Příběh milionů ruských bestií – Nákladního vozu ZIL

Ještě v roce 2006 měl ZIL rozsáhlou expozici na autosalonu v Moskvě, v roce 2021 přitom uplynulo 105 let od vzniku ruské automobilky, která začala italskou licencí FIAT jako závod AMO (Avtomobilnoje Moskovskoje Obščestvo) už 2. srpna (resp. 20. července podle starého ruského kalendáře) roku 1916. Podle plánu měla smontovat 150 nákladních F15 do března 1917, ale válečné události a pak bolševická revoluce znamenaly jisté zpoždění, nicméně brány podniku opustilo podle údajů výrobce 432 vozů v roce 1917, 779 v roce 1918, ale jen 108 v roce 1919!

V srpnu 1918 byl moskevský podnik zestátněn, nějaký čas fungoval jako autoopravna (v roce 1921 měl tisíc zaměstnanců), v roce 1923 byl krátce přejmenován na závod soudruha Ferrera podle italského komunisty, do roku 1924 montoval americké třítuny White a zahájil znovu produkci lehkých AMO-F15 s užitečnou hmotností 1,5 tuny. Mezityp AMO-2 byl kopií amerického Autocaru stejně jako třítuna AMO-3 od roku 1931, ale jeho vylepšená verze AMO-4 (ZIS-8) vznikla v pěti tisících exemplářů do roku 1938 (všechny se zážehovým šestiválcem 4,9 litru o výkonu 60 koní). Tak začala produkce nákladních vozů, zprvu značených ZIS (podle soudruha Stalina) a posléze ZIL (podle soudruha Lichačeva).

Slavné poválečné typy ZIS-150 a třínápravový 151, nahrazené v roce 1958 modely ZIL-164, resp. 157, byly nadále řadové zážehové šestiválce 5,6 l (tedy na benzin). Svými tvary připomínaly americké válečné trucks, které se po Evropě rozšířily v rámci akce UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu), konkrétně kopírovaly International K-Series. Skutečným přelomem se stala premiéra nákladního vozu ZIL-130, rovněž v duchu amerických konstrukcí, ať již jde o design kapotové budky nebo koncepci se zážehovým vidlicovým osmiválcem. Přestože nový ZIL-130 se šestilitrovým motorem V8 o výkonu 150 koní (110 kW) vznikl už koncem padesátých let, velkosériová produkce se rozběhla teprve v roce 1964.

Belgický importér Scaldia-Volga zabudoval do tohoto typu britský vznětový šestiválec Perkins 6-354 o výkonu 120 koní (88 kW), nicméně na rozšíření dieselů si v Rusku museli ještě nějaký čas počkat, ostatně benzin tam byl velmi levný. Vznikla předlouhá řada modifikací na základě typu ZIL-130, který už nesl novou značku. Po přehodnocení Stalinova významu přece jen i Rusové raději zkratku ZIS zrušili; od roku 1958 nesly vozy značku ZIL (Zavody imeni Lichačeva, tedy podle ředitele automobilky, který ji vedl od roku 1927).

Nákladní automobily ZIL-130 opouštěly haly obří továrny v Moskvě, rovněž postavené podle amerického vzoru stejně jako největší ruské traktorové závody, až v roce 1992 byla produkce typů 130 a 131 (třínápravový 6×6 s jinou budkou) převedena do Uralu, aby udělala místo novým modernějším typům. Přestože byly představeny nové automobily, za poslední desetiletí došlo k úpadku, podle dostupných údajů společnost AMO ZIL (nyní Akcionernoje Moskovskoje Obščestvo) v roce 2011 vyrobila jen 1 199 nákladních vozů a po jednom autobusu a luxusním kabrioletu ZIL-410441.

V prosinci 2013 byl vyhlášen bankrot a restrukturalizace AMO ZIL, v roce 2012 firma vyrobila jen 985 nákladních vozů a o rok později pouhých pětadevadesát. V roce 2014 se rozběhla ruční výroba kapotových kamionů ZIL-432940, nástupců slavné „stotřicítky“; první směřovaly do Kazachstánu. Hlavní závod v centru města ovšem připomínal opuštěné továrny v Detroitu a je součástí projektu Nová Moskva, který zahrnuje výstavbu obytných domů, parků, kancelářských budov a sportovního komplexu.

Nejúspěšnějším výrobkem se stal ZIL-130, jehož výrobní počty jsou rekordní. Produkce dosáhla celkového počtu 3 383 312 vozů do roku 1994 jen v Moskvě, pak ji definitivně převzal UAMZ (Uralskij Avtomotornyj Zavod) v Novouralsku, který první vozy typu 130 vyrobil už o dva roky dříve. Miliontý ZIL-130 vyjel v červnu 1974 z moskevské továrny, dvoumiliontý v srpnu 1982. Původně byl vývoj veden pod typovým označením ZIL-125 (od roku 1953), první prototypy vyjely v roce 1957, zkušební série se rozběhla 1962 a velkosériová produkce 1964. V letech 1975 – 1989 se vyrábělo v Moskvě kolem 200 tisíc nákladních vozů ZIL ročně, po roce 1990 však podnik postupně opouštěl části obří továrny a tyto počty se dramaticky zmenšovaly.

ZIL 130 poháněl zážehový vidlicový osmiválec o objemu 5 969 kubických centimetrů a výkonu 150 koní, později 170 koní (110 a 125 kW), spřízněný s luxusní limuzínou ZIL-111, u níž však byl naladěn na 200 koní (147 kW). Převodovka byla pětistupňová se synchronizací od druhého stupně, zadní kola poháněl kloubový hřídel přes dvojnásobný převod rozvodovky. Základní provedení s rozvorem náprav 3 800 mm nabízelo užitečnou hmotnost nejprve 5 tun, od roku 1976 zvýšenou na 6 tun. Během let vzniklo mnoho různých variant, výrobce později přešel na naprosto nepřehledné víceciferné značení, jak bylo v Rusku zvykem, takže se ZIL-130 změnil například na ZIL-431410 (valník), 454510 (sklápěč) a podobně (pro identifikaci se často užívala jen čtyřciferná zkratka).

Z Novouralsku tak vyjel UAMZ-4314, po privatizaci byl závod přejmenován na AMUR (Avtomobili i Motory Urala), převzal produkci ZIL-130, když už montoval spřízněné třínápravové ZIL-131. Výrobu nejslavnějšího ruského nákladního automobilu ukončil až bankrot společnosti AMUR v roce 2012, když její pokusy s montáží čínských osobních vozů nedošly zdaru. A jak skončil ZIL? Dnes vyrábí na zakázku jen kusově, a to luxusní limuzíny a kabriolety klasické koncepce. Výrobní počty typu ZIL-130, dodávaného nakonec se značkami UAMZ nebo AMUR, však už nikdo nepřekoná. Doba se změnila!