Poslední cesta Irva Gordona v nesmrtelném Volvu P1800

Irv se zapsal už před mnoha lety do Guinessovy knihy rekordů díky tomu, že jednoduše jen rád svým Volvem jezdil každý den, za každého počasí a kamkoliv. A od té doby rekord pouze narůstal a narůstal.

Irv Gordon byl učitelem fyziky ve čtvrti Patchogue na Long Islandu. A poblíž bylo i dealerství Volva, kolem kterého jezdil domů. Jezdíval Chevroletem Corvair, ale nebyl s ním moc spokojený. Najížděl totiž denně běžně přes dvě stě kilometrů, kolikrát i jen proto, že ho řízení bavilo. A Corvair příliš spolehlivý nebyl. Na přebalu časopisu Car se objevila reklama na až příliš krásné kupé švédské značky, do té doby známé spíš usedlými karoseriemi. Vypravil se tedy do dealerství „Volvoville“ a tam uviděl červené P1800, které na začátku 60. let pomáhal Volvu navrhnout slavný Pietro Frua.

Nikdy předtím žádné Volvo neřídil, vlastně říkal, že tu značku ani neznal. Tehdy to chodilo tak, že vám prodejce dal klíčky do ruky a sami jste si jeli předváděcí auto vyzkoušet, pak přijeli zpět a dali vědět, jak se vám líbilo. Irv tehdy vyjel skoro celou nádrž, strávil v autě tři hodiny, a kdyby měl u sebe i klíček od zátky palivové nádrže, aby natankoval, jezdil by ještě víc. Úplně se do Volva zamiloval a musel ho mít. Tím celý příběh začal. Auto vyzvedl jedno páteční odpoledne v roce 1966 a představte si, že v už v pondělí byl u dealera zpět na záběhovou výměnu oleje při dvou tisících kilometrech. A další kilometry šmahem přibývaly. S autem dojížděl pravidelně z domova do školy a zpět, na večeři, na snídani do vzdálené oblíbené kavárny anebo jen tak se s ním projet k pláži a pozorovat západ slunce. „Každý musí mít nějaké hobby“, říkal s úsměvem na tváři. „A já mám zkrátka rád řízení.“

Kromě pětatřiceti let dojíždění s Volvem do práce a z práce s ním i rodina trávila víkendy. Rád lyžoval, takže jezdíval stovky kilometrů na hory, ale prý neměl vůbec problém s tím se jen tak sebrat a jet z New Yorku až do Baltimore v Marylandu do vyhlášené restaurace, kde dělají pečené krabí koláčky.

A pak přišlo velké cestování. Na něj si udělal čas prakticky až v důchodu. Ale přesto stihnul už v 80. letech překročit první milion mil. Toho si všimli i ve Volvu a na počest důvěry značce získal tehdy fungl nové Volvo 780 Coupe Bertone. Představte si, že během let na něm dokázal s rodinou natočit šest set tisíc kilometrů, než ho prodal. Ale jeho milované P1800 v garáži zůstalo napořád.

Procestoval v něm celé Spojené státy a najedou zjistil, že je zapsán do Guinessovy knihy rekordů, když se počítadlo kilometrů zastavilo na 1,69 milionech mil. To je asi 2,7 milonu kilometrů! Pak měl možnost Volvo poslat lodí do Švédska, které celé procestoval a zastavil se i v továrně v Göteborgu, kterou si jako zvláštní host mohl celou prohlédnout. Projel i celou Anglii a Volvo tam bylo vystavované na velké výstavě klasických vozů. A pak se dostal i do Austrálie. Jako majitele modelu P1800 ho místní Volvo klub oslovil a pozval na cestu napříč Austrálií, kterou absolvoval s vypůjčeným nejstarším Volvem registrovaným u protinožců.

Irv žádný přelomový recept nemá. Důležité je nepodcenit předepsanou údržbu, to je prakticky to zásadní, co říkával. „Prostudoval jsem si návod k použití, dílenskou příručku a přesně a důsledně jsem dodržoval servisní plán“. Samozřejmě, že Volvo P1800 prošlo v průběhu času několika komplexními renovacemi. Trvanlivý čtyřválcový motor o objemu 1800 cm3 s klikovou hřídeli v pěti hlavních ložiscích, rozvodu OHV a dvěma karburátory SU vydržel stovky tisíc kilometrů, než přišla jeho první generální oprava. Irv měnil olej každých pět tisíc kilometrů a používal jen jeden typ motorového oleje. Nakonec také později Irv a příběh jeho „milionového“ Volva sloužil jako velká reklama společnosti Castrol, jejíž produkty používal. Stejně je ale neuvěřitelné, že se původní blok motoru, vždy periodicky po několika generálních opravách, dožil nájezdu přes 5 milionů kilometrů! Karoserie Volva je dnes precizně zrenovovaná přímo automobilkou a rekordní Volvo se těší obdivu na výstavách klasických automobilů.

Příběh Irva Gordona mě přiměl k zamyšlení. Přivádí mě k němu vlastně vždy, když si vzpomenu na to, jak málo kilometrů ročně strávím za volantem svého veteránu – MGB GT, které je podobně staré jako P1800 Irva Gordona. Měl bych s ním jezdit víc. Sdílí shodou okolností i podobně specifikovanou techniku. Má také čtyřválec o objemu 1800 cm3 s karburátory SU. Asi by takovou porci nepřežil. To je však nepodstatné. Důležité je, že jakékoliv auto má zkrátka čtyři kola, a když ho máte rádi, měli byste s ním jezdit. A třeba jen tak. Zajeďte si na kafe z Plzně do Ostravy. Vyberte si hezkou trasu a užijete příjemný den za volantem vašeho oblíbeného auta. Takhle to totiž dělal Irv a ten věděl, že auto není obraz nebo poštovní známka. Má kola, a proto by mělo být nejčastěji v pohybu. I z toho důvodu budu na něj a jeho příběh rád vzpomínat dál.