Někdo by měl jezdit jen na kole, říká dopravní psycholožka

Vlasta Rehnová se narodila v roce 1950 v Praze. Vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a v oboru dopravní psychologie působí už od roku 1980. Je členkou Asociace dopravních psychologů ČR a mimo jiné se podílí na řešení tuzemských i evropských projektů zaměřených na bezpečnost silničního provozu. Ptali jsme se jí, jak se pracuje s problémovými řidiči, kolik jich takových v Česku existuje a zdali je možnost, že se někdy napraví. Dopravní psycholožka nám také prozradila, co je podle ní největším problémem českých řidičů nebo kolik procent z nich by mělo jezdit raději na kole.

Dopravní psychologií se zabýváte již dlouhá léta. Myslíte si, že všichni, kteří úspěšně složí zkoušky v autoškole, patří za volant?

Problém je v tom, že autoškolu absolvují v drtivé většině mladí lidé, kteří mají život před sebou, a v něm je pak může potkat ledacos. Nešťastné lásky, neúspěchy v práci, nemoci. To jsou všechno faktory, které formují jejich duševní kondici, charakter, životní styl. Obecně platí – jak žijeme, tak řídíme.

Druhým problémem je fakt, že získání řidičského oprávnění je silný motiv ke správnému dopravnímu chování alespoň do složení závěrečné zkoušky. Pak přijde období „zařazování se“ do dospělé řidičské populace, testování, co všechno mi projde, stoupající sebevědomí, jiné priority chování, a bezpečnost to zrovna nemusí být. V řadě zemí velmi úspěšně funguje řidičské oprávnění na zkoušku, které prodlužuje období motivace k bezpečnému dopravnímu chování a přijímání zásad bezrizikového řízení vozidla.

Dá se nějak jednoduše poznat, že dotyčný není způsobilý k řízení motorového vozidla? Případně jak?

Jednoduše určitě ne, rozpětí od „způsobilý“ po „nezpůsobilý“ je velmi široké. Někdy máme jednoznačný signál, že něco nemusí být v pořádku. Jde například o vážné úrazy hlavy, užívání silně tlumivých léků, u starších osob pak příznaky demence, u mladých dospívajících pak výrazně snížená úroveň intelektu.

Jednosměrným indikátorem problematické řidičské praxe je pak aktuální výpis z evidenční karty řidiče. Pokud je čistý, bez záznamů, nevíme, jestli dotyčný řidič měl doposud z pekla štěstí a přes páchání přestupků nebyl zatím přistižen. Ale pokud se seznam jeho prohřešků nevejde na jeden dva listy, obsahuje opakovaně zákaz řízení motorových vozidel, alkohol, drogy, opakovaně výrazné překračování povolené rychlosti jízdy, pak je jeho setrvání v silničním provozu na pováženou. Konečný verdikt musí ale vynést podrobné dopravněpsychologické vyšetření, které by mělo odhalit příčiny nepřiměřeného dopravního chování dotyčného řidiče a posoudit jejich závažnost.

Pokud někdo není způsobilý k řízení motorového vozidla, je automaticky psychicky nemocný, a naopak? Nebo to nelze takhle zobecnit?

Za psychickou nemoc to nelze považovat, až na výjimky, tedy skutečně diagnostikovanou duševní chorobu, která je neslučitelná s bezpečným řízením. Většinou však jde o celkovou nezralost osobnosti, často v případě mládeže, pochybný žebříček životních hodnot, rizikovou životosprávu, jako jsou alkohol a drogy, neochotu na sobě pracovat a měnit své postoje k riziku, až po vážnější psychopatické nebo sociopatické rysy osobnosti. Sociopatií se rozumí sobeckost, prosazování vlastních zájmů a potřeb bez ohledu na důsledky pro ostatní, netolerance, neschopnost přijmout a řídit se společenskými pravidly včetně pravidel silničního provozu.

A mělo by se toto hledisko podle vás nějak zohledňovat v autoškole? Buď při samotných testech, nebo následně po složení zkoušky formou povinného pohovoru u dopravního psychologa?

Myslím, že v autoškole není moc prostoru pro řešení tohoto problému. Pokud si adept donese kladný posudek od lékaře, nemá autoškola moc možností, jak žáka vyloučit z výcviku, pokud se chová „divně“. Navíc již zmíněný silný motiv udělat zkoušku může nápadné projevy žáka přibrzdit, prostě to vydrží a chová se správně. V uvažovaném řidičském oprávnění na zkoušku se ale počítá s účastí dopravního psychologa v okamžiku, kdy řidič ve zkušební době selhává a skončí jako „vybodovaný“ (za méně bodů, zvažována je polovina, tedy 6). O povinném vyšetření dopravním psychologem ještě před získáním řidičského oprávnění se občas uvažuje, ale na základě zkušeností například ze Španělska je efektivita takového opatření nízká.

S jakým problémem se ve své praxi setkáváte nejčastěji?

Nejčastějšími klienty jsou řidiči a řidičky, kteří žádají o vrácení řidičského oprávnění po ukončení nebo odpuštění části trestu zákazu řízení motorových vozidel. Z důvodů zákazu řízení pak převažuje alkohol, výrazné překročení rychlostního limitu, dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidičů, bohužel i drogy. Pro většinu z nich je to první zkušenost se zákazem řízení, v rozhovorech pak slibují, že i poslední. Zákaz řízení může totiž převrátit jejich život naruby, přijdou o práci, zatíží rodinu například v péči o děti, pro někoho je to ostuda. Dopady ale mohou být i překvapivě pozitivní – změní životní styl, zjistí, že mohou chodit pěšky nebo využívat veřejnou dopravu. Někteří, a je jich menšina, však celou patálii vnímají jako smůlu, psychologické vyšetření jako trest, který si nezasloužili, protože jsou slušní lidé, a to je špatně.

U alkoholu převažuje podcenění situace, neznalost principů odbourávání alkoholu, spoléhání na štěstí typu „jedu jen kousíček“, „jen si přeparkuju“, ale i spoléhání na výsledek alkoholového testeru, který je však velmi nespolehlivý směrem ke zbytkovému alkoholu.

U nelegálních drog jednoznačně vede marihuana a naivita v délce trvání ovlivnění a možností detekce. Rekreační uživatelé (nejen marihuany) dodatečně zjišťují, že po páteční party se z ovlivnění do pondělí nevyspí, a další tři týdny tak budou při silniční kontrole stále pozitivní.

Překročení povolené rychlosti bývá spíš otázkou „těžké nohy“, nepozornosti, spoléhání se na „prázdnou“ dálnici nebo nepochopení rozdílu mezi padesátkou a šedesátkou v obci. Nejméně problémovou skupinou jsou pak řidiči profesionálové, mívají čistý výpis z evidenční karty řidiče, jsou zodpovědní v životosprávě a ostřílení každodenní praxí v silničním provozu.

Stále častěji jsou pak našimi klienty řidiči senioři, a už i řidičky seniorky, u nichž si praktický lékař chce ověřit jejich duševní způsobilost. Pro řadu z nich by ztráta řidičského oprávnění ze zdravotních důvodů znamenala komplikace v běžném životě, proto se nabízejí různá přijatelná omezení a doporučení (tzv. harmonizované kódy), při jejichž dodržení je možno způsobilost k řízení ještě prodloužit.

Co je největším problémem českých řidičů? Je to jejich ego, nebo něco jiného?

Čeští řidiči by se měli celkově zklidnit, přijmout realitu přeplněných silnic nezřídka špatné kvality a nebýt zaskočeni tím, že je zase někde kolona. Měli by se také naučit pečlivě kalkulovat zisky a ztráty riskantní jízdy, jestli například pár minut získaných při zběsilém předjíždění kolony stojí za nebezpečí vážné nehody a ztráty mnohem větších hodnot. Dnes není problém plánovat si cestu nebo změnit trasu v případě překážky na trati, mobilním telefonem podat zprávu, že se opozdím. Trochu se také vytrácí pocit pospolitosti, spolupráce a tolerance. Vnímání ostatních účastníků silničního provozu jako konkurentů, kteří mi zabírají místo v mém rozletu, není ta nejlepší cesta k pohodovému a bezpečnému dopravnímu prostředí.

Jak je možné, že řidič, který by neměl z psychologického hlediska za volantem co dělat, někdy řídí i autobus či kamion? Jak moc časté jsou takové případy mezi profesionálními řidiči?

Nemyslím, že by se to stávalo kvůli špatně nastaveným kritériím posuzování psychické způsobilosti u těchto řidičů, v této oblasti máme dlouhou tradici, znalosti a zkušenosti. Může se však stát, že i kladně posouzený řidič se v průběhu své praxe dostane například do obtížné životní situace, jeho zaměstnavatel má špatně nastavený systém hodnocení výkonu nebo přímo své řidiče nutí překračovat normy pracovní doby. Řidič pak při jízdě není v pohodě, spěchá, nesmyslně předjíždí nebo je unavený a usne.

Dokážete odhadnout, kolik procent českých řidičů by za volantem nemělo vůbec sedět?

Za varovný signál bych považovala chování řidiče v rámci bodového hodnocení řidičské praxe. Nějaký ten bodík už dostalo hodně řidičů (méně řidiček), drtivá většina z nich však reaguje – dává si větší pozor a umazává si body následnou bezproblémovou řidičskou praxí, když se nedaří přestat páchat přestupky, tak se jde proškolit v kurzu bezpečné jízdy, a opět si tak bodové konto sníží.

Kolem 8 % řidičů v ohrožení však nepřijme žádné efektivní opatření k odvrácení 12 bodů, přitom na nemožnost informací o stavu konta se dnes již nelze vymlouvat. Buď je jim to jedno, že sbírají body, nebo spoléhají na pochybné nabídky, že je z toho někdo vyseká. Bohužel ve statistikách není uvedeno, kolik hříšníků se „vyboduje“ víckrát, ale z praxe víme, že takoví existují, a v jejich případě by bylo na zvážení, jestli se raději nemají nechat vozit někým jiným nebo jezdit na kole.

A dá se s takovými lidmi nějak dlouhodobě pracovat? Myslím to tak, že pokud má někdo třeba záchvaty vzteku za volantem, může se z něho časem stát naprosto vyrovnaný řidič?

Moderní trend je spíš odbornou intervencí pomoci řidiči se polepšit a při dodržování podmínek bezpečně fungovat.

A co s piráty silnic, kteří jsou za volantem dlouhodobě agresivní a například vybržďují jiná vozidla? Vrátila byste jim po odpykání trestu řidičské oprávnění, nebo už podle vás nemají nikdy usednout za volant?

Každý by měl dostat šanci se polepšit, to se ale nestane pouhým odpykáním trestu. Nutné je změnit především postoje k riziku, respektive k bezpečnosti, vlastní i ostatní, přehodnotit životní priority, uspořádat si celkově život. Efektivním nástrojem jsou rehabilitační kurzy pro řidiče s problémovou praxí, které fungují v řadě zemí kolem nás, v Česku se po úspěšném zkoumání a ověřování v praxi zatím hledá cesta k jejich uzákonění.