Článek
K Fronteře mám zvláštní vztah, protože jde o jeden z vozů Opel, který mne zajímá. Začala se vyrábět v roce 1989 (pro britský trh pod značkou Vauxhall), kdy jsem se i já narodil a opět jsem měl malou Fronteru jako angličák a patřil k mým oblíbeným. Sice šlo o delší verzi, ale měla rám, šnorchl a na střeše kanystr a rezervu, a na bocích imitované fleky od bahna, takže v dětských očích byla děsně cool. Výroba první generace byla ukončena v roce 1998, druhá generace se vyráběla až do roku 2003, jako Vauxhall a Holden ještě o rok déle.
Frontera je ještě poctivý off-road, kdy máte karoserii posazenou na rámu. Odpružení zajišťovala původně listová pera, později ale při modernizaci vůz dostal klasické vinuté pružiny. U Opelu sázeli zejména na turbodieselové motory japonské provenience, přesto jste pod kapotou mohli mít i benzínový vidlicový šestiválec nebo řadové čtyřválce. My můžeme otestovat ten nejmenší dvoulitrový z modelu Vectra, který se projevuje velmi kultivovaně, na výběr ale byl i motor 2.4 z typu Manta.
O nějakém velkém designu tu nemůže být ani řeč, prostě celkem hranatý offroad odpovídající svému účelu. Celkem hodně mu sluší rozšířené blatníky vpředu i vzadu. Ale na první pohled je tu jedna věc, co zaujme leckoho. Polovina střechy je sundavací a z vozu se dá udělat plážové polokabrio. Případně můžete sundat velký střešní díl (jakési střešní okno) nad zadní částí a alespoň takto prostor prosvětlit. A hodně vzhledu pomůžou i příplatkové ochranné rámy, které z něj udělají ještě většího drsňáka.
Interiér je také v prvé řadě funkční. Tvrdé a snadno udržovatelné plasty, masivní a odolné spínače a páčky mají vydržet i nešetrné zacházení. Například všechna světla na voze vypnete stiskem jediného tlačítka. A jelikož jde o převlečeného Japonce, spínače na stahování oken hledejte uprostřed. Na tapecírungu by překážely, protože dveře jsou jinak velice tenké, aby neubíraly moc životního prostoru posádce. Volant s tenkým věncem je obří a kulatý, aby se s ním vůz dal pohodlně a snadno ovládat. A kvůli snazší údržbě je kožený. Za ním jsou přehledné budíky, spínače jsou umístěny u nich po stranách. Nezvyklé v Opelu, ale jak už jsme si řekli, tohle vlastně Opel ani není. Funkci rádia zde zastává kazetový přehrávač, ze kterého přímo dýchají osmdesátá léta. Kazety s vašimi oblíbenými vykopávkami z osmdesátek pak můžete uskladnit v loketní opěrce. A topení se ovládá ještě starými dobrými táhly a ne kolečky, jak bývá zvykem dnes.
Vzadu je celkem dost místa i v této kratší variantě. Jen opatrně nad hlavou, kde je trubkový rám. To aby vám neupadla hlava, až se budete někde kutálet z kopce. Mimochodem právě z tohoto rámu jsou ukotveny zadní bezpečnostní pásy. Taky odkud jinud, že, když je střecha sundavací. Dost místa je ale na nohy, byť sedák je hodně nízko nad podlahou, takže posez spíš připomíná takové ty polštáře v čajovnách. Za zadním sedadlem je zavazadlový prostor přístupný z boku otevíratelnými dveřmi. Ty mají pojistku proti zavření, takže vás nepřimáčknou, až je otevřete někde v prudkém svahu. Prostým sklopením zadní lavice se pak objem kufru takřka ztrojnásobí.
Vůz není stálá čtyřkolka, pohon předních kol se připojuje manuálně. To musíte vylézt z vozu, zacvaknout matku v náboji kola připomínajícího svým designem buben od pračky a následně uvnitř přeřadit z pohonu 2WD na rychlou 4WD. To se provádí speciální pákou, která je umístěna ve středovém tunelu ve stejné kožené manžetě, jako řadicí páka. Na budíkách to poznáte podle rozsvícené ikonky pohonu všech kol. Z rychlé čtyřkolky lze pak ještě přeřadit na pomalou 4WD, ale redukční řazení nejde zcela snadno, spíš naopak. Ovšem za drobnou námahu to stojí, protože rázem získáte vůz, který v terénu projede skoro všechno. Hluboké řídké bahno? Vysoký strmý svah? Nic z toho vás nemusí moc zajímat, jen se budete starat o to, zda s tak širokým vozem projedete mezi stromky, ale to je asi tak vše. Samozřejmě, že to není vůz na prodírání džunglí, ale dá se s úspěchem pochybovat, zda byste reálně narazili na pro Fronteru nepřekonatelnou překážku. Tomu Opel vděčí například i díky velkému nájezdovému úhlu a krátkému rozvoru.
Zatímco v terénu jsou majitelé Frontery spokojení, milovníka kvalitního asfaltu vůz na pravěkých listových pérech nenadchne. Maximální komfortní rychlost je tak 120 km/h, pak už vyloženě trápíte sebe i automobil. Při pomalejší jízdě se však na nějaké nepohodlí nadávat moc nedá, péra krásně houpou a tlumí silniční nerovnosti. Dokonce i takový tankodrom, jako je naše slavná D1, se dá pohodlně překonat stovkou.
V dnešních měřítkách však Frontera Sport obstojí těžce, národ zhýčkaných majitelů moderních SUV (prosím bez poznámek tam vzadu, sám se s jedním vozím na můj vkus až příliš často) prostě nenadchne. Jenže Frontera si to ani nemá rozdávat s Hondou CR-V, Tucsonem nebo Yetim. To spíš Jimny nebo Niva, ti by mohli zviklat majitele starších Opelů k výměně za „nový“ vůz v záruce. Jenže sami moc noví také nejsou. Frontera tu tedy s námi jistě ještě pár let bude. Asi jí nepotkáte v Praze, ale když vyjedete za město, do malých vesnic, jistě se tam nějaký ten rybář, co se párkrát do roka brodí s tímhle autem bahnem, najde.
Foto: Mikka
