Článek
„Teď jsi v příkopu!“ Věta, kterou během nácviku zvládání krizové situace od lektora určitě nechcete slyšet. S přibývajícími čísly letopočtů na stránkách kalendářů se rovněž zrychluje samotná doba – jako společnost více spěcháme a využíváme k tomu moderních dopravních prostředků, a to od elektrických koloběžek přes automobily až po letadla.
Spolu s tím se na motoristické vlně nesou také různá dopravně-bezpečnostní školení, realizovaná na akreditovaných i nezávislých polygonech rozesetých po celém Česku. Zatímco automobilová technika se značně posunula kupředu, jak na tom jsou samotní řidiči? Jak reagují na to, když jim zkušený lektor zboří hluboko zakořeněné mýty a v praxi předvede, proč to, co celý život dělají, je vlastně úplně špatně?
A je toho víc – představte si mladého instruktora, jenž musí poučit šoféra s 30letou praxí, že jeho manévr nebyl správný. Anebo co prožívá mladá slečna, když jí školitel zkrátka oznámí tvrdou „realitu“ typu: „Právě si vletěla do stromu, jsi pravděpodobně mrtvá“. O po-kurzových reakcích lidí včera a dnes jsme si popovídali s Martinem Trpkošem, vedoucím instruktorem Polygonu Hradec Králové.
Martine, začneme trochou historie. Jaký byl všeobecně zájem o dopravně-bezpečnostní kurzy před takovými 15–20 lety?
Řekl bych, že rozdíl je v průběhu 20 let poměrně značný. Ne snad, že by se vysloveně změnilo portfolio účastníků, ale výrazně se rozšířilo. Ve velké míře vzrostl počet kurzů pro složky IZS i další podobné instituce a také se silně zvýšil zájem z řad jednotlivých řidičů, kteří si výcvik zaplatí pro sebe nebo jej obdrží jako dárek od svých blízkých.
Takových jedinců bylo před 20 lety výrazně méně. Největší část klientely tehdy tvořily nadnárodní korporace, jejichž mateřské společnosti měly už tenkrát s výcvikem zaměstnanců/řidičů na polygonech dlouholetou a osvědčenou praxi.
A co řidiči, jací byli ve srovnání s dneškem? Více se báli, byli pokornější, nebo naopak větší „frajeři“?
Bylo by silně neférové říci, že se více báli, nebo že by byli větší frajeři. Je to víceméně stejné, protože vždy záleží na každém jednotlivém účastníkovi kurzu. Jsou zkrátka řidiči, kteří si nechají poradit, a pak jsou i ti, kteří si vedou svou a tvrdí, že země je placatá.
Jaké zažité řidičské mýty jste museli bořit před těmi 15–20 lety? Co lidé zkrátka dělali špatně?
Sezení a držení volantu. Tím bych začal, nicméně s těmito úplnými základy se pereme doposud, byť se to za ta léta přece jen zlepšilo. Dalším velmi častým omylem byl (a leckdy stále je) zarytý názor, že přerušované brzdění zkrátí brzdnou dráhu, respektive že práce řidičovy nohy je lepší než systém ABS. Inu není.
V průběhu let se systémy ABS i ESP (a další technologie ovlivňující stabilitu vozu) staly standardem a s nimi zesílila i osvěta, která postupně měnila náhled na tyto „hloupé asistenty“. Mnozí řidiči byli lehce v šoku, když zjistili, že brzdná dráha jejich vozu bez ABS (tedy v krizi se zablokovanými koly) byla na sněhu z rychlosti 60 km/h o 10 až 15 metrů delší než brzdná dráha srovnatelného automobilu vybaveného ABS.
Před 20 lety jsem rovněž začínal s představováním pokročilé podvozkové elektroniky na podvozcích pro Škoda Auto, takže jsem měl možnost sledovat vývoj pomocných systémů na vlastní oči. Ten rozdíl v rychlosti a přesnosti je za 20 let až neskutečný, zkrátka současná běžná auta nižší střední třídy dnes brzdí lépe než prémiové vozy té doby.
Když srovnáš reakce lidí po kurzech bezpečné jízdy tehdy, tedy v počátcích a dnes. Jsou stejné, nebo se liší?
Neřekl bych, že jsou výrazně jiné – vždy je to o konkrétním jedinci. Každopádně si mnoho účastníků uvědomovalo a uvědomuje, že žijí v řadě ohledů ve velmi nebezpečných bludech, které se na internetu nebo po čtvrtém pivu často předávají jako zaručená fakta a skvělá řešení.
Dnes školíte profesionální šoféry s mnohdy i 30letou praxí, nicméně jak ti vnímají to, když jim nějaký mladý lektor zkrátka ukáže, že to, co dělají, je zcela špatně?
Myslím si, že se to trochu změnilo a na mladší školitele jsou zaměstnanci v mnoha oborech zvyklí. Sám jsem před dvaceti lety zažil kurz pro velkou spediční firmu, kde hlášky typu „hele mladej, to, co ty jsi najezdil popředu, já nacouval“ padaly zcela běžně.
Největšího kverulanta jsem tedy o přestávce pozval do auta na místo spolujezdce a dvakrát s ním projel zkušební úsek vedoucí z kopce dolů – přiznám se, nešetřil jsem na ničem. Sdělil jsem mu, co budu s vozem dělat a jak to provedu. Po předvedení a zopakování technik jsem ho zdvořile poprosil, aby mi to samé ukázal on. Jeho reakce? Pouze zakoktal, že to neumí, a po návratu na učebnu už byl v klidu. Ke konci kurzu mi přišel dokonce poděkovat. Šlo však o výjimku, běžně jsme se s takovým jednáním nesetkávali a nesetkáváme ani dnes.
Jste na kurzech „zlí“, respektive seznámíte lidi zcela otevřeně s krutou realitou, když někde udělají chybu? Nebo se snažíte být spíše empatičtí a věc mírně zlehčovat?
Běžně se snažíme drsnou realitu podávat s vtipem a drobným nadhledem – to ostatně víš sám, řadu kurzů jsi u nás v rámci reportáží absolvoval. Občas používáme poměrně syrová a autentická videa se slyšitelnými reakcemi řidičů ve chvílích, kdy vznikající krizovou situaci zásadně podcenili nebo přecenili své schopnosti. Je tedy na každém, aby zvážil rizika a případné následky svého chování v silničním provozu.
Rozpláčou se i někteří účastníci bezprostředně po absolvování kurzu?
To se nám standardně nestává, tedy krom nedávné zkušenosti, kdy pro jednu účastnici naší Školy smyku byl smyk zadní nápravy v podstatě neřešitelnou záležitostí a na závěr si jen lehce zavzlykala. Jinak si podobný moment nevybavuji.
Nakonec otázka seniorů – mají o vzdělávání zájem, nebo si myslí, že už se nic učit nepotřebují?
Máme skupinu velmi aktivních seniorů, kteří se k nám opakovaně vrací, takže takové snahy o sebevzdělávání skutečně vítáme a oceňujeme. Ovšem setkáváme se i s názory, že se lidé po 50 letech za volantem vlastně už nic učit nemusí.
Uvedu jeden příklad za všechny: Asi sedmdesátiletý senior přihlášený na bezplatný kurz Jedu s dobou určený pro řidiče nad 65 let se kvůli technické závadě nemohl dostavit, nicméně pozvánku na akci rozeslal zhruba dvacítce svých vrstevníků. Došlé reakce poté shrnul do jediné věty – prý se nikdo nic učit nepotřebuje...
Auto bez ABS už nechci
Tak to byly poznatky a zážitky zkušeného lektora dopravně-výcvikového centra, ovšem aby článek nebyl jednostranný, rozhodli jsme se pro malou přepadovku a bez ohlášení se připojili na závěrečnou besedu jednoho z kurzů bezpečné jízdy, který se nedávno konal na hradeckém Polygonu. Níže vám přinášíme autentický přepis bezprostředních reakcí několika absolventů školy smyku.
„Pro mě obrovská zkušenost! Zjistil jsem, že se s autem nemá cenu prát. Je to zásadní zjištění, že je lepší být pomalejší než rychlejší.“ – muž, 38 let
„Bez elektroniky bych se asi zabil.“ – muž, 43 let
„Ověřil jsem si v praxi, že to, co nás učili před 50 lety, už dávno neplatí a že moderním systémům mohu věřit.“ – muž, senior, 68 let
„Mám auto bez ABS a po této zkušenosti už vůz bez ABS a ESP nechci. Je to obrovský rozdíl.“ – muž, 24 let
„Kdyby se mi něco stalo v reálném provozu, úplně bych to zkazila. Tohle mi otevřelo oči.“ – žena, 26 let
Připomínáme, že v rámci vybraných polygonů rozesetých po republice můžete využít bezplatných řidičských kurzů pro seniory nad 65 let (Jedu s dobou) a také okusit zajímavý vzdělávací projekt Start Driving, určený pro mladé šoféry do 24 let. Oboje financuje Česká kancelář pojistitelů, takže účastníci skutečně nic neplatí.
Nakonec bychom pro vás měli jedno moudro, se kterým se vedoucí lektor Polygonu Martin Trpkoš pravidelně loučí s absolventy školy smyku: „Borec není ten, kdo smyk zvládne, ale ten, kdo se do něj nedostane...“