Prvky výbavy, kterým je lepší se v ojetinách vyhnout

Nejspolehlivější jsou ta auta, na kterých se nemá co rozbít. Nemůže se vám zaseknout střešní okno v otevřené poloze, když střešní okno nemáte. A nemůže vám začít unikat vzduch z měchů vzduchového podvozku, když máte obyčejné tlumiče a pružiny. Takhle bychom mohli pokračovat dál a dál.

Neříkáme, že si nemáte luxusní prvky výbavy dopřát, pokud po nich toužíte, případně je v autě potřebujete. Chceme ale upozornit na možné problémy, které tyhle „zbytečnosti“ mohou způsobit, až přestanou fungovat. A bohužel se mnohdy jedná o věci, které při poruše když už ne přímo znehybní celé auto, tak neustále otravují varovnými hláškami a trvale se s tím jezdit nedá. Připomeňme si tak některé prvky výbavy, které je lepší v ojetinách nemít, zejména pokud řešíte provozní náklady.

Hned na úvod si odbydeme největší stupiditu poslední dekády. Systém stop/start, který vypíná při zastavení motor, vznikl jako ústupek nerealistickým normám měření spotřeby. V reálném světě ale palivo nešetří, rozhodně ne zásadním způsobem, aby to stálo za ty potíže, které způsobuje. Systémy variabilního dobíjení se stop/startem spojené pak totiž ničí drahé akumulátory. Baterie dnes v autě nevydrží ani tři roky. Navíc ani ve Fabii, která má stop/start, vám nestačí obyčejná baterie za dvanáct set, ale musíte mít speciální EFB za pět tisíc.

Je nám jasné, že u určitých modelů aut si už vybrat nemůžete a prostě tam systém stop/start je. A když si ho necháte odpojit, stejně zůstane variabilní dobíjení, které vám baterii za tři roky zničí. Ale u některých aut systém zhasínání motoru nebyl ani s normami Euro 5 či Euro 6, takže už samotný výběr toho „správného“ auta může být rozhodující, jestli budete měnit baterii každé dva roky, nebo jednou za deset let.

Samozřejmě je důležité dobře vidět. A kdo tráví v autě několik desítek tisíc kilometrů ročně a jezdí často v noci, tak určitě dokáže pořádný světelný výkon ocenit. Ale věc má i stinnou stránku, a tou jsou ceny oprav. Ne snad, že by obyčejné světlo stálo čtrnáct korun a padesát haléřů, ale když rozbijete při malém ťukanci adaptivní bixenon, u staršího auta to klidně může znamenat, že ho pojišťovna napíše jako „totálku“.

Třeba na Superba III. generace stojí xenonové světlo skoro 20 tisíc. Na SUV Kodiaq stojí LED světlo také skoro dvacet tisíc (tedy i včetně řídicí jednotky a příslušenství). A to jsou tyhle ceny ještě poměrně kamarádské. Například na BMW a jiné prémiové modely stojí LED světlo běžně přes 50 tisíc.

Pro někoho může mít prosvětlený interiér velké kouzlo, ale střešní okna bývají také zdrojem problémů a komplikací. Předně na slunci auto funguje jako skleník a vychladit ho dá dost práce. Mechanismus také zabírá místo, a v autech se střešními okny tak je méně místa nad hlavou a celý ten složitý a těžký systém je na tom nejhorším možném místě, takže zvyšuje těžiště a zhoršuje ovladatelnost. I když samozřejmě jen o trochu, v běžném provozu neznatelně.

A ani spolehlivost není stoprocentní. Do oken později často zatéká a špína a prach pak dokážou celý mechanismus znehybnět. V době účinných klimatizací je střešní okno zbytečnost. Jestli chcete otevřené nebe nad hlavou, kupte si kabriolet.

Móda obřích nízkoprofilových kol se doslova vymkla kontrole. Nebo někdo snad potřebuje na tříválcové Octavii 18" kola s 225 mm širokými pneumatikami? Vždyť takové gumy mělo ještě nedávno sportovní BMW M3. My chápeme, že to vypadá moc pěkně na fotkách, ale auto si snad kupujete kvůli tomu, abyste s ním jezdili, a ne, abyste se s ním fotili.

Na průměrné české silnici, která kvalitou odpovídá zhruba polní cestě na Kavkazu v 19. století, jsou navíc taková kola k vzteku. Nízkoprofilová pneumatika pak nefunguje jako nárazník a všechny vibrace a rázy se přenáší do konstrukce auta a k cestujícím. Podvozek takového auta je za chvíli vymletý jak říční koryto po povodni. Na patnáctkách možná nebude Octavia (či jakékoli jiné auto) vypadat dynamicky, ale průměrnou silnici, městskou dlažbu a kanály zvládne komfortněji. Navíc užší pneumatika je obecně odolnější proti aquaplaningu.

Další módní záležitostí jsou adaptivní podvozky. My víme, že v případě koupě nějakého specifického sportovního auta už ani jinou možnost nemáte, ale opravdu někdo potřebuje nutně nastavitelné tlumiče v naftovém Superbu nebo Octavii? Ne snad, že by se tím neposunuly vlastnosti auta někam jinam, ale dobré je myslet také na případné komplikace. A ty prostě jednou přijdou.

Tlumič je věc podléhající opotřebení a jednou za čas je potřeba ho vyměnit. Respektive všechny. Zatímco běžný mechanický tlumič stojí kolem dvou tisíc, klidně i méně, elektronicky řízený tlumič pro adaptivní podvozek stojí klidně deset, dvanáct tisíc. Nebo i víc. A to se bavíme o běžných autech, ne o prémiových značkách. Třeba na Porsche stojí adaptivní tlumiče v sadě přes 120 tisíc korun. Jestli je nutně musíte mít, to si rozmyslete dobře před tím, než auto koupíte. Tohle se dá říci i o vzduchovém podvozku.

V katalogu, na promo videu či ve srovnávacím testu to vypadá moc zajímavě, ale skutečně věc jako noční vidění či radarové hlídání vzdálenosti ve svém autě pravidelně využijete? Ne snad, že by výrobci postupem let tyto systémy nezdokonalili a nedal se v nich spatřovat určitý přínos pro bezpečnost, ale auto jezdí i bez nich, tak proč mít v ojetině něco, co se může akorát tak draze rozbít?

Všemožná čidla, kamery a senzory podobných systémů jsou pak navíc na choulostivých místech vpředu. Takže stačí bavorákem nebo mercedesem nešťastně trefit v noci v lese srnku a radarový senzor na jedné straně nárazníku vám z konta odečte 60 tisíc a kamera nočního vidění na druhé straně téhož nárazníku sto tisíc.

Bohužel už ani tomuhle se v moderních autech nejde mnohdy vyhnout. Někteří výrobci aspoň stále k obsluze nejběžnějších funkcí dávají klasické tlačítko, ale mor v podobě dotykových displejů se nám rozšířil do všech koutů. Nic proti snaze usnadnit řidičům život s auty nemáme, ale tady to funguje spíše naopak.

Například organizace JD Power sledující spokojenost zákazníků právě u dotykových infotainmentů eviduje nejvíce stížností zákazníků napříč všemi značkami. Vedle zmatečného a nelogického ovládání si ale uživatelé stěžují i na výpadky systému a „zamrzání“. Zlepšuje se to, ale pomalu. Staré zlaté klasické rádio s tlačítkem a konektorem na USB... S tím problémy nebývají snad nikdy. Tedy, pokud nemáte Volvo nebo Ford.

Vážně potřebuje čtyřkolku (a SUV) na to, abyste 99 % času vozili děti po Praze do školy a na sportovní kroužky? Je nám naprosto jasné, že se najdou lidé, kteří pohon všech kol využijí, ale mnozí ho mají ve svých autech zcela zbytečně. A ne, opravdu díky pohonu všech kol není vaše auto bezpečnější.

Když už u ojetých aut není čtyřkolka zdrojem problémů, stojí její údržba více peněz (výměna oleje v diferenciálu, mezinápravové spojce apod.). A protože údržba stojí více peněz, majitelé na ni kašlou. A protože na ni kašlou, je čtyřkolka u ojetin zdrojem problémů. Drahých problémů. V některých autech, ve kterých se druhá náprava připojuje až v případě potřeby, po letech mnohdy ani nefunguje, a vy to zjistíte až tehdy, když budete potřebovat ve „Špindlu“ vyjet ze zasněženého parkoviště. Hlavně že jste si připláceli před lety za 4x4...

Stejně jako všechny ty adaptivní podvozky, systémy natáčení zadních náprav a aktivní stabilizátory je i aktivní řízení s proměnným převodem naprostá zbytečnost. Bez něj by auto jezdilo také, a jak ukazují naše zkušenosti například z moderních BMW, tak snad i lépe.

Jen pro zajímavost uveďme, že modul aktivního řízení na starší BMW stojí pořád hrozivých sto tisíc korun. Takže pokud vás v bazaru láká třeba BMW řady 5 generace E60 (třílitrový naftový šestiválec koupíte klidně za 190 000 korun), hledejte aspoň kus, který aktivní řízení nemá. Protože jestli se má někdy něco rozbít, bude to tahle „ptákovina“.

Nejjednodušším způsobem je rozklíčovat číslo VIN, které má každé auto unikátní. Stačí si od prodávajícího VIN pro kontrolu vyžádat (stejně ho budete chtít prověřit nezávisle, jestli není auto hlášené jako kradené, v exekuci nebo jestli sedí historie tachometru) a pak poprosit servis, aby vám s rozborem VIN pomohl. Většinou to udělají ochotně zadarmo, když si chcete koupit ojetinu jejich značky. Přeci jen je šance, že pak k nim budete jezdit kvůli údržbě a opravám.

Některé značky mají i on-line dostupnou databázi, ve které lze přesnou výbavu auta z VIN vyčíst. Zejména u luxusních vozů, kdy ani sám prodávající (tím spíše nějaký pochybný překupník) nebude přesně vědět, co všechno ve výbavě je, to může být užitečná pomůcka. Budete tak mít přehled, jestli auto nemá mít například zmíněné aktivní řízení či jiné, oku na první pohled skryté prvky.