Ojetiny s automatem do 100 000 Kč: Které jsou nejlepší?

Ojetých vozů jsou na trhu mraky (například nyní je na inzertním portálu Sauto.cz přes 67 000 nabídek), ale jakmile začnete mít specifické požadavky, hned se ten výběr zmenší na jen pár akceptovatelných aut. Když pak řeknete, že chcete něco slušného za sto tisíc, ale aby to mělo automat a nebyla to jen pojízdná hromádka neštěstí, musíte si na to hledání pomalu vzít lupu.

Automatické převodovky se rychle dostaly do módy, ale s omezeným rozpočtem ten nákup bude o něco obtížnější. I tak ale pár slušných aut existuje, a pokud tedy nechcete (nebo třeba ze zdravotních důvodů nemůžete) řadit, nebude vám svobodná individuální mobilita odepřena. Takže která auta s automatem za maximálně sto tisíc jsou slušná a ještě nepatří do šrotu?

Třetí generace Corsy je možná zbytečně nedoceněné auto, protože aspoň částečně udržované kusy umí dodnes spolehlivě fungovat a nemusí být prolezlé korozí. Ale rozpočet 100 000 Kč by vám mohl stačit i na nastupující generaci, která ale už docela přibrala na váze. Ale zase přidala na pasivní i aktivní bezpečnosti a výbavě.

Opel uměl nabídnout široké konfigurace výbav, motorů a převodovek, ale v době Corsy C byl automat spíše ještě výjimka v takto malých vozech. Ovšem právě řešení od Opelu s robotizovaným automatem Easytronic bylo svého času nejlevnější a nejúčinnější řešení na trhu. V kombinaci s motorem 1.2 16V Corsa slušně jela a dodnes může fungovat. Nebyla sice nikdy žádným zázrakem kultivovanosti, ale pro lidi s omezenou pohyblivostí či strachem z řazení je to vysvobození a záruka svobodné mobility.

Easytronic občas ale „klekne“ a bohužel u nás není moc opravdových odborníků, kteří by uměli tuhle převodovku rozumně diagnostikovat a opravit. Odejít může některý z aktuátorů (jeden ovládá klasickou spojku, druhý mění převody), v systému je hydraulika (použít jde brzdová kapalina) a samozřejmě se časem opotřebuje spojka jako taková. Celkově je ale Corsa slušná a spolehlivá, takže za úvahu stojí.

Druhá generace Fabie je taková bazarová stálice, a i když už tohle auto stárne, je to pořád spolehlivý dělník. A ve verzi s automatem i docela příjemný na městské popojíždění do kolon. Na rozdíl od pozdějšího DSG totiž tenhle automat jede hladce a autem necuká. Seženete na ni všechno, běžné opravy zvládnete i svépomocí a údržba nestojí přehnaně moc. Občas to samozřejmě nějakou investici chtít bude, ale dá se to utáhnout.

Tahle Fabia má ještě klasický automat s měničem točivého momentu od Aisinu. Když v něm každých 60 000 km vyměníte olej, celé auto přežije. Ani motor 1.6 MPI tady tolik netrpí na vytahávání rozvodového řetězu jako u verze s manuálem a spotřeba oleje se projevuje jen u velmi zanedbaných aut. Kdo se stará, tomu tahle Fabia bude jezdit.

Jedinou bolestí dvojkových Fabií bývá koroze pátých dveří kolem lampiček osvětlení registrační značky a také spoje mezi A sloupkem a prahy, což je velmi exponované místo. V relaci do 100 000 korun je ale tohle asi nejlepší auto s automatem, když nepotřebujete nic většího. A samozřejmě ji můžete mít i v kombíku a stejný motor a převodovku lze mít i v Roomsteru.

Zdá se to až k nevíře, že tohle svého času vychvalované auto se dá dnes koupit za necelých sto tisíc korun. Ale čas je neúprosný a jeho zub se postupně zahlodá do sebelepších vozů. Ve své době bylo Mondeo snad nejlépe jezdící auto ve třídě nad Octavií a byli lidé, kteří nechápali, proč by si měli připlácet za tehdy uskákané BMW na runflatech, když Mondeo jezdilo lépe a s dvoulitrovým dieselem i podobně dynamicky.

Právě dvoulitrová nafta zůstala jako jeden z mála smysluplných motorů, zejména pokud potřebujete či chcete automatickou převodovkou a máte na auto jen sto tisíc. On by šel schválit i benzinový čtyřválec 2,3 l, ale těch je málo a pod 100 tisíc se sehnat prakticky nedají. Nižší cena dieselů ale odráží jednu věc: celkový stav. Auto bude mít reálně najeto půl milionu kilometrů, brzy začne reznout a podvozek dávno nebude v tom stavu, za který získávalo Mondeo plusové body.

Naftový dvoulitr původem od PSA je dodnes velmi slušný a robustní motor a před faceliftem měl ještě klasický automat s měničem točivého momentu, nikoli sice rychlejší, ale také o dost rizikovější dvouspojku, která přišla později. Ale pokud to půjde, chtějte verzi bez částicového filtru. S ním budete mít problémy, respektive s jeho spolehlivou regenerací. Bohužel plno importů už právě částicový filtr má, protože my jsme byli moc malý trh na to, aby se tu prodala dostatečná zásoba „nefiltrovaných“ mondeí s automaty.

Velké MPV C4 Picasso se dá opravdu sehnat za sto tisíc nebo i méně. Sice to nebude žádná hitparáda, hlavně tedy pokud půjde o stav interiéru, ale auto by fungovat mohlo. A potvrzuje se, že francouzská auta téhle doby nemají moc velkou tendenci reznout, což je určitě bonus. Nemělo by tak hrozit, že vám při intenzivnějším zabrzdění propadnou nohy podlahou.

Picasso se prodávalo se dvěma typy automatů. Klasickou starší skříň s měničem momentu a čtyřmi převody jste mohli mít u motoru THP 140 (starý známý průšvihář 1,6 l turbo) a ještě u benzinového dvoulitru. S tím dvoulitrem by to jít mohlo. Jako auto do města a pro rozvoz dětí po školkách a kroužcích to přežijete, na delší cesty to ale není žádná sláva (moc to nejde, bere 10 litrů a hlučí). A pak ještě některé motory mohly mít dost kontroverzní robotizovanou převodovku.

Robustní diesel 2.0 HDI měl také dvě možnosti. Buď právě robotizovaný manuál EGS6, nebo automat s měničem točivého momentu se šesti rychlostmi. Z jízdního pohledu je určitě lepší to druhé řešení, protože převodovka EGS6 autem cuká a trápí ji nízká životnost draze měněné spojky. Tahle auta ale bývají levnější. Ovšem pokud do 100 tisíc seženete Picasso s klasickým automatem a funkčním dvoulitrovým dieselem, budete mít pohodlný a docela spolehlivý dálniční koráb. Jen doufejte, že vám nezačne někde samovolně hořet, ale to dělaly spíše naftové šestnáctistovky.

Do 100 tisíc koupíte i druhou generaci Volva V70, které můžeme považovat za etalon rodinných kombíků. Tahle prostorná krabice (kvádr je prostě nejpraktičtější tvar) je i dnes naprosto úžasné auto, které je pohodlné a docela dobře jezdí. Tedy, pokud má samozřejmě podvozek ve slušném stavu. Jestli není kupované auto vyloženě zanedbané, nemuselo by být ani napadané korozí.

Poslední verze tehdejšího naftového pětiválce 2,4 l měla už pěkných 120 kW a 340 Nm a opravdu obstojnou dynamiku. Tenhle motor se stal ikonou. V kombinaci s klasickým hladkým automatem je to pak polykač kilometrů, ale spíše v americkém stylu: rozvážný, ale spolehlivý. A tomu odpovídají i skutečné nájezdy. Tato auta klidně můžou točit už druhý půlmilion kilometrů a stále fungují.

Chybu neuděláte ani s benzinovou verzí, ale tam počítejte v kombinaci s automatem s více než desetilitrovou spotřebou. On si i ten diesel (v některých kusech ještě bez částicového filtru) s automatem vezme tak sedm. Když se ale o tohle Volvo postaráte, vydrží dlouhá léta. Stačí jednou za tři roky vyměnit olej v převodovce, každý rok olej v motoru a ono to jezdit bude, co bude na světě nafta.