Článek
Tenhle závod je starý jako samotný motorismus, vždyť první závod se tady jel již v roce 1916 a právě dnes se koná už 97. ročník! Je to specifický podnik úplně ve všem. Už samotný start je o hodně výš, než bývá zvykem – začíná se totiž ve výšce 2 862 metrů nad mořem. A cíl leží v 4 301 metrech, jen pár metrů pod samotným vrcholem. Jezdci se musí vypořádat s délkou a náročností tratě, mechanici a inženýři pak řeší nastavení auta a volbu pneumatik, auto s rostoucí nadmořskou výškou také ztrácí výkon a aerodynamickou přilnavost. Teplotní rozdíl mezi startem a cílem je také problém, navíc není výjimkou, že v některých úsecích trati je vlhko, protože se jede skrz mraky. A že se jede na asfaltu? V některých úsecích kryje trať jemný prach a ty srázy, o kterých byla řeč, mohou znamenat, že jedna řidičská chyba může nést fatální následky.
Závod Pikes Peak je v Americe ikonický asi jako 500 mil Indianapolis, každoročně se na něj sjíždí davy diváků i zástupci závodnické elity. Evropa se o Pikes Peak dozvěděla až po ukončení rallye Skupiny B v 80. letech, kdy týmy začaly přemýšlet, co jiného podniknout se svými přemotorovanými, superrychlými speciály. Šotolinový Pikes Peak vypadal jako lákavá destinace. Vyhrála tu Michéle Mouton a Walter Röhrl na Audi, ale pravou hvězdou se stal Ari Vatanen, jehož rekordní jízdu v roce 1988 s Peugeotem 405 T16 GR zvěčnily filmové kamery naprosto nezapomenutelným způsobem.
Další porci pozornosti přitáhl v roce 2013 Red Bull, který přemluvil Peugeot, aby pro tento závod postavil speciál, a přesvědčil Sebastiena Loeba, aby se posadil za jeho volant. To monstrum mělo 875 koní na 875 kilo a Loeb tu jel naprosto poprvé, takže logicky hned zajel absolutní rekord – o minutu a půl rychlejší než ten dosavadní! Seb byl dokonce ještě rychlejší, než co spočítal simulátor Peugeotu. Uf! Jeho rekord překonal až loni Volkswagen se svým elektrickým speciálem řízeným zkušeným Romainem Dumasem, Sebovi nadělil 16 sekund. Jeho čas 7:57,148 je stále platným rekordem.
U nás Pikes Peak proslavil Antonín Charouz, který v roce 1994 vzal do USA kromě svého Escortu Cosworth taky bandu novinářů a o jeho vítězství se tak dozvědělo celé Československo. Od té doby v tomto závodě startovalo jen pár Čechů, naposledy Jiří Hejník, který jel Pikes Peak na motorce. Ano, vážně, najde se i dost bláznů, kteří se pokoušejí zdolat démona hory Pikes Peak na dvou kolech a v náklonu!
Jedna z nejtěžších věcí na celém Pikes Peaku je fakt, že se nedá trénovat celých dvacet kilometrů v jednom kuse, a že tudy ještě den před konáním závodu projíždějí obyčejní turisté a místní, aby nemuseli celý kopec složitě objíždět. „Pořadatelé jednoduše rozdělí celou trať na tři úseky a trénujete každý zvlášť,“ vysvětluje Jiří Hejník. „Navíc tréninky nejsou přes den, jezdí se brzy ráno. A když říkám ráno, tak tím myslím třeba ve tři hodiny ráno.“ Jezdci si tak celou trasu závodu projedou až v den jeho konání a na svůj nejlepší výkon mají jeden jediný pokus. Takže žádný tlak. Jo, a pak jsou tu ještě ty srázy…
Jezdci říkají, že nesmíte ani na okamžik pomyslet na to, že byste snad mohli z trati vyletět a svoje úžasné dobrodružství jménem život zahodit v jednom okamžiku do hluboké propasti. Názvy některých zatáček přitom zní děsivě: Ragged Edge (Rozeklaný okraj), Bottomless Pit (Bezedná jáma) nebo třeba Devil‘s Playground (Ďáblovo hřiště). To nezní jako místa, kde byste chtěli nedobrzdit...
A Romain Dumas, aktuálně nejrychlejší jezdec na tomhle kopci, k tomu říká: „Pro mě je Pikes Peak něco jako Nürburgring. Jenže zatímco na Nordschleife můžete jet pořád na sto procent, byť je to nebezpečné, tak na Pikes Peaku víte, že když uděláte chybu nahoře na trati, můžete spadnout stovky metrů ze srázu…“ Přitom třetí část trati, tedy tam, kde je to nejvíc nebezpečné, se jede na plný plyn rychlostmi 200 až 220 km/h.
Ostatně přečtěte si jeho návod, jak Pikes Peak vyhrát.
Pikes Peak je zcela ikonický závod, jeden z nejtěžších na celém světě
Na Pikes Peaku navíc překonáte víc jak 1 400 výškových metrů za méně než deset minut, je to tedy extrémně náročné i na lidský organismus, zkuste si ve výšce čtyři tisíce metrů nad mořem udělat pár dřepů… Spojte si to s vysokým řidičským nasazením, extrémní koncentrací, tlakem a vysokým rizikem a pochopíte, že se jezdci vydají za volantem naprosto ze všech sil. Proto je to tak fascinující zážitek pro ně i pro diváky.