Článek
„Nechci být mistr světa,“ tvrdil o sobě Walter Röhrl v dobách své největší slávy, kdy krotil monstra skupiny B. Tou dobou už měl své dva tituly v kapse (sezóna 1980 s Fiatem 131 Abarth a 1982 na Opelu Ascona 400) a nestál o to být za hvězdu, jezdil čistě pro radost a pouze soutěže, které ho bavily. Miloval Monte Carlo (vyhrál tu celkem čtyřikrát se čtyřmi různými auty a vysloužil si tak titul „Montemeister“), bavila ho Korsika a Akropolis, Nový Zéland nebo San Remo, ale takové Finsko se svými dlouhými skoky si s velkou chutí odpustil se slovy: „Kdybych chtěl létat, stal bych se pilotem.“
Za volantem rychlé, ale křehké 037 pomohl Lancii k celkovému vítězství
Tím vytočil Cesare Fioria, šéfa továrního týmu Lancia, a po sezóně 1983, kdy Lancia vybojovala týmové zlato a Röhrl skončil mezi jezdci druhý, se musel stěhovat – a skončil u největšího konkurenta Audi. Svými výkony, kterými přispěl k jednomu mistrovskému titulu Audi (1984) a jednomu druhému místu (nemluvě o svém jednom stříbru mezi jezdci), přesvědčivě potvrdil, že dokáže být pekelně rychlý, ať má auto umístění motoru a pohon kol jakékoliv. Začínal na vozech Fiat a Opel s motorem vpředu a pohonem zadních kol, pokračoval přes Lancii s motorem uprostřed a pohonem na zadek a Audi s motorem vpředu a pohonem všech kol, a nakonec skončil u Porsche s motorem vzadu a pohonem zadních kol.
Audi Quattro Sport bylo šíleně rychlé, ale málokdo z něj dokázal tu rychlost vymáčknout
Jeho láska ke sporťákům z Zuffenhausenu začala už v mládí, kdy mu starší bratr tehdy vlastnící Porsche 356 řekl, aby si na své první auto našetřil a koupil si něco pořádného. Walter ho poslechl a ve dvaceti si pořídil ojeté Porsche 356C. Od té doby měl v garáži vždy nějakou 911, protože „garáž bez Porsche 911 je jen tmavá díra.“ Na sklonku své závodní kariéry si ještě vyzkoušel pár nových věcí (dobyl Pikes Peak, vyhrál DTM na Nürburgringu nebo 500 km Watkins Glen), ale poté definitivně zaparkoval u Porsche jako testovací jezdec.
S Porsche už měl nakonec dost zkušeností ze silnice i ze závodů (s 924 a 911 začínal v rallye, s 944 vyhrál svou třídu v Le Mans, krotil dokonce i divoký 935 „Moby Dick“), takže to partnerství dávalo velký smysl oběma stranám. Stal se tak klíčovou osobností vývoje supersportů 959, Carrera GT a 918 Spyder, které patřily k nejlepším autům své doby. Od roku 1993 je také ambasadorem značky, ale to mu nebrání, aby nahlas říkal své názory – nedávno například vychválil na firemním videu nový Taycan, že jezdí jako pravé Porsche, aby o pár dní později na svém twitterovém účtu potvrdil, že elektromobily jsou podle něj nesmysl, který nemá rád.
Automobiloví fanoušci mají rádi Waltera nejen za jeho obdivuhodné řidičské dovednosti a svérázné názory, ale také za jeho nezapomenutelné hlášky. Třeba tu, že se k autům nemůžete chovat jako k lidem, protože auta vyžadují lásku. Nebo jinou, že správný řidič má mrtvé mouchy na bočních oknech. Co ale vystihuje jeho závodní přístup nejvíc, je tato citace: „Nechci vyhrát jen o sekundu. Chci vyhrát o 10 minut. Pak se cítím šťastný.“
Walter Röhrl vstoupil do síně slávy Mezinárodní automobilové federace FIA. To jim to trvalo...
Walter Röhrl byl za svou kariéru mnohokrát šťastný, což mu vyneslo povýšení do síně slávy FIA, kde se zařadí k dalším legendárním závodníkům, jako je Fangio, Clark, Senna, Schumacher, Waldegard, McRae nebo Loeb. Počítáme ale, že je to Walterovi úplně ukradené…