Nejstarší francouzské muzeum ukrývá vůz Edith Piaf i Mercedes pro Hitlera. A vstup je za hubičku

Henri Malartre založil v roce 1929 podnik na demontáž vysloužilých vozidel a následný prodej náhradních dílů. V roce 1931 tak přišel k automobilu Rochet-Schneider ročníku 1898, jenže motorový kočár s lehkou baldachýnovou střechou a jednoválcovým motorem se mu tak zalíbil, že si jej prostě nechal. Tak získal první kus do sbírky. Za druhé světové války vstoupil do odboje, v roce 1944 byl zatčen, uvězněn a vrátil se s podlomeným zdravím (přesto se dožil bezmála stovky let, chyběl mu do ní měsíc a šest dnů) a byl vyznamenán Řádem čestné legie (Ordre National de la Légion d´Honneur). Svoje dílny našel po válce zbořené, ale německému gestapu unikl jeden ze skladů, kde uložil sedmnáct historických automobilů. S pomocí přátel a spolupracovníků nejprve restauroval svoji firmu a pokračoval v hledání automobilových veteránů.

Výstava šedesáti starých vozidel v roce 1956 měla obrovský úspěch. Odtud byl jen krůček k myšlence automobilového muzea, prvního ve Francii. Bylo slavnostně otevřeno 31. května 1960 v Rochetaillée-sur-Saône u Lyonu za přítomnosti tehdy třiapadesátiletého starosty města Louise Pradela, který byl v jeho čele devatenáct let do roku 1976. Henri Malartre a jeho manželka Renée dokázali sbírkám zajistit důstojnou kulisu, když v roce 1959 zakoupili zámek z patnáctého století, kde je nyní shromážděno více než tisíc sbírkových předmětů.

Zámecké prostory, v nichž jsou umístěny nejstarší automobily, motocykly a jízdní kola, záhy přestaly stačit. V podzámčí, jen pár kroků od zámeckých budov, tedy vznikl v parku nový pavilon Gordini, který shromažďuje další vozidla (také závodní automobily), zatímco „kočáry bez koní“ zůstaly v zámeckých pokojích (motocykly a kola v nejvyšším podlaží). V roce 1972 se Musée Henri Malartre stalo majetkem města Lyonu a bývalo nejnavštěvovanějším stánkem historie v jeho okolí (v dobách největší slávy 150 tisíc lidí ročně). Unikátní je zvláště sbírka nejstarších automobilů z přelomu devatenáctého a dvacátého století, prvních jízdních kol a francouzských motocyklů dávno zapomenutých značek.

V Rochetaillée se chlubí unikáty, jaké jinde neuvidíte, a tak jsme rádi zaplatili po šesti eurech vstupného (ani ne 150 Kč), abychom je podpořili (např. v Mylhúzách chtějí trojnásobek). Ve foyeru zámku stojí francouzský automobil Corre z roku 1904, vybavený elastickými koly Beaujeu, složenými z kovových lamelových pružin, jež měly nahradit pneumatiky, podpořeny sloganem „La roue élastique, c´est la vie, le pneu, c´est la mort“ (Elastické kolo je život, pneumatika je smrt). Pružná kola nabízela rovněž pařížská firma Cadignan & Cie pod značkou Roussel, ale jejich ještě odvážněji tvarované pružiny také praskaly bez výstrahy, takže pneumatika navzdory tehdy častým defektům stejně zvítězila!

Seznam „Modeles Uniques au Monde“ (světových unikátů) v muzeu čítá přes třicet položek, pokud počítáme jen automobily. Patří k nim závodní Rolland-Pilain s dvoulitrovým osmiválcem DOHC pro Velké ceny, jehož nejlepším výsledkem je triumf v Grand Prix San Sebastianu 1923, kde Albert Guyot vyhrál průměrnou rychlostí 93,3 km/h před Gastonem Delalandem (oba tovární jezdeci automobilky Rolland-Pilain), v Paříži žijícím Rumunem Dr. Jeanem Haimoviccim (Ballot 2LS) a továrním týmem Automobiles Bignan (Jean Martin, ale Jacques Ledure nedokončil). Závodu osobně přihlíželi François Rolland a Émile Pilain, zakladatelé značky. Originální Rolland-Pilain stojí v muzeu vedle závodních vozů Gordini, Lago-Talbot, McLaren, Cooper a dalších.

V pavilonu, pojmenovaném po známém konstruktérovi Amédeovi Gordinim, jsou novější a závodní vozy. Nechybějí tam automobily významných osob od Edith Piaf a Jeana Maraise (1955 Packard Caribbean), bratří Augusta a Louise Lumiérů (1930 Renault Vivastella), maršála Lattre de Tassignyho (1950 Delahaye 148), generála Charlese De Gaulla (1936 Hispano-Suiza K6) a dalších, až po pětitunový Mercedes-Benz 770 z roku 1942, určený pro Adolfa Hitlera, ale ukořistěný divizí generála Leclerca v Berchtesgadenu v roce 1945.

Z novějších kuriozit jmenujme značku Fournier-Marcadier z Lyonu, která se věnovala sportovním vozům v letech 1963–1987, aby pak stavěla repliky Lotus Seven, Ford GT40, AC Cobra a Porsche RS550. Z její vlastní tvorby vyniká kupé Barzoi, po první sérii 1967–1969 (30 vozů) tvarově zušlechtěné a s motory Renault nabízené až do roku 1976 jako alternativa Alpine-Renaultu. André Marcadier (1925–2013) začal od roku 1948 vyrábět závodní bicykly s rámy z duraluminu, přidal motocyklové a také úspěšné motokáry (od 1956), než ho inspiroval Colin Champan ke stavbě lehkých sportovních vozů. K dalším nevídaným strojům patří aerodynamický automobil francouzského závodníka Jean-Pierra Wimilla s motorem Ford V8 (1948), sportovní kupé Maria Marsonetta, elektrický sedan Stela z roku 1941 (z jeho hmotnosti 1 940 kg připadá 850 kg na akumulátory) a další. U mnohých čtete poznámku „jediný dochovaný na světě“.

Rozsah textu nedovoluje vypočítávat všechny exponáty, ale na své si přijdou také příznivci novějších typů, nechybějí Ferrari, Maserati, Alpine, Lancia, Citroën atd. Vzácností je však pohled do historie francouzských automobilových i motocyklových značek, které dnes oslovují už jen znalce, nicméně jejich konstrukční rozmanitost je rozhodně lahůdkou pro všechny, které zajímá technika. A to i pro cyklisty. Ostatně už jste někdy viděli celodřevěný historický bicykl s převodem na zadní kolo od pedálů pěti ozubenými koly, vyrobenými rovněž ze dřeva?