Opel Meriva 1.4 16V – Prostor za rozumnou cenu

Malý zvýšený hatchback v borůvkově modré barvě vypadal docela roztomile. Kdyby hrál v animovaném filmu o autíčkách, bude určitě znázorňovat tlustého dobráka, který vypadá tak trochu jako kynutý ovocný knedlík politý hezky modrou borůvkovou marmeládou.

Meriva vznikla v roce 2003 na bázi karosářské platformy Opelu Corsa C, a díky rozvoru delšímu, než má soudobá jedničková a nakonec i dvojková Octavia, nabízel až nečekaně velkorysý prostor uvnitř. Zadní řada sedadel je dělená, individuálně polohovatelná, a zavazadlový prostor tak může mít i se zavřenou roletkou přes 400 litrů objemu. Když roletku sundáte a naložíte auto prakticky až po střechu, vejde se do Merivy vážně spousta harampádí.

Auto bylo zacíleno na mladé rodiny s dětmi, které finančně dosahují na koupi automobilů třídy Golf, ale současně chtějí trochu víc variabilního prostoru kolem sebe. A na pořádně velké MPV peníze nemají. Druhou cílovou skupinou jsou senioři, kterým se Meriva náramně hodí, protože do ní sbalí při sklopených sedadlech zadní řady spoustu věcí i nástrojů, které převážejí vždycky v pátek odpoledne na své chalupy nebo zahrádky za městem. Taky se jim do Merivy daleko lépe nastupuje, než kdyby si vybrali třeba konvenční hatchback Ford Focus. A o precizních jízdních vlastnostech tahle malá MPV nikdy nebyla. Jde zejména o to, jak získat co nejvíc prostoru za co nejméně peněz.

Meriva se ve své první generaci začala vyrábět v roce 2003 a byla na trhu k mání dalších sedm let. Postupně se v průběhu času pod její malou svažitou přední kapotou vystřídalo devět různých motorů. Od základního osmiventilového čtyřválce o objemu 1,6 litru, který pamatuje ještě osmdesátá léta, po docela bláznivý přeplňovaný šestnáctiventil z Corsy OPC. Drtivá většina prodaných aut má však spíše motory se skromnějšími výkony, než bylo 180 koní varianty OPC.

V prvním roce výroby se montoval jednoduchý čtyřválec OHC o výkonu 86 koní, aby byl hned během následujícího roku 2004 nahrazen menší čtrnáctistovkou s moderní dvouvačkovou hlavou a systémem proměnné délky sání s názvem Twinport. Princip Twinportu je v cíleném víření vzduchu v sacím potrubí prostřednictvím zvláštních klapek, což napomáhalo k lepší efektivitě a nižší spotřebě. Stejný systém dostala i větší šestnáctistovka. Občas se na trhu vyskytne ještě motor o objemu 1,8 litru s výkonem 125 koní, který se jinak používal nejčastěji ve větším Opelu Vectra.

Z dieselových jednotek se dalo vybírat mezi třemi a všechny mají již systém vstřikování typu Commonrail. Nejslabší 1.3 CDTI má výkon 75 koní, ale běžnější 1.7 CDTI už nabízí dostatečných sto anebo stopětadvacet koní výkonu. Spotřeba benzinových variant je však vyloženě nízká, já jsem jezdil průměrně za 6,2 litru, a tak o dieselu uvažovat vlastně ani nemusíte.

Na několikadenní test jsem si vybral v AAA Auto Merivu s poměrně základním vybavení, kde však nic podstatného nechybělo, a s motorem 1.4 16 V Twinport. Prodejce za něj chtěl téměř sto tisíc. Vlastně to byl takový základ s výbavou Enjoy, varianta, která tehdy stála nová kolem čtyř set tisíc korun. Za tuhle cenu bylo k mání podobně místa, jako nabízela domácí Škoda Roomster, ale současně lepší dynamika jízdy. Roomster je rozhodně na nerovnostech tvrdší a nepoddajnější. Benzinové motory od Opelu netrpí na žádné opakující se chronické závady a působí tiše, hladce, zkrátka příjemně kultivovaně. A těch devadesát koníků na běžnou jízdu vlastně stačí.

Já jsem s Merivou najezdil docela dost, protože jsme s ní vzali kamarády i našeho pejska na pořádný víkendový výlet a všichni jsme se báječně vešli. Na dálnici jsem nasadil rychlost kolem stotřicítky a je pravda, že o moc rychleji už bych s tímhle autem jet ani nechtěl. Osobně bych hledal osmnáctistovku, pokud bych po podobném voze pokukoval. Základní motor zvládne vše, ale předjetí není už úplně rychlá a bezpečná záležitost. A na dálnici chybí výkon. Ideálně se cítí v nějakém venkovském prostředí, na běžných silnicích nižších tříd a ve městě.

Příliš závad Meriva vážně nemá. Netrpí na korozi, benzinové motory bývají poměrně spolehlivé, nakonec ani ty naftové nebývají nejhorší. Vzhledem k vážně úsporné nátuře benzinových Twinport čtyřválců bych se však s dieselem ani neobtěžoval. Při výběru to chce jen použít selský rozum, auto si pořádně prohlédnout, pídit se po jeho historii a s věrohodně zachovalým kouskem prakticky nešlápnete vedle. Mnoho majitelů si své Merivy nechalo poměrně dlouho, takže je klidně možné, se vám podaří sehnat kousek ještě po prvním nebo teprve druhém majiteli.

Údržba je jednoduchá a díly v zásadě laciné. Opel je značka, kterou možná mnozí nemají v oblibě, jenže ona nabízí úplně typicky auta, která slouží běžným obyčejným lidem. Automobilka je v designu svých vozů velmi strohá, ale současně i velmi efektivní. Takový je i celý šedý plastový interiér Merivy.

Je to nuda, ale všechno funguje. V autě i po letech nic příliš nevrže ani neskřípe, jednotlivé ovládací prvky jsou poměrně po ruce. Vážně není, co bych autu v téhle cenové hladině vyloženě vytkl. Kabina je velmi dobře prosklená, z auta je dobře vidět, a kdyby došlo na nejhorší, Meriva je i poměrně bezpečná.

Když bych to shrnul, tak zájemce získá koupí ojeté Merivy nějaké tři čtvrtiny všech užitných vlastností většího a populárnějšího Opelu Zafira, ale zaplatí sotva dvě třetiny cenu. Za svých sto tisíc korun můžete koupit vážně všelijaké ojetiny. Nakonec tyhle peníze stačí i na ojeté sedmičkové BMW anebo třeba nejlépe vybavenou verzi Renaultu Espace s šestiválcem pod kapotou. Ale jak asi tušíte, dát tahle auta dohromady anebo je jen udržovat ve velmi dobrém technickém stavu stojí nemalé peníze.

Meriva bude naopak stát před domem jako takový milý obyčejný „knedlík“, který každé ráno ochotně naskočí a za pár drobných v servisu ročně odvede spolehlivou práci. Takové auto odslouží klidně ještě další desítku let, aniž by se pořád ozývalo s nějakými otravnými poruchami. Je sice na první dojem velmi průměrné, ale ve skutečnosti přímo skvěle praktické.