Před třiceti lety zemřel Enzo Ferrari

Každý den chodil k hrobu svého syna, aby pak přišel do práce a řídil firmu rázně a bez váhání, ale taky bez ohledu na čísla. Zaměstnance, kteří mu odmlouvali, jednoduše vyhodil. A když se ho novináři jistého britského časopisu den po jeho šedesátých narozeninách zeptali, jak to bylo s jeho členstvím ve fašistické straně, vyhodil je taky.

Enzo Ferrari se narodil 18. února 1898 v italské Modeně do chudé rodiny a dostalo se mu jen základního vzdělání. Málokdo ví, že docela dobře zpíval, a že se chtěl stát operním pěvcem. Ale taky toužil po kariéře sportovního novináře a automobilového závodníka.

Tím novinářem se i krátce stal, byť psal jen krátké sloupky, ale ještě víc ho táhlo závodění. Když přišel z vojny (sloužil jako kočí), tak v roce 1919 jel svůj první závod s půjčeným autem a o rok později se dokonce stal členem továrního týmu Alfa Romeo. Za svou kariéru jezdce dokázal dvakrát vyhrát, ale jinak prý jako závodník nestál za nic a pár zdrojů dokonce říká, že měl při závodění psychické problémy. Nu, ať už to bylo jakkoliv, tak v roce 1929 založil svůj vlastní tým Scuderia Ferrari, uzavřel smlouvu s Alfou Romeo a v dobách největší slávy pod ním jezdilo čtyřicet jezdců, mezi nimi i jistý Tazio Nuvolari, jeden z nejlepších pilotů všech dob.

Jenže Enzovi se nelíbilo, jak Alfa Romeo staví závodní auta a ještě před druhou světovou válkou se obě strany ve zlém rozešly. Přestože dostal tučné odstupné a zavázal se, že čtyři roky nebude pod svým jménem závodit, ani s Alfou nijak soupeřit, začal okamžitě stavět nový závodní vůz. V roce 1940 postavil první auta, takřka čistokrevná Ferrari, jen pod značkou AAAC (Auto Avio Construzioni) s motory od Fiatu. I když ani jedno z nich nedojelo do cíle, tak historie se neptá - začala totiž válka a nová automobilka stejně jako spousta jiných začala vyrábět díly pro letecké motory.

Po válce se firma znovu soustředila na automobily, tentokrát už pod tím správným jménem. Roku 1947 založila závodní tým a Ferrari ho opět pojmenoval Scuderia Ferrari. V roce 1949 zvítězil v závodě 24 hodin Le Mans, a to s vozem Ferrari 166M, o rok později se přihlásil do nově vzniklého šampionátu formule 1, aby v roce 1951 na britském okruhu v Silverstonu vyhrálo ferrari první závod a o rok později již celý šampionát.

Jenže zatímco závodění Enzovi šlo, tak výroba auta pokulhávala. Auta prodával vlastně jen proto, aby měl na chod firmy. V letech 1948-1951 prodal pouhopouhých pětaosmdesát aut, většinou šlo o deriváty závodních modelů. Spousta zákazníků si stěžovala na jízdní vlastnosti, ale Enzo měl svoji filozofii: „Pokud chcete postavit skutečně dobré auto, pak potřebujete výjímečný motor. Výkon je osmdesát procent úspěchu! Když máte sílu, pak nejsou nedostatky podvozku handicapem.“ Ostatně legendární je historka, jak si jistý Ferucio Lamborghini stěžoval na chod spojky ve svém novém Ferrari, Enzo ho následně vyhodil z kanceláře a Lamborghini začal vyrábět svoje vlastní auta… A Enzo pochopil, že se musí taky začít snažit, a že jen závodění nestačí.

V roce 1956 zemřel Enzův nejstarší syn Afredo, ktrerému nikdo neřekl jinak než Dino, na svalovou dystrofii. Enzo nechal jeho kancelář v původním stavu, jen na židli položil synovu fotografii s černou páskou… Ještě víc se uzavřel do sebe a na jeho počest pojmenoval jeden ze svých nejslavnějších sportovních vozů jen jedním slovem: Dino.

Není se čemu divit, že se firma dostala do finančních potíží a automobilku nakonec zachránil až Fiat, když v 1969 odkoupil polovinu společnosti. Enzo ale zůstal dál šéfem Ferrari i závodního oddělení a osobně dohlížel na vývoj všech aut, tím posledním bylo legendární a bez výjimek ceněné Ferrari F40. Byl činný až do dne své smrti - zemřel náhle 14. srpna 1988.

Ta silueta vraníka v bílém poli nezdobila trup stíhačky SPAD náhodou, pilot Francesco Enrico, stíhací eso italského letectva, byl původně důstojníkem jezdectva. Za svou kariéru sestřelil pětatřicet nepřátelských letadel, ale pak ho trefila zbloudilá kulka, když přelétával nad rakouskou frontou. Rakouští vojáci tehdy znak z trosek letadla vyřízli a poslali ho jeho rodičům. Ti ho o pět let později věnovali Enzovi Ferrarimu na počest vítězství v závodě Circuito del Savio. Ten to bral jako obrovskou poctu, protože celá Itálie znala Franceskův příběh a i Enzův bratr Alfredo zahynul v první světové válce jako příslušník letectva. Jediné, co Enzo změnil, byla podkladová barva, bílou vystřídala žlutá - barva Modeny, jeho rodného města.