Nick Mason – Na odvrácené straně měsíce řídí Ferrari 250 GTO

V dávných dobách byli muži lovci a ženy udržovaly v táboře oheň. Alespoň tak nějak to vidíme z obrazů Zdeňka Buriana, když čteme naše oblíbené dobrodružné knížky. Kdoví jak to bylo, protože muži bývají především sběrači trofejí. Poslední dobou se svět zbláznil. Někdo zaplatil přes miliardu korun za Ferrari 250 GTO! Osobně znám jednoho člověka, který si umanul, že bude mít ve své hale všechna britská auta z jednoho období. Vím to, protože jsem mu jedno své auto dokonce prodával. Obávám se, že v hale dodnes stojí zaparkované, přesně tak, jak jsem s ním dovnitř před lety zacouval.

O to víc si cením lidí, kteří s klasickými vozy jezdí. A Nick Mason nemá problém svojí „miliardu“ nastartovat a vyrazit s ní třeba na nedělní ranní projížďku, případně ji prohnat na závodní dráze panství lorda Marche v Goodwoodu. Nick Mason, fanatik do okruhového závodění a k tomu čistě náhodou ještě bubeník kapely, která můj hudební vkus ovlivnila nejvíce ze všech – Pink Floyd, vlastně ani sběratelem není. Mnohokrát říkal v různých interview, že chtěl jen závodit. Faktem je, že mnohé ze svých závodních okruhových aut neprodal a zůstala mu. Díky vydělaným penězům z alb Pink Floyd právě nemusel. A jaké skvosty se ukrývají v jeho garáži? Naše Garáž už o některých z nich před časem psala a článek najdete v odkazu níže.

Autům jako Ferrari 250 GTO by se nemělo ani připisovat žádné číslo v archivu. Číslo „3757“ totiž žije. Ne v pravém smyslu slova po vzoru roztomilého robota ze slavné sentimentální sci-fi pohádky. Žije tím příběhem, který se vine jako dlouhá zašmodrchaná nit minulými desetiletími. Každé z těch třiceti šesti pravých GT „omologata“ ferrari má svůj vlastní příběh. Každé stále žije a doufejme, že v jejich dalším životě dojde k vzrušujícím příběhům psaným šestikarburátorovými dvanáctiválci.

Masonovo 250 GTO se prodalo nové v Belgii závodnímu týmu Ecurie Francorchamps. A ani ne měsíc po předání jej čekal náročný závod 24 hodin Le Mans. A dosáhlo celkově třetího místa absolutně. Motor se jistě podařilo správně zajet, bez zbytečného ťuťuňuňu… Všechny 250 GTO byly určené k tvrdému závodění. Fakt, že je jejich karoserie natažená na lehkém trubkovém rámu od Scagliettiho, nesmírně krásná, nebyl hlavní smysl GTO. I když, pokud si dáme věci do souvislostí a trochu zaspekulujeme, na podzim 1961, kdy vůz vznikal na rýsovacích prknech, už byl venku podstatně levnější Jaguar E-Type. A i když o něm Enzo Ferrari veřejně tvrdil, že je to nejkrásnější vůz světa, rozhodně nechtěl zůstat sám pozadu. Commendatore dokonce během vývoje a stavby 250 GTO vyhodil po nějaké hádce geniálního inženýra Giotta Bizzarriniho z práce! Atmosféra musela být napjatá.

Jiné 250 GTO nasadili velmi brzy po představení do jiného závodu – 12hodinovky v Sebringu. A na sedadlo řidiče usedl Phil Hill, slavný americký pilot, který s tímto vozem úspěšně závodil. Dokonce o autech i rád psal, takže jeho historky o slavném ferrari jsou velmi známé. Byl trochu zklamaný, když dostal pro vytrvalostní závod v Sebringu právě GTO a ne lehčí závodní okruhový speciál 268 SP. Ve skutečnosti dojel se slabší třísetkoňovou 250 GTO druhý nejlepší výsledek, především díky skvělé vytrvalosti Bizzarriniho motoru. Šest karburátorů Weber se podařilo naladit precizně. Ze zatáček auto odjíždělo bez zaváhání, a tím se dařilo nahánět cenné vteřiny. Jestli něco někdy Hill na řízení 250 GTO kritizoval, bylo to řazení. Ferrari použilo plně synchronizovanou pětistupňovou převodku, se kterou už se nemuselo podřazovat striktně s pravými meziplyny, jenže byla díky tomu tuhá a těžkopádná. Řazení trvalo déle, než muselo.

S tímhle autem se dal vyhrát závod ve své třídě GT a pak jet klidně domů. Šlo používat nejen v ostrém závodním tempu, ale i jako cestovní automobil, pokud jste vydrželi ten hluk a směsici vůní olejů a benzinu. Na tomhle faktu se shodoval jak Phil Hill, tak bubeník Nick Mason. Nakonec on své auto, původně po belgické Scuderia Francorchamps koupil s úmyslem s ním jezdit a závodit.

Ještě dlouho předtím, než ho Nick koupil a hrál svoje boogie s kapelou pojmenovanou po dvou jazzmanech Pinku Andersonovi a Floydu Councelovi, se s jeho budoucím ferrari proháněl britský pilot Peter Clarke. To auto tehdy Mason viděl závodit na různých podnicích, hlavně v roce 1965. Kdo by si asi tehdy pomyslel, že bude jednou jeho?

Koupil si ho až na konci sedmdesátých let, čili před čtyřiceti lety. A pár měsíců na to s ním hned startoval na Nürburgringu v Oldtimer GP. A pak v dalších závodech. A už tehdy za své 250 GTO zaplatil velké jmění. Album „Dark Side of the Moon“ se prodávalo výborně, takže si to mohl dovolit. Těch zhruba třicet pět tisíc liber, které dal, bylo fakt hodně. Mohl za to mít nějakých dobrých dvacet nových Austinů Allegro, případně alespoň tři ojeté Ferrari 365 GTB Daytona. Nepůsobilo to jako výhodná koupě. Všichni okolo i on sám si mysleli, že dost blázní. Ale moment, tohle přece fanatici do aut a závodění dělají, že? Nemohl si pomoci.

Je úžasné, že se s GTO pořád jezdí a bude v k vidění v pohybu i do budoucna. Na Festivalu rychlosti v Goodwoodu s ním dokonce startoval i skotský závodník Marino Franchitti a jiná Masonova ferrari mohl řídit i ten kudrnatý vysoký chlapík, který vyřvává do okolí, že výkon je všechno – Jeremy Clarkson. Zkrátka Nick Mason a jeho sbírka aut a obzvlášť rudé ferrari se startovním číslem 22 je v sakra dobrých rukou.

Nick ale nějaká svá auta prodal. Neměl pořád čas závodit, protože občas musel kromě pedálů krotit i bicí soupravu a upřímně, já jsem moc rád, že nepostavil tu pomyslnou zeď a věnoval se hlavně Floydům, pak až závodění. V jednom rozhovoru pro Sunday Times se ho ptali, jestli vážně lituje nějakého auta, které prodal. Bylo jich totiž pár, která rád viděl odjíždět od domu, zvláště prý pak formuli BRM V16. Byla neuvěřitelně nákladná na provoz a vůbec těžko udržitelná ve stavu, kdy byla připravena k jízdě. Při rozhovoru se jen tak pousmál a povídal, že by bylo určitě levnější vyskládat každý kilometr, který stála jízda v BRM, vlněným kobercem. Takže jakého prodeje vážně lituje?

V roce 1962, ještě jako student koupil prastarý Austin Seven. Dal za něj dvacet liber a táta mu ho musel pomoct odtáhnout domů jejich tehdy zánovním Jaguarem Mk2. Na tomhle autě se naučil pracovat, pochopil, jak funguje základní automobilová mechanika a zkrátka kdyby mohl, chtěl by ho zase zpátky. Tyhle jeho pocity chápu. Já jsem prodal a koupil jistě několikanásobně méně aut, nehledě na jejich hodnotu, ale na to první opravdové, na kterém jsem se vyřádil se šroubovákem a klíči, taky nemohu zapomenout. Byl to modrý Ford Cortina. Někdy mám dny, kdy bych ho chtěl zase zpátky, asi podobně jako Mason touží po svém starém pomalém austinu.

Alba Pink Floyd mám rád opravdu všechna. Je na nich vidět, jak Floydi prošli časem a nasbírali životní zkušenosti. Každé album je jiné. Osobité je Nickovo boogie a časná léta, kdy ještě hráli v rock’n‘rollovém duchu. Pak se náhodou setkali v nahrávacím studiu Abbey Road s Beatles. Nick Mason kdysi řekl pro časopis Rolling Stone, že jim tehdy připadali doslova jako bohové. A pak za pár let hráli „Echoes“ bez diváků v antickém amfiteátru v Pompejích. Byl to neskutečný vývoj. Sbírka aut Nicka Masona se zrovna jako geniální hudba Pink Floyd vyvíjí a Ferrari 250 GTO v ní má své stálé místo zrovna jako ta bílá zeď, kterou je potřeba umět zavčas zbourat a nezůstat jen jednou uvězněnou cihlou v ní.

Litovali jste, že jste prodali nějaké vaše oblíbené auto, se kterým jste zažili hezký příběh? Já se přiznám, že já ano - a je to ona výše vzpomenutá bleděmodrá Cortina 1300 z roku 1969. A je jedno, že byla zoufale pomalá!