Článek
Kdo mě zná delší dobu, tak moc dobře ví, že Ferrari 550 Maranello je jedno z těch aut, které mám na seznamu aut snů zatraceně vysoko. Když se začalo v roce 1996 vyrábět, tak jsem z něj tak vyřízený nebyl, ale před nějakými deseti lety jsem se s ním svezl a myslím na něj dnes. Tak dobré to je auto.
Dokonalý GT interiér s manuální převodovkou v kovové kulise
Ani nevím, co na mě udělalo největší dojem. Ten dvanáctiválec s osmačtyřiceti ventily a s nastavitelnými klapkami sání s výkonem 485 koní měl úplně elektrizující zvuk a kovová kulisa převodovky při každém přeřazení jasně třaskla. Nicméně ten skutečný důvod mé lásky pramení spíš z toho, s jakým způsobem pracuje Maranello se svojí váhou a že se tak dá krásně řídit nejen volantem, ale i plynem. A mimo to má úžasný interiér a ten design zraje jako víno. Prostě samá pozitiva a sociální jistoty.
Moment. Napsal jsem jistoty? Chybělo málo a před nějakými šesti lety jsem ho koupil. Jedno z nejlepších Ferrari za cenu nového Superbu. No dobře, nový Superb a Fabie navrch. Ale pořád se ten poslední relativně dostupný dvanáctiválec s manuálem (pak už byly jen šíleně drahé 599 GTB, kterých vzniklo jen třicet kusů) jevil nejen jako nádherné auto, ale taky jako jasná investice na důchod. Viděl jsem v něm potenciál nejen jako v ryzím řidičském autě, ale bral jsem ho i jako automobilovou sochu. A pak ceny začaly stoupat. Během těch šesti let se téměř zdvojnásobily. Moje prognózy se naplnily a já si vytrhal všechny vlasy. Doslova.
Jenže to nebylo jen Maranello. Podobně vyletěly ceny všech starších Ferrari a překupníci si mnuli ruce. Důvodů tohoto růstu bylo nepochybně víc, ale hodně se mluvilo o tom, že spousta dražších vozů podobného ražení končí v Číně, kde se akorát otevíral trh. Bůhví, jak to bylo.
Nicméně není to ani rok zpátky, když jsem si jednou večer při oblíbené činnosti (pročítání inzerátů) všiml, že ceny Ferrari 550 už nešplhají vzhůru, ani nestagnují, ale že mírně spadly. A podobné je to vůbec se všemi dostupnějšími Ferrari a třeba i se staršími Porsche. Náhoda? Nemyslím si. Ta bublina prostě začala splaskávat. Když jsem se pak začal probírat celým trhem a mluvil o tom s pár lidmi, kteří investování do aut rozumí o moc lépe než já, jen mi to potvrdili. Takže nastal čas nakupovat?
No, posuďte sami. Je to jen pár dní, co bylo na americké aukci Bring A Trailer vydraženo 550 Maranello z roku 2020 za cenu 110 tisíc dolarů, což je podle aktuálního kurzu cca 2,8 milionu korun. Přijde vám to dost? Nebylo to ale „jen“ dvanáctiválcové Maranello s manuálem. Tohle byl nikdy nebouraný kus po prvním majiteli, s jasnou historií a na tachometru měl dvacet tisíc kilometrů. Interiér v černé kůži doplňovala příplatková sedadla Daytona, muziku tvrdil výfuk Tubi a auto bylo po velkém servisu. Jasné?
Když vezmeme v úvahu, že se Toyota Supra MK4 v podobném stavu klidně prodá o nějakých dvacet až třicet tisíc dolarů dráž, tak nás to opravdu nutí k úvahám, že svět se mění.
A není to jen Maranello. Až dnes večer uložíte děti a manželka to taky vzdá, otevřete si vaše oblíbené automobilové servery a podívejte se, co udělaly ceny klasických Ferrari, Porsche a Astonů Martin. Mrkněte na staré Jaguary a Maserati. Pak se nadechněte a jděte do toho ještě hlouběji - ceny MG, starých Toyot nebo třeba Audi či VW.
Pak mi napište, co překvapilo vás. Já to Ferrari nikdy nevzdám, i když zrovna teď je opravdu hodně daleko. Ale kdybych si na něj tehdy půjčil, jak jsem to chtěl udělat, už by bylo skoro splacené. A já bych si stejně trhal vlasy, protože bych si nebyl ani trochu jistý, zda jsem prodělal, či vydělal.