Článek
S Pavlem Turkem se známe dlouho. Opravdu velmi dlouho. Když jsem v druhé polovině devadesátých let objížděl Velké ceny Formule 1, měl na tom svůj podíl. Tehdy působil v marketingu tabákové značky West, což byl generální partner McLarenu.
„Jo, to byly časy,“ usmívá se a já slyším v jeho hlase záchvěv nostalgie. Tehdy byly rozpočty téměř neomezené a McLaren byl první značkou, která změnila způsob prezentace svého týmu veřejnosti. Když představovali nový monopost, tak místo tiskové konference pro pár tradičních specializovaných médií udělali velkolepou show pro pět set novinářů a na pódiu zpívaly Spice Girls. „Šli jsme za nimi do šatny a říkáme jim, že tohle jsou naši řidiči, Mika Hakkinen a David Coulthard. Zpěvačky je pozdravily a připomněly, že tak za padesát minut budou chtít odvézt na hotel. Vůbec netušily, že tam jsou kvůli nim.“
Dnes, o patnáct let později, je všechno jinak. Místo toho, abychom si spolu dali někde kafe nebo se viděli na závodech, tak mluvíme po telefonu. Pavel Turek je doma v Salzburgu, sedí ve své pracovně a kouká na zasněžený Untersberg v cárech mlhy. „Běžně bývám přes týden v Praze a na víkendy jezdím sem, jenže to teď úplně nejde. Ale nestěžuju si, práce mám víc než dost a byznys nám jede na plné obrátky.“
Tím byznysem myslí projekt Automobilist, kterému se začal naplno věnovat na sklonku roku 2018, přičemž společníkem je už od roku 2016. Po dlouhých sedmnácti letech u Formule 1 a několika sezonách v letecké sérii Red Bull Air Race se dal na podnikání. „Chtěl jsem zkrátka dělat něco svého. Ne že by nabídky nebyly, dokonce jsem byl v Itálii na pohovoru, ale to by byla práce zahrnující minimálně třicet pracovních víkendů a stěhování rodiny do už čtvrté země, a to už jsem si asi odbyl.“
Povídáme si spolu po telefonu necelou hodinu a většina toho se točí kolem Automobilist. Projekt, který odstartoval Honza Rambousek společně s Petrem Millerskim, byl na začátku spíš uměním a únikem od běžné práce, jenže teď se mění. Dokonale zpracované plakáty a velkoformátové obrazy vždy vyprávěly nějaký příběh, ale s příchodem Pavla Turka přišla i řada nových kontaktů a nové pojetí.
„Je to teď i o partnerství a spolupráci s automobilkami, týmy, závodníky… Vytváříme a prodáváme příběhy, unikátní obsah a zážitky. Zatímco dřív to bylo hlavně umění a každý obraz byl hlavně uměleckým dílem kluků, tak teď budujeme synergii a spolupráci, díky kterým máme spoustu nových možností nahlédnout do historie, ale i budoucnosti.“
Ne, tohle nejsou žádné prázdné řeči. Automobilky i týmy vytahují z archivů i z konstrukčních kanceláří spoustu zajímavostí a Automobilist je pak přibližuje lidem. „Teď jsme dělali kolekci pro Porsche, kde se potkává minulost a přítomnost. Sklidila větší úspěch, než jsme čekali.“
Slibuji, že k tomu, jak obrazy z dílen Automobilist vznikají, se ještě vrátíme, teď jen ve zkratce. Jde o něco na pomezí virtuální reality, fotografie a skutečnosti, podobným způsobem vznikají i filmové scény a reklamní fotky. Auta z obrazů jsou digitalizovaná do posledního detailu včetně šroubků s poškozenou hlavou či opotřebovaných pneumatik a pak jsou zasazena do prostředí, které může být reálné, vymyšlené nebo někde mezi. Výsledky vyráží dech fanouškům po celém světě.
Díky Turkovým kontaktům se Automobilist stala značkou, která je oficiálním partnerem současné Formule 1. Pod jejich taktovkou vznikají třeba vítězné plakáty nebo ucelené kolekce. „Při příležitosti sedmdesátých narozenin Formule 1 vznikla kolekce osmi plakátů, které vystihují její jednotlivá období. Maserati, Lotus, McLaren, Ferrari… Všechno to jsou rivalové, ale tento projekt je spojil.“
Aktuálně má Automobilist dvacet uzavřených partnerství. „A přibývají další, což nám pomáhá v našem růstu,“ říká Turek upřímně. „Vezeme se s nimi, jejich fanoušci se stávající našimi fanoušky.“
Když se ho zeptáte, kde vidí Automobilist za tři roky, neváhá ani vteřinu. I na dálku je cítit to nadšení a jasný tah na branku. „Už jsme na tom začali pracovat. Zůstaneme v našem světě, budeme dál pracovat s naší DNA, ale rádi bychom rozšířili formu a možnosti výstupu. Chceme nabízet nejen obrazy, ale i zážitky, akce, služby a setkání. A měla by to být globálně postavená platforma, protože devadesát sedm procent našich zákazníků je ze zahraničí.“ Pokud v tom vidíte, že Automobilist by mohla být jakási forma galerie, jste na dobré cestě.
„Máme taky představu, že budeme prodávat naše díla nejen na papíře, ale i v digitální formě. Že by naši zákazníci měli naše výtvory v té nejvyšší kvalitě a nejen ve 2D nebo ve 3D, ale že by se přímo mohli stát součástí. Mladá generace je jiná než ta naše, chtějí věci jinak.“ Jinými slovy, představte si, že si domů pořídíte výtvor od Automobilist ve virtuálním světě a budete se v něm možné procházet.
V kontextu výše zmíněného je snadné pochopit, že se Pavel Turek snažil být vždy o krok napřed než ostatní. Když prezentovali nové monoposty a zpívaly jim u toho Spice Girls, oslovili tím úplně jiné lidi. Když Red Bull vloni měnil pneumatiky u svého monopostu ve stavu beztíže při takzvaném parabolickém letu, byly toho plné noviny. V roce 1999 ale tohle zažil už David Coulthard se svou formulí.
„Teď jste díky online světu a nejmodernějším komunikačním i technickým možnostem úplně někde jinde, než jsme byli my před dvacet lety,“ říká. „Když jsme my něco udělali, zaznamenali to a pak jsme to sdíleli s časopisy a televizními stanicemi. Dnes by byl zásah daleko, ale daleko větší. Už tehdy jsme vyráběli příběhy, ale forma jejich distribuce byla úplně někde jinde.“
Jeden příběh však McLarenu a tabákovému gigantu West v roli hlavní sponzora unikl. A i po letech to Pavla Turka mrzí. „David Coulthard měl být prvním soukromým pasažérem ve vesmíru. S lidmi ze Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina jsme měli v podstatě všechno domluvené. Přišli jsme tam s tou myšlenkou, oni souhlasili s tím, že dva profesionální kosmonauti zvládnout start a spojení s vesmírnou stanicí ISS a že po třech či čtyřech dnech by se se střídající se posádkou vrátil zpět na Zemi.“
„David byl v perfektní fyzické i mentální kondici, měl za sebou výcvik pro parabolický let, rusky by se snadno naučil, měli jsme požehnání Rona Dennise… Nic tomu nebránilo. Měli jsme termín, podmínky a nakonec vše ztroskotalo na tom, že si řekli o víc peněz, než bylo na začátku domluveno. Do vesmíru pak nakonec v misi Soyuz TM-32 letěl Dennis Tito, stálo ho to dvacet milionů dolarů,“ vzpomíná Turek s poznámkou, že to byl vlastně on, kdo zahájil éru vesmírného turismu.
Když jsem si chystal podklady k našemu povídání, nemohl jsem si nevšimnout, že Pavel Turek v několika jiných rozhovorech zmínil, že budoucnost vidí v takzvaném e-sportu. Ve virtuální realitě, v závodech dronů, co vedete doma z obýváku, že společně s profesionálními závodníky může závodit v podstatě každý. Když mu říkám, že mi tenhle virtuální svět poněkud kontrastuje s tím, jak on sám vzpomíná na ty reálné věci a jak Automobilist vypráví skutečné příběhy, které se staly ve skutečném světě, tak nečekaně souhlasí. „Ano, věci se mění. Technologie, které máme, nás posouvají a lidé mohou být díky nim ve středu dění, mohou se o tom konkrétním sportu dozvědět podstatně víc, mohou si ho víc uvědomovat. Ale e-sporty jsou specifickou disciplínou.“
Podle Turka je teď čas na nové sporty, případně na nové pojetí tradičních sportů. Několikrát zmínil jinou možnou podobu Formule 1, ve které tak dlouho působil, mluvil o tom, jak důležité je zapojit fanoušky, jak se vše odvíjí od zájmu veřejnosti. A došlo i na leteckou sérii Red Bull Air Race, ve které několik let působil. „Odešel jsem na vlastní žádost a pak mi bylo smutno z toho, že se nepodařilo dát dohromady kalendář a finance. Od roku 2014 ta série neuvěřitelně stoupala jak finančně, tak zájmem fanoušků, dostali jsme klání na neuvěřitelná místa a pracovali jsme třeba i na tom, aby se závodilo i v Praze, ale přišel rychlý konec. Přesto na Air Race byl přesně vidět ten model, který lidi baví, krátké souboje, maximální míra napětí a extrémní množství doprovodných informací v reálném čase.“
On sám říká, že tohle je recept pro každý nový sport, který chce prorazit, a že třeba i proto stoupá zájem o Formuli-E, byť on sám zatím preferuje auta se spalovacím motorem. „V tomhle jsem pořád jen uživatel a starší generace, preferuji jistotu dojetí za všech okolností, ostatně čerpací stanice jsou v hojném počtu jak v Česku, tak v Rakousku,“ směje se. Mezi Salzburkem a Prahou jezdí v BMW X5, které si vybral kvůli pohodlným sedačkám, laserovým světlometům a pohodlí. „Jsem pro zelený svět a chci čistou planetu nejen pro moje děti, ale zatím je za mě elektromobilita jen vývoj, nikoliv řešení. Myslím, že takové hybridy jsou dobrá přestupní stanice.“
Vydrželi bychom si jistě povídat výrazně delší dobu, ale to by bylo k neučtení. A jak už zaznělo, určitě se ještě uvidíme, protože projekt Automobilist si to zaslouží v samostatném článku. Přesto ještě pár slov o Pavlovi Turkovi na závěr.
V jednadvaceti letech byl coby student VŠE na brigádě v německém koncernu Reemtsma, aby se postupně z brigády stala práce na plný úvazek. Pro West, generálního sponzora týmu McLaren, pracoval třináct let, ve Formuli 1 se pak pohyboval celkem 17 let a absolvoval přes 250 Velkých cen. V roce 2013 odešel do Red Bull Air Race, kde působil pět let. Je ženatý, má dvě děti. Věří, že abyste uspěli, musíte se obklopit lidmi, na které se můžete spolehnout. Že když něco chcete, musíte pro to něco udělat a nesmíte se bát riskovat. A že ty nejlepší příběhy jsou ty, které si sami odžijete.