Článek
Napětí, nervozita, adrenalin a strach. Stresující emoce, které na konci závodu vystřídala úleva a doslova slzy dojetí. Emoce letos provázely tovární tým Scuderia Ferrari téměř celých 24 hodin – letošní ročník byl totiž nesmírně napínavý a vyrovnaný. Kromě rychlosti, houževnatosti a spolehlivosti však Ferrari letos prokázalo i pevné nervy, když celé tři hodiny v kuse bránilo vedení před dotírající Toyotou – bez přešlapu.
Letošní vítězství v Le Mans je však pro Ferrari mnohem víc než velkým zadostiučiněním – je to znamení, že Ferrari je po letech zpět na špici vytrvalostních soutěží. Triumf má potom význam i z historického hlediska – nejen díky 100. jubileu konání závodu, ale hlavně díky faktu, že se týmu z Maranella podařilo zvítězit v jednom z nejprestižnějších podniků na světě po padesátileté absenci. Poslední vítězství přitom Ferrari bralo před 58 lety.
Není tajemstvím, že starý pán Enzo Ferrari prodával silniční auta především za účelem financování závodního týmu – závodění z celého srdce miloval. A byť za mlada sám několikrát startoval ve Formuli 1 (neboli tehdejší Velké ceně), mělo pro něj Le Mans díky delší tradici a gentlemanské atmosféře mnohdy dokonce vyšší prioritu.
Poprvé si Scudeia Ferrari odvezla z francouzského okruhu de la Sarthe triumf v roce 1954 a všichni velcí hráči jako Aston Martin a Jaguar věděli, že Italové jsou síla, se kterou je třeba počítat. Následující tři ročníky bral vítězství právě Jaguar, ale potom byl vzpínající se hřebec doslova „na koni“ – s výjimkou vítězství Aston Martinu v roce 1959, na kterém se podílel jistý Carroll Shelby - Ferrari vyhrálo v letech 1960 až 1965 všech šest následujících ročníků!
Zasvěcení už vědí, že narušení úspěšné šňůry přišlo až v památném roce 1966 s příchodem Fordu GT40, kdy Američané brali vavříny v letech 1966 až 1969 čtyřikrát po sobě (než přišla dominance jiné vytrvalostní legendy, tentokráte z Německa). Pro Enza Ferrariho to tehdy byla obrovská rána a na okruh de la Sarthe se už se svou Scuderií nikdy nevrátil.
Rok 1965, kdy na nejvyšší stupínek vystoupila tříčlenná posádka Masten Gregory / Ed Hugus / Jochen Rindt, tedy byl nejen poslední ročníkem, kdy se na prvním místě umístil vůz se vzpínajícím se hřebcem ve znaku – bylo to naposledy, kdy na okruhu de la Sarthe zahrála italská hymna Il Canto degli Italiani.
Jedenáctý červen 2023 je tedy významný nejen pro samotné Maranello, ale i pro italský motorsport jako takový. Vítězství prototypu Ferrari 499P, který posádka James Calado / Antonio Giovinazzi / Alessandro Pier Guidi dovezla po 24 hodinách a 342 kolech do cíle na první příčce, je tedy vlaštovkou světlých zítřků a jasnou zprávou celému motoristickému světu, že Ferrari je zpět.
O to významnější toto vítězství je, že přišlo po dlouhatánských 58 letech. Jde však o významný den i pro fanoušky motorsportu – letošní ročník byl velmi zajímavý a kdo se takříkajíc „hecnul“ a vydržel u něj ponocovat, ten nelitoval.
Hned v prvním kole totiž přišly první chyby jezdců kvůli proměnlivému počasí – drtivá většina vozů startovala na hladkých pneumatikách, v noci potom přišla bouřka, která byla pouze na některých úsecích, což situaci značně zkomplikovalo a opět vyvinulo větší tlak na jezdce.
Noc byla nemilosrdná. Porsche skončilo ve zdi. Peugeot skončil ve zdi. Toyotu z vedení „sestřelil“ jeden z pomalejších vozů. A dokonce i vítězný vůz Ferrari na malou chvíli zavítal do kačírku po krátkodobém výpadku koncentrace jednoho z jezdců.
Ferrari se pak do vedení dostalo až pět hodin před koncem, načež svádělo zhruba tříhodinový souboj s dotírající Toyotou. Pro nás fanoušky je teď víc než jasné, že se můžeme těšit i na další ročník. K letošním velkým hráčům značek Cadillac, Ferrari, Peugeot, Porsche a Toyota se totiž přidá ještě BMW nebo Lamborghini…