Planai-Classic 2019 – báječní muži se stopkami a v závějích

Teď už věřím, že existuje něco jako telepatie. Když jsem první pracovní den po Novém roce začal přemýšlet o tom, co zajímavého by se dalo zažít ještě v lednu, a sepisoval pro vás tři nejzajímavější veteránské soutěže, zazvonil mně mobil. Kamarád volá, jestli s nimi nechci náhodou jet zítra na Planai-Classic, dokonce prý jakousi rychlou Alfou Romeo. Ale, hlavně abych se pořádně oblékl a nezapomněl si čepici ani rukavice. Samozřejmě, že jsem chtěl. Z práce jsem se tedy musel nějak narychlo propustit k zimním radovánkám v Alpách a večer k odstavci „Planai-Classic“ dopsat, že pro čtenáře Garáže z této akce připravím reportáž. Automobiloví novináři bývají občas pěkní snílkové, takže z Alfy Romeo se čtyřlístkem nezbylo nic. Nakonec držíme klíčky od tmavomodré Toyoty, což se posléze ukáže jako velké štěstí, a ráno ve čtvrtek vyrážíme vstříc mně nepoznanému dobrodružství.

Sněží. A to už od Příbrami. Naše velká Toyota Land Cruiser udržuje příjemnou cestovní rychlost navzdory venkovnímu počasí a my čtyři kluci na palubě při tlumené hudbě z audioaparatury JBL debatujeme o všech možných autech, která nás baví, ale zejména o těch, která bychom si přáli mít v garáži. S tím si vystačíme až k Salzburku a cesta nám ubíhá vážně fofrem.

Od Liezenu sněží už vážně hodně a místy jedeme vyloženě po ledu. Doprava se zastaví, nějaký kamion ucpal silnici. Navigace nám ukazuje malou silničku, kterou by to šlo asi objet. Máme Land Cruiser na dobrých zimních pneumatikách a ten se tváří, že na traktor s radlicí, aby prohrnul cestu, rozhodně čekat nemusíme. Neujedeme ani kilometr a před námi se vynořií dvojice klasických Porsche 912 z druhé poloviny 60. let, jejichž majitelé nasazují na zadní kola řetězy.

Stojíme a nevěřícně na ně zíráme. Trénují do první etapy Planai-Classic, kde uvidíme postupně padesát podobných odvážlivců. Jako zvláštní úkaz zde ve své kategorii startuje Gabi a Johann Koflerovi na již legendárním Sunbeamu Supersports z roku 1930. Jedou si sami svoji rallye, ale získávají v očích nás všech neuvěřitelný respekt. Takové auto se neuřídí snadno na suchu, natožpak na sněhu, obuté vpředu na pneumatikách s hřeby a vzadu se sněhovými řetězy.

Start do první večerní etapy je ve Schladmingu, městečku plném lyžařů, kteří se akorát vrací v přeskáčích z pozdně odpoledního šnapsu v Aprés ski baru. Od dojezdu sjezdovek až k náměstíčku hřímá charakteristická „technojódlovačka“ a do toho se nám sjíždějí účastníci rallye a z okolních ulic začínají burácet pořádné, karburátory krmené motory. Je to podívaná, kterou jinde ani jindy než první lednový víkend ve „šlaďasu“, jak malebné oblíbené lyžařské středisko pojmenoval kámoš, nenajdete.

Prohlížíme si pestré startovní pole a kamarádi fotografové fotí. Já se spíš snažím nějak vypít první svařák dřív, než do něj napadá tolik sněhových vloček, že bude celý studený. Zírám na zasněžené Alfy Romeo, na Ford Escort první generace s dobovými lyžemi na střeše nebo na Jaguary XK z 50. let, které tu podle zdravého rozumu přece nemají co dělat. Běžně takové přežívají zimu v temperovaných garážích s kontrolovanou vlhkostí vzduchu. Jenomže s auty bychom si měli především užít zážitky, nejsou to vzácné obrazy už kvůli tomu, že mají kola a motor.

Je tma a nečekáme na slavnostní start, protože se přesouváme do Ramsau am Dachstein a stoupáme k horní stanici lanovky na dachsteinský ledovec. Od nějakých dvanácti set metrů nad mořem silnici spíš odhadujeme, aniž víme, kudy opravdu vede. Fouká, sněží a prostředí kolem je šedomodré, místy s fialovo-růžovým nádechem, pokud je v blízkosti nějaké umělé světlo. Když foukne vítr, přes dvoumetrové sněhové bariéry není vidět vůbec nic. Land Cruiser má moderní světlomety a je nám to houby platné. Zastavujeme ve vracečce těsně pod vrcholem a snažíme se něco vyfotit. Veteráni vážně v tom nečase odstartují a zvládnou silnici projet až nahoru. Je to něco neuvěřitelného, co jsem nikdy předtím ještě neviděl. Večer v hotelu pomalu rozmrzáme a usínáme v očekávání toho, co přinese další den.

Vstáváme, pohledem z okna hotelu na zasněžené bochánky v místech, kde večer zaparkovala auta, tušíme, že napadlo docela dost dalšího nového sněhu. Dopolední speciální zkouška pravidelnosti se koná na sportovním letišti v Niederöblarn a tady si konečně můžeme pěkně prohlédnout auta v akci. Pár závodníků se podmínek nebojí a předvádí ve vracečce mezi kužely moc hezké přetáčivé smyky. Ostatně, jedním ze závodníků je i sám legendární Hans-Joachim Stück, letos na VW Brouk připraveném od Volkswagen Classics.

Brouci a poršáky mají obecně v těchto podmínkách docela slušnou výhodu. Těžký motor vzadu umožní výbornou trakci a je potřeba si tedy hlavně hlídat nájezdové rychlosti do zatáček a dokázat lehký předek nasměrovat tak, aby zatočil. To se pár účastníkům občas nezadaří. Během odpoledne jedeme jako doprovodný vůz rallye spolu s účastníky a tu vytáhneme Land Cruiserem Porsche zapíchnuté do škarpy zaplněné sněhem, tam pro změnu Brouka v závěji vedle silnice. Bez hřebů to jde těžce a na některé výjezdy je už sníh tak hluboký, že účastníci musí použít řetězy na poháněná kola. Jen Escort s lyžemi na střeše, takovými těmi dobovými pro „telemarkové“ lyžování s volnou patou, se nám nedokázal vzdálit z horizontu. Kamarád musel řídit Land Cruiser pěkně ostře, abychom ho nezdržovali. A to jsme měli zbrusu novou techniku a sofistikovaný pohon všech kol s diferenciálem typu torsen vzadu. Mimochodem, téměř dvě a půl tuny těžký Land Cruiser se nám v těchto podmínkách fakt osvědčil nejen schopností projet všude, ale kupodivu i ovladatelností.

Závěr dne okoření slalom veteránů v prostoru dojezdu hlavních sjezdovek z Planai do centra Schladmingu a užijeme si tu podívanou spolu s mnoha diváky, kteří jsou zrovna ve „šlaďasu“ na zimních prázdninách.

Sněží. Zase napadlo dalších, dobře dvacet čísel sněhu. Už je to třetí den, co nevidíme nic jiného než šedou oblohu, ze které vypadává vločka za vločkou. Dnes se bude od rána trénovat na jezdeckém oválu v Gröbmingu a od půl jedenácté proběhnou měřené jízdy. Zima už není taková, sníh je trochu vlhčí. Auta musí využít maximum svého výkonu, aby dokázala přes ty haldy bílého nadělení vyjet dobrou stopu a spektakulárně kroužit. Úžasná podívaná je na žlutý, závodně upravený Fiat 2300S Coupe s řadovým šestiválcem a s nestárnoucím stylem vzdušné karoserie vyráběné v italské továrně OSI během zlatých 60. let. K obědu si dáváme rychlou žemli s ohřátou bavorskou klobásou a frčíme směrem do Schladmingu a odtud nahoru na Planai.

Poslední etapa se jede už na celkové vítězství a závodníci potřebují ve dvou ze tří průjezdů (první je tréninkový) zajet co nejshodnější časy. Trasa je s převýšením prakticky tisíc výškových metrů a končí u horní stanice lanovky pod vrcholem Planai ve výšce téměř 1 850 m. Teplota je tu skoro minus deset stupňů a hustě chumelí. Traktor s radlicí trať projede těsně před závodem, ale za pár minut je stejně zapadáno několika centimetry nového prašanu. V okolí je všude přes dva metry sněhu. Pro nás to problém není a ani jsme nemuseli hledat sněhové řetězy hluboko v útrobách rozměrného kufru našeho „lanďáku“. Na zimních nokianech projede neuvěřitelné množství sněhu i na běžný režim pohonu všech kol určený pro jízdu po silnici. Je to i výhoda pro parkování, můžeme ho zapíchnout do hlubšího sněhu dál od krajnice a jít si připravit foťáky pro tu nevšední podívanou, která bude následovat. Vyhrabeme se i z velké závěje.

Nahoru se vyškrábal i náš morální vítěz soutěže Johann na předválečném Sunbeamu a ostatní posádky to zvládly také. Jen jednu Alfu musel vytahovat traktor z velké sněhové bariéry pod silnicí a my jsme roztlačovali jedno Porsche, které situaci podcenilo a zkusilo to jen na zimních pneumatikách.

Soutěž vyhrála opět skvělá připravenost a mistrně zvládnuté mechanické stopky posádky syna a otce Deopitových na Mercedesu 350 SLC. Zvítězili totiž i letní Ennstal Classic. V mých očích byl však vítězem každý, kdo tuhle náročnou, vpravdě šílenou soutěž absolvoval a dojel do cíle. Jestli se někdy budete pohybovat na začátku ledna v Rakousku na lyžích, nenechte si tuhle akci ujít. Je potřeba ji vidět a zažít na vlastní oči. My jsme měli tu šanci, že se už s pořadateli trochu známe, a tak jsme mohli být součástí celého dění.

Úžasné fotografie, které snad říkají víc než moje vyprávění, pro vás tentokrát připravil talentovaný Honza Wünsch. Honza ze všeho nejradši cestuje po světě a fotí lidi, přírodu a vůbec zaznamenává události, které se na jeho cestě objeví. V uplynulém roce získal hlavní cenu v soutěži Czech Press Photo a v současné chvíli si zase balí krosnu a razí kamsi do světa. Svět autíček, tentokrát takhle netradičně ve sněhu, ho ale neuvěřitelně moc bavil a snad s námi za nimi zase někdy někam vyrazí s fotoaparátem při ruce.