Článek
Nizozemští cestovatelé Renske Cox a Maarten van Pel se rozhodli, že se stanou průkopníky v udržitelném cestování – navzdory kroucení hlav téměř všech okolo. Zpočátku prý bylo velmi obtížné sehnat vůbec nějaké sponzory – nikdo jejich vizi totiž nevěřil.
Bez produktových a obchodních partnerů by expedice prakticky nemohla vzniknout, a tak se Renske s Maartenem rozhodli vsadit všechno na jednu kartu – šli a pořídili si svůj vlastní elektromobil, konkrétně Škodu Enyaq ve verzi 80. Prodejce na jejich příběh dobře slyšel, a tak se prvním partnerem expedice stalo nizozemské oficiální zastoupení Van den Brug. Druhým spojencem se stala firma Campwerk, která poskytla střešní stan.
Nedlouho poté se přidali i významnější partneři, jejichž účast na projektu se posléze ukázala jako klíčová. „Když se náš hlavní partner Geelen Counterflow přidal k výpravě, odvážili jsme se začít vůz přestavovat – v zadní části vozu jsme museli odstranit prakticky vše. Bylo těžké se na to dívat, auto bylo ještě úplně nové. Nainstalovali jsme nové pružiny vyrobené na zakázku firmou Cobra Suspension, které auto zvedly, a umožnily tak převážet veškerou výstroj expedice,“ říká Renske.
Sponzoři se pro expedici tohoto ražení těžko sháněli, a tak Renske a Maarten zariskovali a pořídili si svou vlastní Škodu Enyaq, jedním z prvních partnerů se tak stal nizozemský prodejce vozů Škoda. Z hlediska mechanických úprav vůz dostal pouze speciální tlumiče a pneumatiky vyrobené na zakázku.
Tou dobou už projekt začal nabírat na obrátkách – společnost Venema E-Mobility poskytla nabíjecí jednotku a speciálně navržené skladovací prostory pro šedesát čtverečních metrů solárních panelů dodala firma Tilbox. Lidé od Mito Solar pak namontovali své solární panely přímo na vůz, takže posádka byla schopna dobíjet ledničku a externí baterii, která slouží primárně jako indukční vařič.
Pozoruhodné je, že kromě expedičního vybavení bylo zapotřebí jen minimálních úprav vozu jako takového – přesto, ještě předtím než vyrazili, narazili Renske a Maarten na jeden zásadní zádrhel, a sice správné obutí, které by obstálo v nesmlouvavém africkém prostředí. „Kvůli terénním pneumatikám jsme sice ztratili asi patnáct procent dojezdu, ale zase jsme díky nim získali flexibilitu na různých površích,“ vysvětluje Maarten.
„Vlastně to začalo, když jsme se s naším nápadem svěřili na párty přátelům a rodině. Jejich podpora nás nabila pozitivní energií, a tak jsme začali promýšlet detaily. Jelikož jsme chtěli být soběstační, zrodila se myšlenka nabíjení solární energií,“ říkají cestovatelé. Renske a Maarten se momentálně nacházejí na západním pobřeží Afriky.
Je to však systém nabíjení, co dělá tuto konkrétní Škodu Enyaq výjimečnou. Nabíjí se totiž přes CCS port pomocí stejnosměrného proudu, s ním pracují i solární panely a stejnosměrná je i baterie. U těchto takzvaných „ostrovních“ solárních systémů se energie ukládá do baterií ve formě stejnosměrného proudu, měnič jej převede na střídavý a aby jej vůz mohl zužitkovat a využít k pohybu, musí ho zpětně převést opět na stejnosměrný – čímž nevyhnutelně vznikají ztráty.
V praxi to vypadá tak, že Renske a Maarten celý jeden den nabíjejí pomocí afrického slunce a následující den jsou na cestách. V průběhu dne se výtěžnost panelů pochopitelně mění – třeba v 10 hodin dopoledne je dobíjecí výkon 4 kW, špičky dosahuje v pravé poledne, kdy je až 8,5 kW. Okolo 17. hodiny už padá pod hranici 1 kW, takže se 60metrová plocha solárních panelů složí, což samo o sobě zabere zhruba čtvrt hodiny, a dvojice vyrazí na cestu.
Z pohledu „zranění“ dvojice prozatím hlásí pouze promáčklou karoserii ve spodní části a hliníkový plech rovněž v oblasti podvozku. Ovšem z hlediska mechanických závad se projevuje výhoda elektromobilu v podobě minima pohyblivých částí. „Je jako můj počítač,“ směje se Maarten.
Renske a Maarten si tedy vystačí pouze s nástroji pro kontrolu závad softwaru a také jedním speciálním softwarem, díky němuž mohou technici vozu „opravit“ vážnější softwarové chyby na dálku. V případě vážných mechanických závad by se musel mechanik dopravit na místo vrtulníkem – k tomu však prozatím nedošlo.
V době psaní článku se dvojice nacházela na západním pobřeží Afriky, konkrétněji v okolí Kamerunu a Rovníkové Guiney – v plánu je potom dorazit do Jihoafrické republiky a odtamtud se vrátit zpět domů, ovšem tentokrát po východním pobřeží.
Jak dlouho vlastně taková výprava potrvá? „Přesně to nevíme, ale naše odhady jsou zhruba rok a půl,“ říká Maarten. „Už se nemůžeme dočkat, až poznáme také východní část afrického kontinentu,“ dodává.