Renault Sport Clio R.S. 172: Nejlepší zábava na třech kolech

Renault Sport Clio 172 je mistr převleku. Během pár chvil za volantem se můj vztah k němu prudce mění. Nejdřív si říkám, že to je taková horkou jehlou spíchnutá nákupní taška. Co na něm kdo vidí zábavného? Pak se mi povede jeden průjezd hezkého okreskového kolečka, které jsme s Lukášem, majitelem téhle Sport 172, okupovali v Českém středohoří. Začíná mě to řízení bavit. Přijde druhé, rychlejší kolo, pak třetí, ještě rychlejší a já jen žasnu. Do prkenný ohrady, clio fakt v těch náročných zatáčkách podrží!

Už jsem chycený, vtažený do děje a chci víc, chci jezdit dál. Lukáš se jen směje a říká, abych si clio užíval, dokud máme benzín. Čtvrtý průjezd je zase o píď rychlejší, už řadím z maxima otáček v sedmi tisících a kousek a malý renault začíná sypat fakt fofrem. V následujícím průjezdu už začínám trochu blbnout, zadní náprava se ráda lehce při ubrání plynu odsadí a vůbec ... prostě je to šílená legrace. S Cliem Sport 172 nezažijete sofistikovaný intelektuální humor, ale prostě pubertální radost.

Očima neznalých vidíme jen obyčejné Clio druhé generace. A pokud jste o vozech z divize RenaultSport, která sídlí v severofrancouzském Dieppe, neslyšeli, divíte se, proč o patnáct let starém hatchbacku vůbec píšu.

Renault kdysi koupil dvě věhlasné firmy motoristického sportu – Gordini a Alpine. V roce 1976 je propojil v jeden celek a tím vznikl Renault Sport. Velká divize společnosti, která bude vyrábět závodní motory a vyvíjet závodní auta. Jen popsat historii a nejúspěšnější milníky by vydalo na několik článků.

Když se v roce 1990 představilo na trhu malé Clio, málokdo tušil, že se stane jedním z nejvýznamnějších aut segmentu B vůbec! Renaultu však chybělo pořádné auto pro závody a soutěže. Sláva R5 Turbo pomalu pohasínala, pravidla pro techniku v mistrovství světa v rallye se změnila. A ani ne čtyřicetiletý usměvavý Francouz Jean Ragnotti byl stále v plné síle a chtěl závodit.

Sportovní divize Renaultu úspěšně dodávala motory pro vavříny ověnčenou stáj F1 Williams. Sir Frank Williams vůbec nebyl proti, když byl osloven a požádán, zda by ostré Clio určené pro homologaci ve světovém šampionátu v rallye neslo jméno jeho závodní stáje. V roce 1993 se zrodilo Clio Williams. Dvoulitrový motor si s ani ne tunu vážícím autem slušně pohrával. A bláznivý Ragnotti za volantem soutěžní verze skupiny A7 předváděl jeden psí kus za druhým. A nejen s tou zdviženou nohou, ale posílal clio do zatáčky neskutečně dravě a úplně štorcem. Francouzští fanoušci rallye šíleli. Na soutěže se zkrátka chodilo koukat na jejich „Jeanotta“, jak byl přezdíván. Nikdy jsem ho v akci neviděl, ale nabízí se paralela s českým závodníkem a tehdejším bavičem rallyeového publika Emilem Trinerem. V devadesátých letech se na naše erzety zase chodilo dívat „na Emila“. A jestli zrovna startoval s Felicii Kit Car, nebo později se silným „wéercéčkem“, bylo jedno. Vždycky prostě něco v té zatáčce vyvedl!

Clio Williams bylo úspěšné, dokonce se překonalo původních povinných 2500 homologačních kusů. Celkově jich vzniklo 3800 a každý má plaketu s pořadovým číslem. Číslo jedna prý dostal přímo Sir Frank Williams. Už chápete, proč se rozplývám nad nějakým starým malým stříbrným cliem?

Lukášovo Clio Sport R.S. je z roku 2003. to byl poslední rok výroby R.S. s označením 172. Navíc se mu podařilo shodou příznivých náhod pořídit téměř neježděný kousek s neuvěřitelnými pouhými 25 tisíci kilometry. Auty se má jezdit a mají rozdávat radost. Není proto divu, že s ním za pár prvních měsíců hned dalších pár tisíc kilometrů najezdil. Udělal bych to samé.

Proto jsme po krátkém seznamovacím klábosení u benzínové pumpy nastartovali své stroje a vyjeli z města do kopců na pěkné silničky. Nadšený řidič a majitel různých ostrých hatchbacků divize R.S., jeho domácí prostředí a stříbrné clio tančící na úzké silničce přede mnou znamená, že se budu muset snažit. Vyjížděli jsme z údolí Labe směrem od Velkého Března k Malečovu. Je tu nový asfalt, úzké údolí strmě stoupá do hor a v některých vracácích je potřeba řadit jedničku. Moje 911 Carrera 2 je zhruba stejně stará jako Clio R.S. Má daleko větší výkon, platí za legendární sportovní vůz, a proto za ni my blázni do značky Porsche platíme celkem nechutné sumy. A já mám problém se udržet za zadkem mrňavého clia. Fakt! Čestné slovo - a to se mi to nepíše lehce.

Než pořádně s meziplynem podřadím v úzké vracečce na správný kvalt, tak Clio R.S. už díky svým krátkým převodům peláší za apexem pryč. Na rovinkách ho dojedu, ale v těch užších zatáčkách mám vážně co dělat ho uviset, neřkuli mít choutky jít před něj. I kdybychom jeli na zcela uzavřené rychlostní zkoušce, asi bych neměl šanci. Leda by tam byla dlouhá rovina.

V Malečově konečně do clia nasedám. Zažívám trochu toho šoku, protože je celá jízdní pozice kompletně špatně. Volant je skloněný nahoru jako u nějaké lehké dodávky, pedály dost kolmo pode mnou a já se cítím rozmrzele. Tohle auto jsem měl původně totiž rád a nechtěl jsem, aby mě zklamalo. Příjemné sedadlo s koženými bočnicemi tělo dobře obejme. Ale ta pozice je příliš vysoko. Tím snad už to moje brblání a mrzení končí, protože dál už to zní jinak.

Motor F4R s šestnáctiventilovou hlavou a ostrým profilem vačkové hřídele ovládající sací ventily ve vysokých otáčkách totiž ožívá a už na volnoběh je cítit mechanickou dravost. Pak se rozjíždím a dávám si pár koleček po místních silničkách, které se vinou jako had ostrými úbočími Českého středohoří. Najdou se tu snad všechny typy zatáček. A při jízdě v Cliu R.S. jsou důležité dvě věci.

Je potřeba nenechat otáčky motoru spadnout pod čtyři a půl tisíce a věřit v magii přední nápravy. To clio vážně pod rukama ožívá, řazení, které je zpočátku takové, jako když mícháte lžičkou créme brullée, se ukáže v tempu přesné a efektivní. Brzdy nevadnou, nemají s lehkou karosérií příliš práce a dá se jejich trvalému účinku věřit. A když uvěřím v opravdu excelentní přilnavost přední nápravy a předvídatelnost té zadní, začínám v malém renaultu lítat skoro jako Ragnotti. Už bych se fakt těšil na to, jak se přiřítím k té kose dole pod lesem, brzdy a podřazování na dvojku si nechám na poslední chvíli a do toho budu hledat „rukáv“. Clio by do té kosy vlétlo naštorc, flákl bych tam jedničku a za zvuku pískajících lehce prokluzujících gum akceleroval ven, vstříc dalšímu úseku, ze kterého řidičské emoce jen stříkají.

Není to však moje auto a stačilo, jak si na Ragnottiho zahrál jeho majitel Lukáš. Tak jsme blbli a fotili, až se nám v jednom momentu skoro i hodil kousek rovné louky vedle silnice. Uff… v nejlepším se totiž má přestat a i když jsme jeli na prakticky uzavřeném kousku silničky, chce to stále být ve střehu. Jenže to je právě Clio Sport. Ono vás poňouká, chce abyste z něj dolovali to nejlepší a šli i za jeho limit. Je veselé, já se nebojím a řádím. To je právě ta radost s těmi správnými ostrými hatchbacky. Nedávno jsem tu psal článek o tom, jaké ostré hatchbacky mě bavily nejvíc. Napsal jsem, že můj favorit byl Mégane R.S. 265 Cup. Lukáš ho měl taky. Dokonce do nedávna mu říkaly pane klíčky od 275 Trophy s výfukem Akrapović. Shodli jsme se na tom, že to byla skvělá auta, přímo fantastická, ale to staré a daleko slabší clio má svoje neodolatelné kouzlo. Pro rychlost a vydolování toho nejlepšího se jako řidič fakt musíte snažit. A když vezmeme v potaz ještě cenu, tady není ani o čem se dál bavit. Za ty peníze, jaké běžně pěkný kousek Clia Sport 172 stojí, nic zajímavějšího neseženete.

Lukáš už delší dobu touží po červené limitované verzi Clia 182 Trophy, ročníku 2005. Oproti „našemu“ testovanému autu má každá R.S. 182 přepracované sání a zejména výfukové svody i koncový tlumič. V Dieppe z motoru vydolovali o deset koní navíc. Limitovaná série to není a dá se ještě běžně sehnat. Modelu Trophy ovšem vzniklo jen 550 kusů. Těch levostranných existuje bohužel jen 50, původně se plánovalo tahle auta uvést jen na britském trhu, který se přímo hemží fanoušky ostrých hatchbacků. Trophy Je na první pohled stejný jako běžná 182. Lahůdka se skrývá v jeho útrobách. Používá závodní tlumiče Sachs se silnější pístnicí a odděleným olejovým rezervoárem. Tehdy stály naprostý nesmysl, ovšem vyplatilo se. Vůz měl navíc pár dalších zajímavých odlehčení a anatomická recara, takže se jeho pohotovostní hmotnost pohybovala jen lehce nad tunou.

Trophy si zahrálo ve finále EVO Car of the Year 2005 a skončilo na třetím místě za Fordem GT a Ferrari F430! A prohnalo po silničkách ve skalách poblíž francouzské Route Napoleon velmi drahé supersporty. Trochu mi to připomíná naši stíhací jízdu s Lukášem. A příběh má navíc vtipný dovětek. Harry Metcalfe, šéf britského časopisu o autech EVO a vášnivý sběratel sportovních klasických vozů, v den testu červeného malého Clia zavolal do Renaultu. Stál někde na odpočívadle vysoko v horách. „Chtěl bych koupit vaše auto,“ povídá do telefonu. „Vážně, pošlete mi účet za to Clio Sport R.S 182 Trophy, které právě testujeme…“ A jezdí s ním dodnes!