Koupil jsem si Lotus Elise 111R a vyrazil na závodní okruh

Je skvělý... daleko lepší než jeho řidič. Ale pojďme na to popořádku. Lotus byl nejdražším autem, které jsem si kdy koupil. Vždycky jsem si říkal, že nikdy nebudu mít peníze na to pořídit fungl nové auto. Pokaždé jsem si šel pro nějakou ojetinu různorodého stáří. Nejlevnější auto jsem koupil paradoxně ve Spojených státech na studentském Work and Travel programu. To vyšlo v přepočtu na čtyři tisíce korun. A jezdilo! Tenhle příběh zatím necháme na jindy.

V ceně Lotusu Elise už bych si býval byl mohl koupit lecjaké sportovně laděné, či ryze sportovní (pokud by to byla Mazda MX-5 nebo Toyota GT86) nové auto. A stalo se vůbec prvním autem, které jsem koupil naprosto bez vyzkoušení. I toho starého opelichaného forda v Americe jsem si před koupí projel. Pak teprve majiteli uschoval pod rohožku dohodnutou sumu bankovek, podepsal jakýsi papír a ten strčil do schránky. Tušíte správně. Majitel u prodeje nebyl a ani jeho zástup. Tohle byl obchod mezi gentlemany na divokém západě. A Lotus jsem pořídil také od pravého gentlemana. Majitel byl sběratelem veteránů a tuhle mojí Elise si vysnil již v době, kdy byla nová. Vyprávěl mi i barvitě příběh, jak jel v roce 2006 autobusem do Německa s taškou plnou peněz pro vysněný žlutý sporťák. Někdy se to tak zkrátka stane, naše benzínové hlavy se zblázní a vydají se na šíleně riskantní podniky. Ani já to neudělal jinak.

Stalo se to před třemi týdny. V úterý vyšel inzerát, který jsem objevil během prokrastinační půlhodinky s poobědovým kafíčkem. A to už jsem byl téměř rozhodnut koupit jinou Elise, s motorem Rover K-Series, navíc daleko levnější v Budapešti. Tam jsem se jel podívat týden předtím. Taky si ťukáte na čelo, že nějaký blázen je schopný strávit 12 hodin na úmorné cestě kamsi do tramtárie jen kvůli tomu, aby se podíval na nějaké ojeté auto, zamyslel se, jestli ho chce, případně se otočil na kramflecích a mizel zpět domů? Možná je vám to naopak povědomé. Totiž onen proces výběru auta je kolikrát vážně vzrušující. Navíc v dobách honby za vysněným autem už vám i vaše drahé polovičky typicky tolerují fakt, že několikaleté úspory budou v tahu. „Prosím tě, něco si už konečně kup, já už se na tebe nemůžu dívat, na nic jiného nemyslíš, je to k nevydržení“. Možná jste si tohle taky doma vyslechli.

Garáž v jednom moravském městě se otevřela a já i můj táta, který se jel na auto podívat se mnou, jsme jen oněměli úžasem. Nejen, že jsme si prohlédli úžasně zrenovované veterány, v jednom rohu na nás vykukovala žlutá Elise, která vypadala jako nová. Otevřel jsem dveře, strčil dovnitř hlavu a nadechl se. Ona i voněla jako nová. Dokonce měla původní tovární pneumatiky a najetých pouhých 15 tisíc kilometrů. Na ta léta připadne průměrný roční nájezd bezmála 1500 km. Tolik už budu mít brzy ujeto a za pouhý měsíc! Nejsem barbar?

Bylo zbytečné Elise zkoušet, jen s opatrností jsem s ní vycouval z garáže na denní světlo a pak zase zajel zpět. Smlouvat by bylo v dané situaci trapné, otálet z koupí rovněž. Zítra přijedeme a Elise koupím. Nemohl jsem dospat rána. A tak se stalo, že první metry v mé nové Elise byly až ty po podepsání kupní smlouvy a zaplacení. Najde se v ní nějaký ukrytý šotek? Pojďme si tedy konečně říci, jak Elise jezdí a proč se mi zdá, že to byl daleko lepší nápad, než koupit si za ty prachy fungl nový Golf GTI.

Na silnici cítím každý hrbolek, každou přejetou žvýkačku a vím, co se bude dál dít. To je důležité. Majitelé lotusů typicky neví, co znamenají slova ABS, airbag, ESP a podobné. Na silnici mám pocit, že jsem ujel ze závodní dráhy a hledám opět, kde je nájezd ke startu. Elise není nijak komfortní. Musel jsem si najít svůj styl nastupování a vystupování, který je vždy komický. Auto mi ovšem za každé okolností dává to, čemu motorističtí novináři říkají zpětná vazba. Často jí hledají za volanty aut, u kterých ji stejně nenajdou. Tady vážně není žádný elektrický posilovač řízení a několik palivových map nastavení plynu ve „fly by wire“ architektuře. Jsem maximálně šťastný a našel jsem to, co jsem hledal již dlouho. Auto, které není Lotus Seven, Caterham, čili extrémně spartánské a limitující. Současně je autem, které umí do ovládání promítnout konstruktérskou genialitu Colina Chapmana, která se u Lotusu Seven čili dnes Caterhamu, vypiplává po desetiletí. Následovníci Colina to v devadesátých letech zvládli s modelem Elise. Jistě si o jejím vývoji a konstrukci na garáži povíme celý příběh.

Jenže Lotus Elise není tak hodný jako vaše starší Mazda MX-5. Tyhle dvě komunity se mají rády. Mazda se kdysi Lotusem inspirovala při vývoji roadsteru, kterým prý jezdí desetiprocentní kadeřnická menšina. Mazda vám hodně chyb promine. Lotus vám neodpustí nic. Vzal jsem ho na oblíbenou silničku a úžasně jsem si užil citlivé řízení a vynikající ostrý, tuhý podvozek, který dovolí podstatně zajímavější nájezdové rychlosti do zatáček. A hlavně před nimi můžu brzdit daleko později než v plechovém autě. Změna směrů při ostrých výměnách pravoúhlých zatáček vázajících na sebe je dech beroucí. Občas jsem na starých pneumatikách při akceleraci na výjezdu cítil počátek přetáčivosti a pokaždé se mi povedl hezky podchytit. Pamatuj si jednu věc. Neubírej plyn! Neubírej plyn, když cítíš, že se ti zadek lehce začíná pakovat ven do boku. Nepřežeň kontra volantem. Totiž v lotusu stejně přetáčivý smyk nejde jen tak chytit, pokud by míra sklouznutí vyžadovala rychlé kontra o více než půl otáčky. Vsadím lotusí kšiltovku na to, že pak se stejně přetočím jako na kolotoči.

A jak se mi tento týden konečně jezdilo na okruhu v Mostě?

Na akci pořádanou Lotusem Česká republika jsem se těšil, ani jsem nemohl dospat do čtvrtečního rána. Předpověď počasí byla mizerná. Norové, Český hydrometeorologický ústav, Němci i jakákoliv další meteorologická služba svorně hlásila déšť. Ono jim to nevyjde, většinou to stejně hlásí naopak, pomyslel jsem si. Stejně jsem se vzbudil asi v půl páté ráno a po zjištění, že nám kapky deště nebubnují na střešní okno podkrovní ložnice, jsem zase usnul. V sedm už bubnovaly.

Jenže já nejsem z cukru a pojedu i na těch starých yokohamách, které se už nové nedají koupit tak dlouho, že konkrétní model nenajdete ani na internetu. Semínko pochybností bylo zasazeno, ale už od Loun začalo svítat na lepší časy. A žlutá nebyla jen odleskem karoserie mého lotusu zmítaného mezi velkými dešťovými kapkami. V Mostě bylo vážně sucho.

Dva dvacetiminutové stinty jsem si užil. V prvním jsem zkoumal přilnavost oněch muzeálních Yokoham A039 tak pečlivě, až jsem si v zadní nejužší zatáčce projížděné na vytočenou dvojku vytančil ostrou piruetu. Někdy je fajn si ten limit zkrátka najít. Vy ale na starých pneumatikách na okruh nevyjíždějte. Já už příště pojedu taky na nových. Naštěstí zrovna nikdo nejel přímo za mnou a doufám, že tuhle trapnou etudu nikdo nenatočil na video. Jsem totiž nemehlo.

V druhém už jsem se cítil lépe sžitý s autem a dokonce i přes strategii "opatrně a pomalu" se mi povedlo jednoho kolegu v Elise 220 Sport na několik kol předjet a pomoci mu s ukazováním mé zaručeně nedokonalé jízdní stopy. Pak jsem se nechal na poslední kolo předjet pro změnu zase já. Vždyť nezávodíme, je to čistě ježdění pro radost.

Vážně ten Lotus najel přes tisíc kilometrů bez poruch?

Pche, asi jste někde viděli vysvětlivku akronymu LOTUS. Angličané říkají „Lot’s Of Trouble Usually Serious“. To jsou jen závistivé kecy těch, kteří vozí svá maserati a porsche do servisů častěji, než by bylo zdrávo. Nerozbilo se vůbec nic. Tu a tam v lotusu něco rezonuje, pokaždé něco jiného. To je ovšem vlastnost. A že v průběhu prvního stintu na okruhu najednou něco upadlo a převalovalo se na podlaze? To bylo jen kolečko ovládání větrání. Už je to spraveno. Jinak nic. Vlastně jsem ztratil jeden šroubek, který drží přední zástěrku. Najdeme v dílně zajisté jiný a lepší.