Pětinásobný mistr světa Fangio by oslavil 110. narozeniny

Méně závodů ovšem bylo jen na mistrovství světa Formule 1, kromě toho se všichni tehdejší závodníci zúčastňovali naopak mnohem většího množství závodů, a to nejen Formule 1 mimo šampionát, ale také v jiných disciplínách, zvláště pak se sportovními vozy, jako např. Mille Miglia, Targa Florio, Tourist Trophy nebo 24 h Le Mans.

Giuseppe Fangio emigroval z Itálie do argentinského Balcarce s celou rodinou v roce 1887, tři roky dělal dřevěné uhlí a pak tam koupil farmu. Jeho syn Loreto se oženil s Herminií, také italskou emigrantkou, měli šest dětí, jako čtvrté se v Balcarce dne 24. června 1911 narodil Juan Manuel Fangio. Rodina nebyla příliš bohatá, a proto mladíka ve třinácti poslali vydělávat do autodílny Miguela Casase, kde často doprovázel klienty jako mechanik.

Zpočátku ho sice zajímal více fotbal, což se mu málem stalo osudným, po zranění strávil dva měsíce na lůžku s pneumonií, ale po vojenské službě si otevřel vlastní autoopravnu a začal závodit. Připravoval si starší Fordy a Chevrolety, z malých místních závodů postoupil na skutečné maratony Turismo Carretera napříč pampou a začal sbírat úspěchy. Vyhrál Gran Premio del Norte 1940, patnáctidenní etapový závod z Buenos Aires do Limy a zpátky, s délkou téměř deset tisíc kilometrů, což byl jeho první velký triumf.

O rok později dobyl Cenu brazilského prezidenta, když v šestidenním závodě kolem Rio de Janeira znovu porazil dalšího pozdějšího argentinského jezdce Formule 1 Oscara Gálveze. V letech 1940 a 1941 mu patřily první tituly národního mistra Argentiny (Turismo Carretera), ale to už mu táhlo na třicítku…

Doma se stal Fangio celebritou, jenže světová válka nakonec zastavila závody i v Jižní Americe. Po ní se k nim vrátil, připravil čtyřlitrový Chevrolet, ale v říjnu 1948 přežil těžkou havárii na dálkovém závodě z Buenos Aires do Caracasu, jeho spolujezdec Daniel Urrutía zahynul. Zdrcený Fangio uvažoval o konci závodní kariéry, jenže jeho úspěchy neunikly pozornosti vlády Juana Pérona, a tak dostal svoje první Maserati od argentinského autoklubu a vyrazil v sezoně 1949 do Evropy.

V argentinském Rosariu se vůbec poprvé střetl s evropským jezdcem Grand Prix, spolu s Francouzem Jean-Pierre Wimmilem svedli velký souboj na vozech Simca-Gordini, na mezinárodních závodech v Buenos Aires dokonce okusil předválečný Mercedes-Benz W163, což bylo předehrou jeho pozdějšího angažmá v německém týmu. Když se blýskl i v Evropě, bylo rozhodnuto. Pro první ročník mistrovství světa 1950 Formule 1 se stal továrním jezdcem Alfy Romeo a při druhém startu v šampionátu vyhrál Velkou cenu Monaka! Přidal triumfy v Belgii a Francii, titul mu unikl o pouhé tři body ve prospěch týmového kolegy Nino Fariny. O rok později pečetil svůj první titul mistra světa. Na jeho počest se v Argentině tři dny slavilo a nepracovalo!

V letech 1952–1953 bylo mistrovství světa Grand Prix vypsáno pro monoposty Formule 2 s dvoulitrovými motory, zde vládl Alberto Ascari na Ferrari 500. Fangio neměl vhodný vůz, v sezoně 1952 jezdil jiné závody, 1953 se do šampionátu vrátil, ale na Maserati A6GCM vyhrál jen Velkou cenu Itálie, což spolu s dalšími body stačilo na druhou pozici v mistrovství světa! Jeho triumfální nástup znamenaly sezony 1954–1957, kdy dobyl další čtyři tituly mistra světa s různými vozy a dosáhl v té době rekordního počtu čtyřiadvaceti vítězství Grand Prix!

V letech 1954–1955 ho pozval legendární Alfred Neubauer, pod jehož taktovkou vítězili předváleční mistři Caracciola, Lang a von Brauchitsch se „stříbrnými šípy“ koncem třicátých let, do znovuzrozeného továrního týmu Mercedes-Benz. Když nebyly nové osmiválce typu W196 ještě připraveny, vyhrál Fangio první dvě Grand Prix 1954 na italském šestiválci Maserati 250F, první start ve stuttgartském týmu proměnil v triumf na rychlé trati Velké ceny Francie v Remeši a s dalšími prvními místy z Nürburgringu, Bernu a Monzy se stal podruhé mistrem světa. O rok později titul zopakoval, ale Mercedes-Benz po demonstraci síly hned po druhé sezoně odstoupil, takže v roce 1956 dobyl Fangio titul pro Ferrari a 1957 pro Maserati!

Juan Manuel Fangio na rozdíl od dnešních hvězd Formule 1 mohl jezdit i v jiných závodech, využíval každé příležitosti, účinkoval v největších závodech sportovních vozů a nezřídka vítězil. Měl vynikající cit pro stroj, jezdil prakticky se vším, ohromný trénink získal z tisícikilometrových závodů v jihoamerických pampách, v nichž startoval od roku 1936.

Neváhal zkoušet stroje menších týmů, ať už to byl britský šestnáctiválec BRM Formule 1, či malý italský Stanguellini formule Junior. Počátkem sezony 1958 zanechal závodění, svůj poslední titul mistra světa vyjel o rok dříve, když mu bylo šestačtyřicet let!

Srovnávat nesrovnatelné je nesmysl, ale Fangio vítězil s různými typy vozů, a to v letech, kdy mistrovství světa mělo třeba jen šest nebo osm závodů ročně! Jeho kariéra znamenala 51 startů MS Grand Prix F1, ale čtyřiadvacet vítězství, tedy 47 % úspěšnosti. V době, kdy smrtelné havárie byly běžnou součástí závodů, vyznával Fangio heslo „zvítězit, ale zůstat naživu“. To se mu podařilo. Později vedl zastoupení Mercedes-Benz v Argentině.

V roce 1991 se jela první Velká cena Španělska na novém okruhu Montmeló u Barcelony. Z muzea Mercedes-Benz ve Stuttgartu přivezli monopost Formule 1 z roku 1955 a pak přišel Juan Manuel Fangio. Pohovořil s přítomnými, prohlédl vůz a usedl za volant. Bylo mu přes osmdesát let. Nikdy nezapomenu na jiskru v jeho očích, když stroj nastartoval a vyrazil na trať, aby objel čestné kolo. Pak se mi podepsal na druhou stranu vizitky, protože jsem neměl jiný papír. Zemřel 17. července 1995 v Buenos Aires.