Pět případů, kdy se italští mistři designu utnuli

I mistr tesař se někdy utne, jak praví přísloví. Nás dnes zajímají italští mistři designéři a případy toho, kdy jim tak trochu ujela ruka v náčrtech auta.

Začneme hned tím nejslavnějším – Pininfarinou. Ten má totiž na triku třeba MPV od automobilky Daewoo. Ano, máte špatné jméno značky a ještě špatný segment, takže je celkem logické, že alespoň ten design měl být dobrý. Jenže nebyl, Tacuma podle mě není pěkným autem. Jelikož automobilka Daewoo jako taková přešla pod název Chevrolet, dnes už se nikdo k odpovědnosti za vzhled tohoto hnusu nehlásí.

No dobrá, Daewoo je přece špatná značka a MPV segment nudy, tak koho to zajímá? Jenže to by se Pininfarina nesměl spálit i u tak prestižní značky, jako je Rolls-Royce. Notabene, když byl Rolls-Royce Camargue ve své době nejdražším autem na světě. Auto bylo odvozeno ze sedanu Silver Shadow. Mělo standardní osmiválec, hydropneumatické odpružení od Citroënu a dvouzónovou klimatizaci (to prý dokonce jako první auto na světě). Jenže výsledek nevypadal tak dobře, jak všichni doufali. I když dnes se mnohým líbí, je to spíše jen díky věku a slabosti pro starší auta. Ale raději bych volil klasický čtyřdveřový sedan s britským designem, než avantgardní kupé s podpisem italského mistra.

Tak tohle bylo asi největší zklamání s Pininfarinovým podpisem. A ještě byl umístěn tam, kde nejvíc tloukl do očí – u schodu na spodní linii oken. Jistě, tento designový prvek má řada auta a leckde vypadá dobře, například u první generace Subaru Legacy, ale u Matrixu ne. Ve finále to přiznala i sama automobilka a na auta z výroby lepila černé samolepky, které z dálky tvar oken sjednocovaly. Zbytek auta byl pak totálně nudný a nezáživný, což je u designu nejhorší prohřešek. Prapodivné hrany a zlomy na zádi zase budily dojem, že to celé splácal nějaký Korejec sám v továrně. Tohle auto si logo slavného studia opravdu nezasloužilo.

Nejluxusnější model jihokorejské automobilky navrhnul jednou i samotný Giorgetto Giugiaro. Jen to na něm bohužel není vůbec poznat. Když se na něj koukám, nechápu jak jej mohla nakreslit ruka, která stvořila tolik krásných aut. Sonata z poloviny osmdesátých let totiž není hnusná, ona je nijaká. A to je vlastně mnohem horší, než kdyby byla škaredá. Pokud by šlo o sedan střední třídy, který navrhla automobilka sama, tolik by to nevadilo. Ale vlajková loď od Giugiara? Sorry jako, ale mám pocit, že ten den asi nebyl zcela při smyslech.

Ano, i Bertone měl jednou slabší chvilku. Výsledkem byl velký sedan, vlastně dokonce vlajková loď jihokorejské automobilky Daewoo v Evropě. Myšlenka to nebyla špatná, ve výrobě nakonec tohle auto vydrželo celých sedm let. Používalo platformu Ascony C a motory GM o objemu 1,5 a 1,8 litru. To nebyla žádná hitparáda. Myslím ale, že větší problém viděli zákazníci v tom, že vypadá jako uplakaný Mumínek. Neříkám, že každý sedan té doby musel nutně vypadat jako Mercedes-Benz, ale na příkladu Subaru Legacy je vidět, že se hezké asijské auto téhle třídy postavit dalo. Bohužel, Bertonemu se to v případě Espera nepovedlo a rozhodně asi patří mezi jeho nejslabší výtvory.