Pět dní s elektrickým Huyndaiem Kona

Na čistě elektrický Hyundai Kona jsem byl zvědavější než na nějaký nový sporťák. Bydlím padesát kilometrů za Prahou, mám možnost využívat veřejné nabíječky, o víkendu musím do Pardubic a pár elektromobilů už jsem vyzkoušel. Tohle je tedy test se vším všudy!

Když mi kolega Jakub předává klíče, hlásí, že navzdory focení a nějakým popojížďkám je dojezd něco přes tři sta kilometrů, a že se mu to líbí. Vychvaluje nejen rychlé starty z křižovatky, ale i reakce na plynový pedál a způsob, jakým se Kona ovládá. „Je to úplně normální auto, jen nemá řadící páku, ale tlačítka.“ říká.

Je to přesně tak, na seznámení s Konou nepotřebuji víc než pár vteřin, tváří se jako každé jiné malé SUV. Startuje se tlačítkem, sedí se na elektricky ovládaných sedačkách, jsou zde konvenční, byť promítané budíky, ovládací prvky nechybí na svých běžných místech, takže u nohou je pedál plynu a brzdy, pádla jsou pod volantem a normální infotainment má osmipalcový dotykový displej. Stisknu tlačítko D a vzduch v podzemních garáž se rozvibruje - vzápětí zjišťuji, že do rychlosti 50 km/h vydává Kona zvuk jen jako světelný meč z Hvězdných válek. To proto, aby se ohlásila kolemjdoucím.

Hned první reakce na plyn je rychlá, absolutně žádná prodleva nebo zaváhání, ale rovnou rychlý start. Ze třech jízdních režimů je přitom zvolený ten střední, s označením Comfort. Po pár křižovatkách si zvykám na rychlou reakci na plyn. Když na chvilku zkusím sportovní režim, až mě to zaskočí a raději se hned vracím k původnímu nastavení. I BMW i3 nebo Nissan Leaf či Tesla S vyrážejí vpřed rychle, ale Kona tak činí bez varování a se silou, která se k ní snad ani nehodí. Což je o to znatelnější, jestliže sundám nohu z plynu a vůz začne rekuperovat energii tak silně, že se snad musí rozsvítit brzdová světla. Připadá mi to, jako kdyby Kona jezdila pouze v režimu on a off. Teprve po nějakých čtyřiceti kilometrech, když sjíždím z dálnice, zatáhnu ze zvyku za levé pádlo, abych si podřadil. A v ten moment, když si uvědomuji bláhovost svého počínání (vždyť je to elektromobil!), dochází mi také, že pádly pod volantem si volím míru rekuperace, která pracuje ve třech režimech. A ta byla celou dobu nastavená na tu nejsilnější a nejefektivnější zároveň...

Jakmile elektrickou Konu zaparkuji před domem, uvědomuji si také fakt, jak je tichá. A přestože jsem ujel 51 kilometrů, dojezd klesl jen o 43 kilometrů. Prostě při citlivé jízdě ve městě se baterka spolehlivě dobíjí. Lovím v kufru nabíječku a z garáže natahuji prodlužovačku. Dojezd je 256 kilometrů, zítra musím do Plzně a v sobotu rovnou do Pardubic, takže chci mít jistotu!

Když ráno vytahuji Konu ze zásuvky, jsem trochu v rozpacích. Do sítě byla připojena jen něco málo přes dvanáct hodin, ale dojezd stoupl jen na 408 km, takže se baterie nenabila naplno. Možná mám jen málo proudu, co já vím… Ale vychází to, že hodina nabíjení se rovná necelým třinácti kilometrům dojezdu. Kromě počítače, telefonu, klíčů, kartičky, peněženky a mobilu si tedy beru do práce ještě prodlužku. Pro jistotu.

V ranní špičce v Praze se baterie elektrické Kony dobíjí naprosto ukázkově. Poučen včerejškem, volím si pádly pod volantem míru rekuperace podle toho, jestli jedu z kopce, nebo dojíždím do kolony. Zvykl jsem si i na ten plyn a brzdu vlastně používám jen zřídka. Připadám si jako řidič autobusu, když zkušeně pákou pod volantem aktivuje motorovou brzdu. Baví mě to!

V půl páté mám být v Plzni v nemocnici, ale špatně nakládám s časem a odjíždím o dvacet minut později, než jsem chtěl. Waze, chytrá navigace v mobilu, hlásí dojezd 16:35, páteční provoz hraje proti mně. Znovu zkouším Konu přepnout do sportovního režimu, ale ve městě jsou její reakce zbytečně ostré a když startuji v jedné křižovatce, rychle se dostávám na limit podvozku. Kona váží okolo 1 650 kilogramů a zaskočí mě její nedotáčivost. Zrychlení na stovku je za 7,6 vteřiny, ale přísahal bych, že do 70 km/h zrychluje s vervou sportovních aut.

Pomalá ovšem není ani na dálnici. Už jsem sice zažil výrazně vhodnější auta na čištění věčně obsazeného levého pruhu, a na D5 jezdí v levém snad úplně všichni, ale Kona reaguje na každý pokyn a rychle se proplétá vpřed. V Plzni jsem přesně na čas. Displej ukazuje ujeto 95 km, dojezd klesl o 120 km. V práci mám Konu v nabíječce, v podzemních garážích ji připojuji do běžné zásuvky, a tak v průběhu dne operativně ruším plán, že aspoń na chvíli vezmu auto někam na rychlonabíječku.

V sobotu vyjíždím z Plzně až někdy pozdě dopoledne a cestou domů se vysloveně vleču. Kona stála celou noc na ulici, dojezd nespadl ani o kilometr. Odpoledne mám jet do Pardubic, což je z domova 183 kilometrů, to už mám pro jistotu zjištěno dopředu. Když přijedu domů, vyvstává problém. Potřebuji vyjet za cca dvě hodiny, ale dojezd je jen 130 kilometrů a dvě hodiny v běžné zásuvce znamenají, že Konu nenabiji na víc než 150 kilometrů. U oběda tedy koukám na internet a plánuji si cestu. Je to vlastně docela dobrodužné a žena se ptá, kolik času bude mít na nákupy na Černém mostě, kde hodlám Konu strčit do rychlonabíječky. Krčím rameny. Když do Kony skládám zavazadla, s povděkem kvituji velký kufr a spoustu místa na zadních sedadlech. Žádné omezení, je to naprosto standardní auto. Fakt se mi líbí!

Po pětačtyřiceti minutách však krčím rameny podruhé - nabíječka na Černém Mostě je nepřístupná, opravuje se parkoviště. U McDonaldu jsou nabíječky dvě, ale obě obsazené. Jedu k Penny na Černém Mostě, tam bych prý měl Konu nabít za pár minut, ale nesedí nabíjecí adaptéry. Do háje, čtrnáct kilometrů jsem ujel zbytečně! Vracím se k McDonaldu, prosím pána s naftovou Octavií, jestli si může přeparkovat z vyhrazeného místa a připojuji Konu do prázdné zásuvky. Dávám si kafe a po necelé tři čtvrtě hodině vyrážíme. Volím režim Eco, čtyřicet minut v nabíječce se rovná o padesát kilometrů většímu dojezdu, mám tedy v dojezdu rezervu patnáct kilometrů a už stejně přijedeme pozdě. Pro jistotu nastavím adaptivní tempomat na 130 km/h. Už ráno jsem si všiml, jak citlivě funguje, v koloně umí auto zastavit i rozjet, navíc reaguje příjemně plynule. Leckterý výrobce zvučnějšího jména by si měl vzít příklad!

Ve dou třetinách cesty panikařím! Jedu asi moc rychle, proto jsem mínus pět kilometrů. Vypínám klimatizaci, zpomaluji na 120 a pak na 110 km/h. Do Pardubic přijíždím s varovnou hláškou na displeji a s dojezdem pouhé dva kilometry. Během dvou kolon se ale dojezd zvyšuje na osm kilometrů. Parkuji v podzemních garážích a zásuvku natahujeme ze sklepa od sousedů.

Podle navigace v Koně není v Pardubicích jediná rychlonabíječka, ale internet ukazuje, že by si zasloužila aktualizaci. Kamarád mě veze někam na periferii, kde připojuji Konu k nabíječce a vracíme se domů, vyzvednu si ji za tři hodiny, to už by měla být baterie plná. Jedeme osmiválcovým Fordem F-150, což je jako facka pro celé moje ekologické předsevzetí. Nechám kamaráda, aby Konu chvíli řídil a je překvapený (stejně jako já), jak působí rychle. I podle něj je jediným specifikem až hrobové ticho. Shodujeme se na dobrém výhledu, povedených sedadlech a příjemném interiéru. Plasty jsou stejné jako v jeho fordu, který je však o poznání dražší, ale nejsou tak dobré jako v německých autech.

Když Konu po obědě vyzvedávám, zjišťuji, že se něco pokazilo, dojezd je vyšší jen o třicet kilometrů a baterie se nenabíjí. Důvody netuším a ani nevím, koho se v čase nedělního oběda zeptat. Domů je to 183 kilometrů, dojezd ukazuje 190 km. OK, nějak to dáme! Manželka se těší, že ji na Černém Mostě při povinném pitstopu u nabíječky něco koupím, ale na dálnici je provoz a já už vím co dělat, takže zvládám dojet až domů. Celou dobu kromě běžných věcí kontroluji pro jistotu taky dojezd a mám puštěnou navigaci v autě i v mobilu. Samozřejmě, že jedu bez klimatizace.

Celé odpoledne a noc v nabíječce znamená, že se nemusím soustředit na míru (ne)úspornosti nakládání s energií. Jedu do práce po důvěrně známých okreskách, abych si vyzkoušel podvozek a řízení.

Kona jezdí jako dobře postavený crossover. Nedotáčivost je jasná a předvídatelná, ale ani když vypnu ESP, nenechá se vést nějak nadšeněji. Nižší těžíště je jasně cítit v omezené míře naklánění, řízení je sice mrtvé, ale přesné, podvozek je poddajný a spolehlivě tlumí nerovnosti. Dobrý standard, zdá se. Sportovní jízda odčerpává o nějakých dvacet procent více energie než při normální jízdě. A když přepnete její nastavení na Eco, reakce na plynový pedál se citilně sníží. Ale stačí prošlápnout plyn až na podlahu a vystřelí vpřed. Rekuperace je v tomto případě opravdu silná a je to cítit nejen na míře zpomalení. Ale těší mě i displej na palubní desce, který ukazuje, jak se při každém zpomalení zvyšuje dojezd o desítky nebo dokonce stovky metrů.

Mám ještě jednu schůzku v Praze a najednou si uvědomuji, že než se vrátím z Pankráce na Smíchov, mám dokonce ještě větší dojezd, než když jsem před hodinou vyjížděl. Jedu auto vrátit oklikou - jen abych se přesvědčil, že ve městě se dojezd opravdu výrazně prodlužuje.

Vracím čistě elektrickou Konu a teprve se ptám na cenu. Základní provedení s výkonem 113 kW a s baterií o kapacitě 39,2 kWh stojí 899 990 Kč. Tento silnější kus, který má 170 kW a 64 kWh je za 1 059 990 Kč, přičemž jde o velmi slušně vybavený model Future, v jehož nabídce nepostrádám vůbec nic. LED světla fungují skvěle, navigace je rychlá a rádio hraje dobře. Na auto je záruka pět let bez omezení ujetých kilometrů, na akumulátory osm let nebo 200 tisíc kilometrů, v ceně je také osm let asistenční služby.

Bydlet blíž Praze a mít v garáži domácí rychlonabíječku, vnímal bych nějaké omezení jen při opravdu delších cestách. Kona je totiž povedené auto, jediným mínusem je pouze nedostatečná infrastruktura rychlonabíječek.