Norman Dewis – za scénou se skrývá legenda Jaguaru

Norman Dewis spojil svůj život napevno s firmou Jaguar. Byl jejich hlavním testovacím jezdcem od roku 1952 až do roku 1985. Pracoval na vývoji těch nejdůležitějších aut s šelmou chystající se ke skoku na kapotě. Testoval do úmoru kostí a každé, byť drobné chyby si dokázal všimnout. S Jaguary najel miliony testovacích mil. Byl perfekcionalista.

A nejen to. Zúčastnil se mnoha závodů jako náhradní jezdec, vybojoval mnohé rychlostní rekordy, přivezl zbrusu nový E-type na ženevský autosalon v rekordně krátkém čase. Zkrátka Dewis byl u všeho podstatného, co dnes tvoří historii rodiny společnosti Jaguar. Bez něj by rozhodně nebyl takový, jakým zůstal i do dnešních časů. Dewis i do svého velmi pozdního věku také automobilku mediálně podporoval, s nadšením vyprávěl své úžasné příběhy o dávných časech a o závodění, které bývalo na rozdíl od sexu setsakramensky nebezpečné.

Píše se rok 1952 a Norman Dewis pracuje pro Jaguar jako nováček. Čeká ho křest ohněm? Ve skutečnosti měl v Belgii, na kousku rovné panelové dálnice, zajet rychlostní rekord jeho předchůdce, testovací jezdec Ron Sutton. Norman byl v Belgii a připravoval auto – tehdy vylepšenou verzi XK120. Ačkoli Ron v Jabbeke pokořil magických 120 MPH již tři roky předtím, Sir William Lyons chtěl „levnou“ publicitu přece jen oživit. Suttonovi se opozdil let, a tak jel nováček, Norman Dewis.

„Zajel jsem pár zahřívacích jízd a viděl ten černý mrak nad západním obzorem, jak se valí od moře,“ vzpomíná Dewis. Nebesa se otevřela a začalo lít jako z konve. „Jenže já nechtěl celou akci odpískat, říkal jsem Loftymu (pozn. šéfinženýr Jaguaru – Frank Raymond Wilton „Lofty“ England), podívej na ty novináře, tolik lidí se sešlo jen kvůli nám. Moknou tu a my je nemůžeme zklamat. Déšť trochu polevuje, jdu na to...“ A víte, jak to dopadlo? Byly z toho dva průjezdy průměrnou rychlostí přes 140 mil za hodinu! Na mokru! Zkrátka ten chlapík byl frajer.

Jenže rok se s rokem sešel a starý sir Lyons zaklepal na dveře Dewisovi do kanceláře. „Víte, že ten váš rekord z Jabbeke je pryč? Překonalo nás nějaké španělské Pegaso, co s tím Dewisi uděláte?“ To Pegaso byl model Z-102 s čtyřvačkovým osmiválcem 2.8 litru a kompresorem. Mělo přes 350 koní, dosáhlo 151 mil v hodině. Dewis se trošku zamračil a povídá. „Šéfe, s tímhle asi nic neuděláme, nové auto nemáme a naše staré dobré XK120 tak rychle nejspíš nepojede.“ Lyons se ale jednoduše odbýt nenechal a obešel celý tým konstruktérů. Ráno se ho ostatní ptali, zda za ním „starý pán“ taky náhodou nebyl. „Něco“ se zkrátka zkusí a uvidí se. To byl typický postup u rodiny Jaguar v oněch, pro značku vlastně nejslavnějších 50. letech. Zavolali jedné firmě, která vyráběla bubliny z plexiskla pro větroně, motorář vymyslel vyjmutí jednoho světla s tím, aby dírou místo něj bylo možné hnát více vzduchu ke karburátorům. Jiného zase napadlo „odrbat“ pneumatiky do hladka a nafouknout je na 50 PSI a ještě vyhodit sedačku, aby pilot seděl na zemi. „No, moment, já ale takovou věc vážně řídit nebudu," protestoval Norman Dewis. Přemluvili ho.

V kýžený den se rozjíždí na onom dlouhém rovném kusu prázdné uzavřené dálnice. A ještě pár set metrů před koncem měřeného úseku vidí, že otáčkoměr přelézá šestku na poslední čtvrtý rychlostní stupeň. Motor by se neměl točit přes 5 700 otáček. Nevadí, zkusil to i cestou zpět a otáčky nakonec letěly opět až k 6 200 a motor se mu naštěstí nerozlétl přímo do klína. Když dojel, nikdo tomu nemohl uvěřit. „Víš, kolik jsi zajel?“, objal Normana dojatý „Lofty“. 172.412 mil za hodinu (277.47 km/h). To byla neuvěřitelná rychlost na produkční automobil. V kalendáři se tehdy psalo datum 21. října 1953.

Oslava v Belgii netrvala věčně. Navíc přísný a šetrný šéf – Sir William Lyons, tým varoval, aby nezapomněli, že holky a šampaňské jsou pekelně drahé. Další velký úkol pro Normana Dewise byl vývoj brzd. V Jaguaru se spojili s Dunlopem a jako prakticky jediná automobilka věřili, že budoucnost vězí v kotoučových brzdách. Všechna, i tehdejší nejsilnější závodní auta jezdila na tradičních, kapalinou ovládaných bubnech. Když konečně představili XK150 pro sezónu 1957, přidali diskové brzdy jako položku volitelné výbavy. Věříte, že každý si je tehdy pro svůj nový vůz vybral? Byla to správná cesta, jenže krkolomná.

Tehdy neexistovaly žádné testovací okruhy, kde najdete veškeré druhy povrchů, různé zatáčky, šikmé plochy, které se navíc dají osprchovat a simulovat tak prudký déšť. Jezdilo se na bývalých vojenských letištích. Z balíků slámy se udělala dráha a teplota brzdových segmentů se kontrolovala pohledem, případně jste si o kotouče zbarvené do ruda zkusili zapálit cigáro. Pravda byla, že těch chyb měly první kotouče celou řadu – vadnutí a převaření brzdové kapaliny nevyjímaje.

A tak se tyhle brzdy vyzkoušely na Mille Miglia v květnu roku 1953. Žádný z Jaguarů C-Type sice závod bohužel nedokončil, vedly si však znamenitě. „Bylo evidentní, že ty Mercedesy i ostatní zvládáme předjíždět čistě na brzdy. Ostatní jeli bubny a náš jezdec zkrátka mohl plyn držet déle a na brzdy jít naplno až o pár metrů později. Kolikrát jsme pár jezdců předjeli a ti si už v tom momentu skálopevně mysleli, že naše auto o pár okamžiků dál skončí pádem ze srázu, protože bude pokračovat po tečně ven ze silnice.“ Úmorná testování se vyplatila, ale zúročil je zejména až pokrokový D-Type v sezóně 1955.

Onen červnový víkend roku 1955 byl vůbec nějaký začarovaný. Všichni si ho už budou do budoucna pamatovat jako nejčernější den historie automobilového závodění. Úspěch týmu Jaguar zůstane navždy zastřený onou děsivou nehodou Mercedesu 300 SLR nebohého Pierra Levegha. Zemřelo při ní velké množství diváků a tým Mercedes-Benz se rozhodl nadobro opustit závodní asfalt i vlajky se šachovnicemi.

Závod vyhrál Mike Hawthorn na Jaguaru a ani titulky pondělních francouzských novin k němu nebyly příliš přívětivé. „Gratulujeme, pane Hawthorne,“ bylo napsáno tučným písmem, ale z perexu byla cítit velká míra ironie. A Norman Dewis byl přímo přitom. Viděl na vlastní oči, co se stalo, věří, že bylo od pořadatelů velmi dobré rozhodnutí závod nezastavit a své týmové kolegy patřičně podporoval. Tehdy se Le Mans účastnily desítky tisíc diváků. Pokud by nastala panika, těžko by se do místa nehody dostala sanitka a lékaři.

Uděláme velký střih a přesuneme se do předjaří roku 1961. Chystá se velká akce a Jaguar má po dlouhé době světu co ukázat. Nové kupé i roadster, podle mnohých nejkrásnější automobily všech dob, budou poprvé představeny veřejnosti.

Kupé s poznávací značkou „9600HP“ už je na místě, ale s tak velkou publicitou nikdo nepočítal. A tak se William Lyons rozhodl pro ztřeštěný krok. Zavolali do Coventry, ať Dewis přiveze roadster „77RW“, který právě testuje na novém polygonu MIRA. My už všichni víme, že se to stihlo, že Jaguar vážně následujícího dne dorazil na desátou dopolední do Ženevy, i že ta cesta trvala bez trajektu jedenáct hodin. Víte, že průměrná rychlost byla 68 mil za hodinu? Tehdy se ty rychlostní limity řešily jen tak přibližně. Krásná rovná dálnice z přístavního Ostende až do Ženevy určitě nevedla. A tam, kde byla, chyběly otravné francouzské mýtné brány.

Byl to bláznivý nápad, ale nakonec vyšel. Norman Dewis přilétl z Coventry do Doveru hodně rychle, dotankoval plnou nádrž, ale stejně málem minul svůj večerní trajekt. Zachránil ho až lodník s baterkou, která najednou ukázala ze tmy přístavního mola onen nádherný roadster. „Tak to je ten nový sporťák, o kterém se teď všude píše a ukazují ho v televizi?“ Spustili znovu nájezdovou rampu, britský poklad pevně přikurtovali na palubě. Seběhl se kolem něj ihned hlouček cestujících a skoro celá posádka. E-type fungoval jako magnet, nakonec funguje tak dodnes. Následná jízda noční Francií se stala už prostě legendární historkou.

Nakonec i celý život Normana Dewise je jednou velkou legendou. Budeme si ho pamatovat dál, auta miloval a snažil se jejich řízení přibližovat k co nejvíc perfektnímu stavu. Proč spojil celý svůj život právě s Jaguarem? To ani on sám nevěděl, jak říkával v bezpočtu skvělých rozhovorů, které médiím s radostí poskytoval. Ale zažil skvělý život plný legrace, dobrodružství i pocitu z dobře odvedené práce. Čest jeho památce a Jaguaru přejme, ať mají u sebe v „rodině“ podobné chlapíky hrdé na to, co tahle vzrušující značka vždycky ve světě znamenala.