Peugeot 1007 1.4 8V: Sezame, otevři se

Téma ojetin do sta tisíc korun nemusí být vždycky jen samá nuda a šeď. Běžný motorista si půjde koupit jedničkovou Fabii Combi a bude spokojený. Ale takový motoristický svět plný praktických aut bez výrazného designu nebo konstruktérského nápadu by byl docela smutný. A mě baví tu a tam objevit v bazaru úplně zapomenutá auta za pár kaček, která nakonec vyloženě překvapí. A takový byl i lasturově stříbrný Peugeot 1007 s modrým čalouněním. Je to hodně zvláštní auto, které se ve své době příliš neprodávalo, ale nakonec se mi v něm nyní jezdilo velmi pohodově.

„Ukončete nástup a výstup, dveře se zavírají.“ Klasická znělka z pražského metra mě pochopitelně napadla už v prvním momentu, kdy jsem od 1007 dostal v AAA Auto klíčky a zmáčkl na nich tlačítko určené k otevření dveří. S bzukotem se pomalu odjistila klika a dlouhé boční dveře se daly na svých kolejničkách do pohybu směrem vzad. Otvírají se i zavírají docela pomalu a občas si i žijí svým životem.

Dokonce i v dobových testech Peugeotu 1007 se tu a tam objevilo, že se dveře samy otevřely, zavřely a občas nechtěly dovřít, a tak opět odjely do polohy plně otevřeno. To bylo jistě k vzteku, potažmo spíš k smíchu, když se taková lapálie děla na novém autě s cenovkou tehdy od 379 000 korun. Ale dnes, když se bavíme o ojetině za maximálně osmdesát tisíc, což je nejdražší exemplář aktuálně na Sautu, nad tím můžeme asi mávnout rukou. Pokud se dveře nechtějí dovírat samy, jde je přesvědčit rukou. Ve skutečnosti pomohlo u konkrétního auta kolejničky pořádně promazat a bylo opraveno.

Na druhou stranu je nutno zájemce varovat. Určité elektrické komponenty dveří bude pravděpodobně časem potřeba vyměnit. Praskají například plastová uložení táhel vnitřních klik. Díl koupíte i s elektromotorkem jako celek, použité díly na toto auto budete hledat obtížně. Může odejít i některé čidlo a další elektrické díly dveří. Díly na opravu svéhlavých dveří však nejsou nijak drahé, problémy vždy spraví maximálně pár tisícovek a práci s trochou šikovnosti a zjišťování informací zvládnete sami.

Sběrnice dat je napojena na řídicí jednotku, dveře poznají, že je auto v pohybu, a nejdou pak otevřít ani zavřít. Přitom popojíždění v koloně s dveřmi dokořán je lákavá kratochvíle. Jenže když se kolona náhodou rozjede, tak pak máte smůlu, dveře nezavřete a vznikne z toho docela prekérní situace.

Elektrické ovládání dveří také trochu „žere“ autobaterii, obzvlášť pokud už není v nejlepší kondici. Problému nepomůže ani fakt, že pokud zapomenete zavřít elektricky ovládaná boční okna a dveře zavřete, okénka nelze při zamykání dovřít podržením tlačítka klíčku, jak je běžné u německých aut. Musíte tedy dveře opět elektricky otevřít, počkat, než se otevřou, pak nastoupit dovnitř, dveře opět zavřít, protože v otevřeném módu není propojen spínač, takže k motorkům otvírání oken nejde proud. Pak tedy okénka dovřete, dveře otevřete znovu, znovu zavřete a pak konečně zamknete. A s vyloženě slabou baterií máte dobrou šanci, že když se potom opět dostanete dovnitř, tak nenastartujete.

Platforma, na které studio Pininfarina Peugeot 1007 karosovalo, není unikátní konstrukcí. Auto sdílí mnoho základních prvků, způsob zavěšení kol a další věci s Peugeotem 206, Citroënem C2 a C3. Motory a převodovky jsou také shodné v rámci někdejších platforem původního koncernu PSA. Zkoušené auto mělo pod kapotou základní čtrnáctistovku TU3, která je velmi spolehlivá, a manuální pětistupňovou převodovku. Dá se říci, že pro auta v takto levné kategorii je zrovna základní motorizace úplně nejlepší. S výkonem 54 kW si řidič nemůže sice příliš vyskakovat, ale na typický účel příměstského ježdění v zásadě stačí.

Peugeot 1007 mohl mít pod kapotou i silnější šestnáctiventilové čtyřválce nebo diesel HDI o objemu 1,4, případně 1,6 litru. Z hlediska nákladů na údržbu je ideální opravdu ta nejslabší benzinová čtrnáctistovka, protože u ní nehrozí žádné dražší závady. Spotřeba kolem sedmi litrů na 100 km je zcela normální a svým výkonem není vyslovený šnek. Silnější šestnáctistovka mohla být spřažena s robotizovanou převodovkou Sensodrive, zrovna jako tomu bývalo u Citroënu C2, který jsem jednu dobu v naší domácnosti provozoval.

Převodovka byla popravdě mizerná. Spojka se u ní opotřebila předčasně a software řazení nebyl zdaleka optimálně naladěn. Auto se s touto převodovkou nerozjíždělo zrovna nejlépe a obecně bych tuhle robotizovanou převodovku od koncernu PSA s komponenty Sachs, případně Valeo, vůbec nedoporučoval. V levné ojetině je to jen zbytečně drahá technická komplikace. Lepší je ovládat si spojku sám.

Co si naopak v případě Peugeotu 1007 zaslouží velký palec nahoru, je vnitřní prostor. Auto o délce jen lehce přesahující 3,7 metrů je natolik variabilní, že se do něj vejde vlastně víc než do kdejakého současného malého crossoveru, který navenek vypadá proti 1007 jako obr. Kabina je skvěle prosklená, všechna sedadla mají variabilní systém sklápěcích opěradel a jsou dokonce nezávisle posuvná. Pokud máte jedno malé dítě a třeba jednoho psa, vejdete se i se všemi proprietami docela dobře. Přitom má 1007 podobný půdorys jako malý Fiat 500.

Jízdní vlastnosti odpovídají době vzniku a ve skutečnosti mi malé auto docela „sedlo“. Od francouzského auta čekáte určitou plavnost, rozvážnost a měkká sedadla. A to vše u 1007 najdete v míře vrchovaté. Snad s výjimkou dost gumového pocitu řazení není svezení vůbec zlé. Auto je překvapivě tiché na dálnici, a to až o celou automobilovou třídu. Nečekal jsem od malého extravagantního Peugeotu za šedesát tisíc zázraky, ale týdenní soužití s ním mě nakonec docela potěšilo. Je pravda, že mám stará auta rád a leccos jim bez potíží odpustím.

Obloukem se vrátím na začátek recenze. Myslím, že ke konkrétnímu autu musíte cítit jisté sympatie. Jinak nemá příliš smysl vynaložit tak velké úsilí při hledání toho správného exempláře. Vyrobilo se jich celkem docela slušných 120 tisíc kusů, ale je to pořád velmi málo oproti třeba daleko úspěšnějšímu malému (velkému) Mercedesu-Benz třídy A, který šel na věc s velmi podobnou ideou. Pokud se vám starší francouzská auta zamlouvají a máte rádi značku Peugeot, spíš bych jako ojetinu v ceně do sta tisíc korun doporučil hatchback Peugeot 307. Ty benzinové mají nejčastěji pod kapotou slušně výkonnou šestnáctistovku řady TU5, na své vnější rozměry velmi velkorysý vnitřní prostor a po designové stránce rovněž slušnou špetku extravagance.

Co se týká obecné spolehlivosti, nejsou na tom Peugeoty z období zhruba kolem roku 2005 vyloženě špatně. Většina aut už má sice své odjeto a díky nízké zbytkové hodnotě se o ně nikdo příliš nestará, ale mnohé z nich pořád ještě jezdí a náhradní díly nestojí likvidační sumy. Vznětové motory HDI, které byly ve své době v Peugeotech nejoblíbenější, patří mezi to lepší na poli levnějších a starších dieselových aut. Dopodrobna se jejich popisu věnoval už před časem kolega Dalibor Žák ve svém testu ojetého Peugeotu 308. Ten je však stále docela zánovní ojetinou za úplně jiné cenovky. Zde se bavíme o autě o dekádu starším.

Problém modelu 1007, potažmo i menšího 206, hatchbacku 307 atd. je zkrátka v jejich stáří a celkovém opotřebení. Občas natrefíte na skutečně zachovalé a v minulosti servisně nezanedbané auto, a takový exemplář si stojí za to hýčkat dál. Jsou to dobrá auta, jen většina skončila dnes po mnoha letech u třetích, čtvrtých a možná klidně i desátých majitelů, kde fungují jen jako přibližovadla na dojetí. Statisticky lze najít udržovanější kus s benzinovým motorem, ty mívají v reálu také z logiky věci méně najeto. Když své krátké soužití s benzinovým Peugeotem 1007 shrnu do jedné věty, byl jsem překvapen, jak konstrukčně zajímavé a dodnes jízdně příjemné auto lze za necelých šedesát tisíc korun koupit. Na druhou stranu má svá zvláštní specifika, kvůli kterým rozhodně nesedne každému.