Renault Clio II. 1.2 8v Storia: Skromný mušketýr

Vždycky, když slyším jméno Renault, vybavím si šílené R5 Turbo Maxi a Jeana Ragnottiho jako neohroženého pilota a kaskadéra za volantem. A když se na pařížském autosalonu v červnu roku 1990 představilo zbrusu nové Clio, nesoucí svůj název po řecké múze Kleio (to mám prosím z wikipedie), hned se moje mysl obrací směrem k Franku Williamsovi, který měl na jeho zrodu taky jistý podíl. Zkrátka a dobře, malé sportovní Renaulty mě vážně berou. Aby ne, malé francouzské hatchbacky jsou prostě skvělé. V posledních několika letech jsem měl štěstí si zadovádět v hrdinovi z dětství, Peugeotu 205 GTi, vyzkoušet dvojkové Clio Sport 172, a navíc stále koketuji s myšlenkou pořízení Clia Sport 197 F1 Team R27 s malou hliníkovou plaketou a pořadovým číslem. Vyrobilo se jich totiž jen 3 500 kousků a jsou to nejlepší sériově vyráběná sportovní auta s předním pohonem vůbec. Minimálně moje vzpomínky na řízení jednoho z nich jsou takto nekriticky pozitivní.

Jenže historie vozu Renault Clio není o žádných limitovaných malosériových kouscích. Tohle auto se prodávalo jako teplé housky a jen několik málo měsíců po uvedení na trh válcovalo konkurenci ve většině evropských zemí. Mělo kompaktní rozměry, ale dobře uspořádaný vnitřní prostor, skvěle se z něj sledovala silnice vpředu i provoz okolo. Vypadalo moderně a sexy. Ve výrobě vydrželo osm let, a to se ještě pár let souběžně s ním pro některé trhy nabízel levnější výběhový Renault 5 Campus ze slovinské továrny Renault v Novo Město. Nakonec většina z vás asi byla v zemích bývalé Jugoslávie u moře nebo v horách. Pravděpodobně jste si všimli, že jsou zde stále k vidění dokonce ještě starší licenčně vyráběné Renaulty 4 pocházející právě z téhle továrny. I naše testované modré Clio druhé generace vzešlo z výrobních linek slovinské automobilky.

Clio druhé generace bylo nejen pokračováním bestselleru, druhý „díl“ byl totiž ještě daleko lepší. Pro osvěžení paměti jsem našel video, v němž v roce 1998 mladému Jeremy Clarksonovi půjčili novinářské Clio druhé generace podobné tomu, od jakého držím v ruce klíček já. Nestačím se divit. Celý film začíná v prodejně praček a mezi nimi si vybere zkrátka tu nejlevnější – Renault Clio. Neurazil tím duši malého, však zdaleka nejprodávanějšího autíčka v zemi vína beaujolais a husích foie gras? Ono se totiž prodávalo nesmírně úspěšně i v deštěm promáčeném Albionu. Bylo to jen díky krásné Nicole, která se pravidelně v 90. letech objevovala v reklamních spotech značky se svým aristokratickým „papá“?

A tímhle oslím můstkem se dostávám k autu, jaké vidíte na fotografiích. Renault Clio, nyní již druhé kompletně nové generace v pastelové námořní modré barvě, přede mnou stojí bez jakékoli výbavy, bez posilovače řízení, bez rádia a s minimem tlačítek ukrytých v přístrojové desce. Překvapivě nechybí tlačítko v klíčku, a to s kvíknutím odemkne na dálku všechny zámky třídveřové karoserie.

Nastupuji dovnitř, posadím se na pohodlně polstrovanou židli a intuitivně hledám páčku pro výškové nastavení sedáku. Pochopitelně ji moje Clio v tehdy nejoholenější verzi postrádá, a tak se jen musím opět smířit s faktem, že v malých francouzských autech sedíte prostě nesmírně vysoko. Položím ruce na volant a koukám, jak je zkosený směrem dolů, tak nějak v podobném strmém úhlu, v jakém spočinou nohy na pedálech. Z auta je vynikající výhled. Připadám si trošku jako v původním Mini. Kazí ho jen držák bezpečnostního pásu prostředního pasažéra vzadu, který ční ze stropu. Auta této třídy se celkově v průběhu posledních dvaceti let nesmírně zvětšila. V Cliu, které se představilo v roce 1998 jako moderní představitel třídy supermini, si dnes připadám jako v křehkém a zranitelném golfovém vozíku. Umocňuje to i pohled na okolní dopravu pražských ulic. Každé třetí auto je SUV a já si zkrátka musím zvyknout, že jsem najednou strašně maličkatý.

Obyčejné Clio bych si snad býval byl ani nepůjčil, ovšem když jsem zjistil, že se podařilo do nabídky AAA Auto získat konkrétní exemplář ve stavu nového, hned mě to zaujalo. Tohle Clio má totiž najeto jen 17 tisíc kilometrů a je to na něm poznat. Teď si asi myslíte cosi o klamavé reklamě, stočených kilometrech a představíte si vychytralého Petra Čtvrtníčka poflakujícího se kolem malého bazarového plácku s budkou. Jenže, když máte oči otevřené a nenecháte si navěšet bulíky na nos, skutečně autentický, takto vzácný stav poznáte. Fingovat se to totiž nedá.

Vyplněná servisní knížka starými údaji je hezká věc, ale papír snese leccos a razítka jsme si vyráběli jako malé děti dokonce z brambor. Pokud vám nestačí záznamy kilometrů z technických kontrol, či je auto z dovozu a ta data zkrátka už dohledat nejdou, vyplatí se jeho důkladná prohlídka. Původní, nepoškrábané čelní sklo vám leccos napoví, případně originální, nezrezivělé díly náprav. A když chcete být opravdu důslední, sundejte kola a podívejte se na vyražená výrobní čísla například kotoučů, případně na tlumičích pérování či koncovém výfukovém dílu. Pokud jsou to totiž stále originální, zjevně neopotřebované díly, máte velmi dobrou šanci, že vůz opravdu minimální počet kilometrů najel. Velmi často skutečný nízký nájezd kilometrů poznáte i podle opotřebení exponovaných částí interiéru, ale panují zde velké rozdíly, protože pořádkumilovnost majitelů bývá různorodá.

Rukama mi prošlo už několik vzácně zachovalých ojetých vozů. Jeden se dokonce podařilo sehnat do soukromého vlastnictví naší rodiny a zkušenost ukazuje, že za podobně nejeté kousky libovolných vozů se vyplatí zaplatit ve výsledku klidně až dvojnásobek obvyklé hodnoty daného ojetého modelu. Zvlášť, jde-li o automobil luxusnější třídy. Renault Clio bez výbavy je v tomto ohledu spíše velmi zajímavou kuriozitou.

Možná, právě i ono konkrétní Clio dává zajímavý smysl. Přestože ve své době získalo čtyři hvězdičky v testech NCAP a vedlo příčky malých automobilů v bezpečnosti, nyní po dvaceti letech už byste se v něm rozhodně bourat nechtěli. Jenže pro příměstské a městské kodrcání převážně rychlostmi do osmdesáti kilometrů za hodinu je i ve spojení se základní dvanáctistovkou hbité, mrštné a šikovné. Nová auta téhle kategorie nabobtnala a ztloustla, kdežto naše malé Clio váží stále pouze něco kolem devíti set kilogramů. Pak není divu, že šedesát koní bohatě stačí, dokonce i s příjemnou odezvou na plyn a jadrným zvukem nad čtyři tisíce otáček. I ono vysmívané gumové francouzské řazení funguje najednou u neopotřebovaného kousku přesně (nesmějte se...) a mechanicky čistě.

Běžné dvojkové Clio s platnou technickou pořídíte kolem třiceti tisíc i méně. Na konkrétní auto si budete muset připravit více než dvojnásobek. Nicméně není to náhodou skvělý nápad pořídit za třetinu ceny nové litrové Fabie staronové Clio s bonusem ve formě jednoho válce navíc? Tehdy se totiž tříválce ještě tak houfně neprodávaly.