Článek
Aerodynamika – tento vědní obor urazil od dob bratří Wrightů ze samotného počátku dvacátého století ohromnou cestu. Jde o obor fyziky, respektive mechaniky, který se zabývá pohybem vzduchu (respektive plynů) a jeho interakcí s pevnými předměty, typicky třeba s křídlem letadla. Jenže dnes už víme, že její uplatnění není pouze v letectví, ale rovněž také v automobilismu či v architektuře.
Vzhledem k neustále rostoucímu tlaku na celkovou účinnost automobilů urazila aerodynamika silničních vozů ohromnou cestu, dobrá aerodynamika přitom může výrobcům pomoci k lepším výkonům, stabilitě nebo spotřebě. A to vše se dnes počítá – zejména to poslední.
Proto japonská Honda investovala 124 milionů dolarů (těžko představitelných 2,8 miliardy Kč) do zbrusu nového větrného tunelu, který nese oficiálně název Transportation Research Center a nachází se v USA ve státě Ohio. Honda rozhodně není první automobilkou se svým vlastním větrným tunelem (patří sem třeba BMW nebo Ferrari), tvrdí však, že její takzvané „Centrum pro dopravní výzkum“ je údajně tím nejpokročilejším střediskem svého druhu na světě.
Zajímavé je, že nesmírně důležitým prvkem tohoto střediska, potažmo tunelu samotného, je jeho… podlaha. Používá se tu totiž modulární systém ploch, které jsou různě zaměnitelné, což praxi pro nás normální lidi znamená, že je velmi jednoduché přecházet mezi režimy pro testování silničních a závodních vozů.
Součástí této plochy jsou obrovské pásy, po kterých vůz „jezdí“ – pětidílné slouží pro silniční vozy, na kterých třeba rozložit jejich vyšší hmotnost, jednodílný pás, schopný ustát vysoké rychlosti, se bude používat zejména pro závodní stroje. Samozřejmostí jsou proklatě výkonné ventilátory, které to umí doslova roztočit, a sice až na 310 km/h.
„Vývojové oddělení automobilky Honda v blízké budoucnosti zaznamená díky této investici do střediska v Ohiu nemalé pokroky,“ libuje si Jim Keller, vice prezident vývojového oddělení Hondy. „Pro nás to neznamená jen investici do pokročilých technologií, ale také do budoucnosti dalších inženýrů značky Honda a jim podobných pracovníků v oddělení vývoje.“
Od aerodynamiky se do značné míry odvíjí i takové drobnosti, jako je třeba hluk na palubě vozu. K jeho minimalizaci slouží takzvaná aeroakustika – jde tu o měření hluku způsobeného proudícím vzduchem s využitím silného akustického pole, které je tvořeno speciálními mikrofony a kamerami.
Vývojáři jsou pak díky tomu schopni sbírat data v reálném čase, s jejichž pomocí lze udělat interiéry vozů ještě tišší než kdy dřív. Nezdá se to jako nikterak podstatná záležitost, ale měření hluku na palubě nabírá na důležitosti s rostoucím počtem elektromobilů.
U větrného tunelu sídlí také středisko pro vývoj bezpečnostních prvků a tato dvě zařízení umožňují automobilce provádět v těchto oblastech vývoj na světové úrovni. Pro Hondu budiž výhodou také fakt, že zařízení může být potenciálně zajímavé pro další společnosti vyvíjející stroje, které se musí vyrovnávat s aerodynamikou, případně bezpečností, a mohly by se tedy v budoucnu na japonskou automobilku obrátit.