Článek
Jeho hlavními konkurenty tehdy byli ti nejlepší – Ferrari a Porsche. Svatá trojice superaut se na začátku milénia poměrně dost lišila v porovnání s tou, která přišla na svět o dekádu později - LaFerrari, Porsche 918 a McLaren P1 byly nekompromisními hybridními supersporty, v roce 2003 však byla situace dost jiná. SLR slavilo úspěchy ve Formuli 1, o které se mimo jiné zasloužil jeden finský sympaťák.
Ferrari vyrukovalo s modelem Enzo, pojízdným pomníkem zakladatele automobilky, které používalo technologie přímo odvozené ze světa Formule 1. Porsche zase nabídlo záludně krásnou (a zároveň krásně záludnou) Carreru GT, na niž si troufli opravdu jen ti nejlepší. McLaren potom vyjel s něčím, co by se dalo nejlépe přirovnat k hodně, ale opravdu hodně rychlému grand toureru.
Do Enza i Carrery GT jste si totiž při výletu na francouzskou Riviéru sbalili možná tak nabíječku na (tehdy ještě tlačítkový) mobil, kartáček, pastu a spodní prádlo. Jenže Mercedes s McLarenem šly na věc jinak – s SLR jste si klidně mohli zajet do Vídně na kávu a ani jste to nepoznali díky automatické převodovce a velkým pohodlným sedadlům.
Originální SLR (nahoře vlevo) se nakonec dočkalo hned několika evolucí, všechny však především ctily odkaz originálu z 50. let minulého století.
V podstatě šlo tedy o SL dotažené do extrému, takže jeho jméno bylo vlastně trefné. Ono výše zmíněné pohodlí mělo pochopitelně svou daň – SLR bylo o dost těžší (něco přes 1 600 kg) než jeho anorektičtí konkurenti, přesto s nimi dokázalo držet tempo (a dle některých zdrojů je i předčilo).
O pohon se totiž staral vidlicový osmiválec 5,5 litru s kompresorem, který dával výkon 626 koní (méně než Enzo, více než Carrera GT), ovšem na jeho drtivý točivý moment 780 Nm neměl nikdo z nich – dokonce ani tehdejší Pagani Zonda F.
Pro přenos tak ohromné síly byla vyvinuta speciální (automatická) převodovka AMG Speedshift, která měla kupodivu pouze pět kvaltů.
Výsledkem byly papírové hodnoty 3,8 sekundy ve zrychlení z nuly na sto a maximální rychlost 333 km/h. Řada dobových testů ukázala, že SLR bylo schopné sprint z klidu na stovku zvládnout dokonce za méně (!) než 3,5 sekundy, čímž převyšovalo oba své úhlavní konkurenty.
Zvláštní vzácností je model SLR 722 GT (v popředí). Závodní prototyp vznikl v jediném kusu a dnes zdobí expozici technologického centra ve Wokingu.
Většina automobilové veřejnosti se tehdy přikláněla vždy pouze k jednomu z nich – a dodnes tomu není jinak. Každé z nich je totiž zcela jiné, byť slouží do určité míry stejnému účelu, a tím je rychlost.
Ferrari je frenetické a urozené, Porsche zase technokratické a za svou zdánlivou delikátností skrývalo ohromnou záludnost. Mercedes byl naproti tomu nenucený, skoro až odměřený – ale když došlo na věc, dokázal rozpoutat díky hřmícímu osmiválci doslova hromobití.
Automobilka McLaren nedávno slavila 20 let od uvedení tohoto technologického milníku ve svém sídle v anglickém Wokingu. Do takzvaného McLaren Technology Centra se sjeli majitelé vozů SLR (nejen) z celé Británie, k vidění byla i celá řada pozoruhodných evolucí Mercedesu SLR McLaren.
Za zmínku stojí třeba model SLR 722 GT s ohromným křídlem, který byl závodní verzí SLR, jež s výjimkou jediného prototypu nikdy nespatřila světlo světa. Dalším pozoruhodným kouskem je SLR HDK, verze dodatečně vybavená aerodynamickými úpravami pro zvýšení přítlačné síly, o což se postarali na zakázku specialisté z Wokingu.
Dnes patří k největším klenotům jednoznačně verze SLR Stirling Moss a je evidentní, proč tomu tak je. Jde o přímou poctu originálnímu Mercedesu 300 SLR z padesátých let minulého století a legendárnímu jezdci Stirlingu Mossovi.