Půl promile v praxi: Vyzkoušeli jsme jízdu s alkoholem

Abychom měli zázemí i měřicí metodiku, sešli jsme se na polygonu mosteckého autodromu s jedním ze zkušených lektorů. Vzali jsme si na to benzinové auto klasické koncepce s manuální převodovkou a sestavili jsme sadu „cviků“, které budeme s autem na cvičných plochách vykonávat. Nejprve za střízliva, a následně po požití alkoholu s hodnotou kolem 0,5 promile v dechu.

Za stejných podmínek jezdili dva rozdílní figuranti. Jedním figurantem jsem já, Dominik, 28 let, 184 centimetrů a 105 kilogramů. V autě jezdím od 18 let prakticky denně (na motorkách ještě déle). Druhou figurantkou je naše produkční Kateřina, 22 let, 165 centimetrů a 70 kilogramů. Kateřina řídí aktivně, má vlastní auto, ale nejezdí denně a navíc pije jen velmi zřídka.

Ještě než začneme s popisem vlastního testování, je nutné podotknout, že výsledky, které jsme schopni naměřit při organizovaném ježdění na polygonu, nebudou nikdy stoprocentně objektivní. Svou roli tady hraje spousta faktorů, a to především ty psychologické. Na polygonu pod dozorem instruktora a měřicích přístrojů se u každého dostavuje větší či menší nervozita, která ale s dalším a dalším ježděním postupně odpadá. Zároveň okolní situace naprosto nedovoluje, aby člověk polevil v soustředění na jízdu, tak jako to dělá běžně. Zkrátka, když víte, že přijde přes vysílačku pokyn k nouzovému zabrzdění, napínáte uši k vysílačce, soustředíte se a jste připraveni. Výsledná brzdná dráha je tak neporovnatelně kratší, než kdyby došlo na nouzové brzdění v reálné situaci. I tak se ovšem naměřené výsledky před a po požití alkoholu do značné míry lišily a leccos ukázaly.

Začínáme na pracovišti s kluznou plochou již zmiňovaným nouzovým brzděním v různých nájezdových rychlostech a ve variantě se shodnou a rozdílnou adhezí pod levými a pravými koly auta. Následuje slalom, jehož polovina je na pokropeném asfaltu a polovina na kluzné ploše, a dále vyhýbací manévr na kluzné ploše, kdy si má řidič sám určit začátek brzdění.

Za střízliva se ukázaly hlavně rozdíly v typech řidičů. Zatímco já jsem brzdil od začátku testování více méně stabilní silou na podobné dráze, Kateřina se nejprve trochu ostýchala a k brzdění nevyužívala maximum síly, ale s každým dalším pokusem se její brzdná dráha zkracovala. Ve slalomu byla potom Kateřina s časy okolo 20 sekund pomalejší než já s časy okolo 16, ovšem nikdo ani jednou nechyboval. Při vyhýbacím manévru na kluzné ploše se chybovalo poměrně výrazně, ale úspěšnější byla rozvážnější Kateřina, která brzdila dříve, nesnažila se projet rychle a celkově srazila méně kuželek.

Další cvičení se odehrávalo v kopci s pokropeným asfaltem, kde byly před auto náhodně spouštěny tryskající vodní bariéry, kterým jsme se měli vyhnout. Tady jsme oba projeli tři jízdy bez kontaktu s tryskající vodou, tedy bez chyby. Poslední cvičení se odehrávalo opět na pokropené ploše a opět s bariérami trysek, ovšem tentokrát před nimi byla umístěná smyková deska, trhající zadní nápravou vozu do strany. Účelem tedy bylo srovnat smyk zadní nápravy a poté auto nasměrovat do mezery ve tryskající vodě. Já jsem projel bez chyby, Kateřina s jednou chybou, když se jí auto po rozhození smykovou deskou dostalo do hodin.

Referenční jízdy ve zcela střízlivém stavu bychom tedy měli za sebou, je čas „naladit si“ půl promile alkoholu. Proběhlo tedy pár skleniček vína a panáků rumu, a certifikovaný alkotester po půlhodině „odstání“ hlásí hodnoty kolem 0,5 promile – tedy takové, které by měly být podle návrhu legální.

Vracíme se na pracoviště s kluznou plochou a začínáme s jednotlivými jízdami znovu, přičemž tentokrát je v naší skupině o poznání veseleji. Nedá se říci, že bychom snad byli při půl promile opilí, ovšem už je to za hranicí, kterou na sobě člověk cítí. A vidět je to i na jízdě, ačkoliv při krizovém brzdění se půl promile v dechu projevuje spíše kladně. Zatímco já mám brzdné dráhy víceméně stále stejné, Kateřina náhle brzdí efektivněji. Alkohol totiž přirozeně povoluje zábrany, a Kateřina tak dupe na pedál brzdy s výrazně větší razancí než do té doby. Jak bylo řečeno už výše, brzdné dráhy se Kateřině postupně zkracovaly, ovšem půl promile způsobila, že se dráha zkrátila skokově. Na druhou stranu se však Kateřině stalo, že vjela na kluznou plochu se stejnou adhezí na obou stranách auta tehdy, když měla brzdit v dráze s rozdílnou adhezí. Drobná chyba vzniklá z nepozornosti, která se ovšem předtím za celou dobu nestala.

O kousek větší překvapení čekalo u slalomu. Posilněn alkoholem jsem projel slalomem s pocitem, že jsem musel být o hodně rychlejší než předtím. Paradoxně jsem však byl o necelou vteřinu pomalejší, a ještě se mi při jednom pokusu podařilo záhadně vynechat jednu z kuželek. Opět se jednalo o drobnou chybu a drobný časový rozdíl, ale vliv alkoholu zde byl patrný. Oproti pokusům za střízliva zpomalila také Kateřina, byť i jí přišel její slalom rychlejší. Tento jev lze vysvětlit zúžením zorného pole, což je jeden z následků alkoholu. Právě kvůli užšímu zornému poli jsme vnímali jízdu jako „intenzivnější“, a tím pádem rychlejší, byť jsme byli ve skutečnosti pomalejší.

Při výhybném manévru se projevilo alkoholem dodané sebevědomí v největší míře, a to zejména u dámské části našeho testovacího vzorku. Zatímco bez alkoholu Kateřina před kužely rozvážně zpomalovala, nyní byla o hodně odvážnější a rychlejší, což na kluzné ploše vyústilo ve více sražených kuželek. U mě byly výsledky v zásadě stejné, protože rychle jsem se snažil jet i předtím a víc kuželek jsem vlastně srazit nemohl.

Podobná navýšená srdnatost se projevila i na dalších pracovištích. Na kopci, kde jsme měli uhýbat před vodními tryskami, zaznamenala Kateřina jeden kontakt, stejně jako u bariér se smykovou deskou.

Vzato obecně, půl promile není nijak dramatická hladina, při které bychom mluvili o stavu opilosti. Jenomže jakmile se půl promile vztáhne k řízení auta, už to rozhodně není málo. Během našich měření jsme nevypozorovali, že by se dramaticky prodlužovaly reakční časy, nebo že bychom se s autem vyloženě „motali“. Problémem je spíš nově nabyté sebevědomí, pocit toho, že si můžeme za volantem více dovolit, a taky zkreslení dojmu z rychlosti. Nemluvě o těch dvou drobných chybách, které se obě odehrály až po požití.

Vezmeme-li navíc v potaz, že už poměrně malé množství alkoholu působí na každého řidiče trochu jinak, začne zvednutí povolené hranice na půl promile vypadat jako docela špatný nápad. Po absolvování testování si ovšem nemyslím, že by bylo potřeba za každou cenu zachovat nulovou toleranci. Jen bych v této otázce volil spíš „zlatou střední cestu“ a myslím, že zvednout hranici na 0,2 – 0,3 promile (a tedy přibližně jednu dvanáctku nebo skleničku bílého) by bylo tak akorát.