Článek
Záliba v rychlých autech i alkoholu se mu ale stala osudnou, 9. října 1973 zahynul v Říčanech při autonehodě. V novém Renaultu 17 TL jel tehdy k rodičům do Jevan.
„Jeho životní styl byl ke konci života až sebedestruktivní, jeho vydávání ze sebe bylo zničující,“ vzpomínal na svého o dva roky staršího bratra skladatel Ladislav Štaidl. Pamětníci se shodují na tom, že Jiří se v té době těžce vyrovnával se smrtí své velké lásky, krasobruslařky Hany Maškové. Krásná a nadaná sportovkyně, která měla smlouvu se světovou lední revuí Holiday on Ice, zemřela v březnu 1972 na silnici z Paříže do Tours, když se její automobil srazil s vojenským náklaďákem.
Bronzová medailistka z olympiády v Grenoblu přitom nebyla jen jednou z mnoha půvabných mladých žen, které prošly náručí Jiřího Štaidla, zdálo se dokonce, že by se mohla stát jeho životní partnerkou. I tenhle vztah, často ovšem prožívaný na dálku, ale nakonec vyšuměl. V době, kdy se Mašková zabila, spolu už nebyli, přesto ale Jiří Štaidl tragédii silně prožíval. Nikdy si totiž tak docela nepřipustil, že se rozešli. A po krasobruslařčině smrti začal ještě víc pít.
Úspěšný a dobře vydělávající textař Štaidl byl ostatně známý bonviván. Vedle žen, jež přitahoval jeho až prvorepublikový šarm a schopnost ukázat každé aspoň na chvíli, že je středobodem jeho světa, si rád dal dobré pití a k tomu měl zálibu v rychlých autech. „Jak jezdil, to bylo sahání smrti na zadek,“ vzpomínal na svého kolegu textař Pavel Vrba. Štaidl sám ale tvrdil, že bourají jen špatní řidiči. Spojení alkoholu a rychlé jízdy ale nakonec nezvládl ani takový mistr volantu jako on.
Na silnici, spojující tehdy teprve dva roky starou dálnici D1 a Říčany, se Jiří Štaidl ve svém tmavozeleném renaultu hnal na plný plyn. V sobě měl několik „panáků“ a na sedadle spolujezdce téměř neznámou krásku. Když pak zprava vyjel z vedlejší silnice do cesty nákladní vůz, Štaidl nebrzdil, ale snažil se vyhnout. Auta se ale dotkla a renault skončil na boku. Zatímco dívka měla štěstí a po střetu skončila na zadním sedadle, Štaidl z auta vyletěl, narazil do svodidel a na místě zemřel.
Tragicky se tak uzavřel život chlapce, který se 22. ledna 1943 narodil do dobré rodiny - rodiče ho třeba posílali na soukromé hodiny klavíru k profesoru Františku Kubelíkovi, strýci Rafaela Kubelíka. Na rozdíl od svého mladšího bratra ale Jiří Štaidl tíhl k psanému slovu, začal tvořit povídky, básničky a články do novin. Na scenáristiku na FAMU jej ale nevzali, a tak chvíli pracoval jako dělník nebo řídil poštovní tudor, později pracoval jako kulisák v divadle Paravan.
Štaidlovi bylo 20 let, když se v rádiích ozval jeho první velký hit, Tam za vodou v rákosí na hudbu Karla Mareše v podání Waldemara Matušky a Evy Pilarové. Ve stejném roce s Marešem vytvořil i pásmo Ondráš podotýká, ve kterém v Semaforu zpívali jeho slova Yvonne Přenosilová, Naďa Urbánková nebo Miki Volek. „Když jsem začal psát, nikdy mě nenapadlo, že bych se tím mohl živit. Teprve když jsem se dozvěděl, kolik se na tom dá vydělat, začal jsem se tím vážně zabývat,“ glosoval svůj úspěch.
Ze Semaforu, kde začal spolupracovat s Karlem Gottem, odešel už jako principál do vlastního divadla Apollo, ze kterého se zrodila kapela Apollo Beat. Spolupráce s mnohonásobným Zlatým slavíkem přinesla stovku písní, zhruba polovinu celé Štaidlovy tvorby. S Gottem absolvoval v roce 1969 i jeho roční „cvičnou emigraci“. „Nechtěl dělat jen hity, ale chtěl udělat nějakou velkou věc, co po něm zůstane,“ řekl před lety Gott. Štaidlovy plány na literární dráhu ale ukončila nehoda u Říčan.