Nejúžasnější nálezy veteránů: Díl druhý

V duši každého dítěte je špetka dobrodružství. Od malička často touží po žlutých a placatých sportovních autech a často jim bohatě stačí i jejich model – angličák. Když vyrosteme, stejně nás lákají ta opravdová. První díl série o nalezených veteránech byl příběhem lidí, kteří zkrátka své plechové poklady nedokázali udržet v dobrém stavu. Na jejich miláčky se potom během času tak trochu zapomnělo. Často to byl smutný příběh, ale vždy s happyendem.

Třeba jako v případě nádherného Lamborghini Miura, které jeho německý majitel Hans Peter Weber vlastnil čtyřicet let. Když jej po jeho smrti nabídl bratr Karl Weber na prodej, stalo se doslova senzací. Jiné, nikdy nerenovované Lamborghini Miura se totiž na světě snad ani nevyskytuje. Auto v současnosti prochází skutečně jemnou a velmi citlivou repasí tak, aby zůstalo zachováno co nejvíc původní originality.

Následující zajímavý nález bude trošku jiný. Je to auto, které leželo ladem, aniž by si majitel či okolí vůbec všimlo, o jak historicky cenný exemplář se jedná.

Ve slavném filmu s ještě slavnější automobilovou honičkou se během natáčení použila dvě identická auta. Jedno sloužilo jako show car, auto, které se nesmělo během natáčení poničit. To druhé padlo za oběť akčním scénám a posloužilo jako pracovní nástroj pro filmové kaskadéry. O prvním z dvojice slavných Mustangů psal už vloni v zimě kolega Honza Červenka. Opotřebovaný zelený Mustang, který dlouho čekal na citlivou renovaci, byl vydražen za bláznivých osmdesát milionů korun. Jistě je o něj dnes velmi hezky postaráno.

Ale kam zmizel ten druhý, se kterým se natáčely všechny efektní kaskadérské scény? Lidé, kteří se okolo neobyčejných a slavných Mustangů pohybují, měli po dlouhá léta za to, že byl nenávratně ztracen. Nikoho by nenapadlo, že se objeví na zapadlém venkově, ještě navíc v Mexiku a zbytky jeho zeleného laku bude vypalovat prudké slunce. Když ho na onom vrakovišti objevil renovátor Mustangů, Ralph Garcia, nebylo mu hned jasné, že jde o tak moc slavný automobil.

Byl to však pořád 68‘ Mustang Fastback – nebo tedy to, co z něj zbylo. A tyhle Mustangy pokaždé stojí za pokus o záchranu. Neměl ani motor či převodovku, renovace nebyla lehká. Jeho původní plán bylo postavit repliku Eleanor z filmu „60 sekund“, ale naštěstí mu při přípravě karoserie přišlo pár věcí divných. Auto mělo dodatečnou výztuž mezi horními úchyty předních tlumičů a další úpravy včetně otvorů z boku karoserie, které nedávaly smysl.

Poslal tedy číslo karoserie, které se naštěstí na nebohém Mustangu dochovalo, specialistovi na historické americké Fordy Kevinu Martimu. Díky tomu se odhalilo, že právě tato karoserie je nade vši pochybnost přesně oním zmizelým kaskadérským autem, se kterým se natočila nejbláznivější automobilová honička v historii. Renovace pokračovala pak pochopitelně jiným směrem. Vůz se předvede ve své originální podobě. Zatím však nebyl dokončen a na další informace o tomto důležitém automobilu americké filmografie teprve čekáme.

Věděli jste, že Ferry Porsche chtěl původně ikonickou „devět set jedenáctku“ pojmenovat jinak? Plán byl označit auto číslovkou s nulou uprostřed (901), a protože měl tohle označení již zaregistrovaný francouzský Peugeot v rámci ochranných známek, museli v Porsche auto přejmenovat. Plochý šestiválec však ve svých továrních kódech motorů číslovku 901 používal až do roku 1969. Auto se představilo na podzim roku 1963 na veletrhu IAA ve Frankfurtu, ale první zákazníci své Porsche získali spíš až ke konci roku následujícího. A právě auta vyrobená v roce 1964 nesla původně název 901, který automobilka musela narychlo přepsat. V onom roce vzniklo pouze 232 vozů a jen hrstka se zachovala do dnešních dnů. A muzeum Porsche žádné takové auto z úplně první série nemělo – až do nedávna.

V srpnu roku 2014 kdosi z televize RTL zavolal Alexanderu Kleinovi, kurátorovi sbírek Porsche muzea. Při natáčení dokumentárního seriálu se v opuštěném objektu v dolnosaském Brunšviku našla dvě hodně stará Porsche 911 a jedno z nich prý asi bude velmi staré. Když Kleinovi přečetli i dochované číslo na karoserii, které znělo 300 057, úplně pookřál. V archivních záznamech vypátral, že takové číslo patří 57. vyrobenému kusu a jedná se tedy ještě o devět set jedničku. Započalo jednání o nákupu obou vraků.

Překvapený majitel získal za oba vozy 122 tisíc euro (téměř 3,2 milionu Kč), což bylo daleko nad jeho očekávání. Mohl klidně jít a koupit si od Porsche fungl novou základní 911 Carreru, byl to pro něj dobrý obchod. V prostorách dílen depozitáře Porsche muzea od té doby započaly renovační práce na červeném autě, které bylo prozatím tím nejstarším ikonickým Porsche 911, pod jehož názvem ho známe my všichni. Druhé torzo, původně zlatý a dnes rovněž vzácný vůz 911L z roku 1968 zůstalo prozatím jen v zakonzervovaném stavu nálezu. Ale červený vůz je již v současné době kompletně opravený a dělá velkou radost ve sbírkách muzea automobilky, kde si jej můžou prohlédnout návštěvníci.

Porsche není zdaleka jedinou automobilkou, která hledá své úplně první vozy úspěšného typu. Jaguar E-type s legendární SPZ „77 RW“, které podniklo s Normanem Dewisem bláznivou pouť z Anglie až do Ženevy na autosalon v roce 1961, také stále žije. Je nejstarším dochovaným otevřeným E-typem na světě a občas ho Jaguar i provětrá po silnicích. A sesterský Land Rover dlouhá léta pátral po vůbec prvním sériovém autě, které kdysi dávno v roce 1948 představili na výstavě v Amsterdamu. Bylo ve světlejším odstínu zelené, s levostranným řízením a oproti později prodávaným kouskům mělo mnohé zajímavé odlišnosti.

Neuvěřitelné se stalo skutečností a konkrétní Land Rover se dostal na světlo v roce 2016 a kupodivu nedaleko od své mateřské továrny v Solihullu. Auto bylo v mizerném stavu, ale protože Land Rover používal od počátku pro konstrukci vozu hliníkové plechy, nestihlo zreznout na prach. Tým renovátorů v Land Rover Classic na automobilu pracoval několik let. Bylo by snazší celé auto do šroubku rozebrat, naskenovat přesné rozměry dílů, najít v archivní dokumentaci ještě staré technické výkresy a postavit auto celé znovu, z úplně nových materiálů. To však nebyl u Land Rover Classic ten pravý záměr.

Cílem bylo zachovat co nejvíc originality a původní díly jen opravit, zakonzervovat, nevyměňovat za nově vyrobené. Díky tomu se tým inženýrů například rozhodl nechat mnohé díly zrentgenovat, třeba celou zadní nápravu, a postupně opravit a zakonzervovat. V interiéru ponechali původní ovládací prvky, třeba netradiční táhla na řazení pohonu všech kol a redukci převodovky. Ona táhla ve skutečnosti vypadala jako pedály na starých kostelních varhanách.

Smysl pro detail byl tím hlavním motivačním prvkem. Dlouho dávali dohromady například brzdový systém Lockheed, protože předváděcí vůz z Amsterdamu jej měl, kdežto volně prodávané vozy v následujícím roce už používaly jiný, jednodušší systém Girling. Tím by samozřejmě bývalo šlo snadno vůz osadit, ale utrpěla by ona autenticita.

Vůz je momentálně pojízdný, plně funkční se představil předloni k sedmdesátému výročí Land Roveru. Nese dokonce i přesnou repliku původního loga Land Roveru na své kapotě, která vznikla jen díky možnosti digitalizovat velmi starou fotografii auta z amsterdamského autosalonu z roku 1948.

První Land Rover je vystaven jako součást sbírek firemního muzea Land Rover Classic a lidem současně ukazuje, i jak vypadal prapředek současného Defenderu. Ten nový již definitivně opustil původní hliníkovou konstrukci prastarého terénního nezmara a posunul se blíže k současnému trendu luxusněji pojatých off-roadů a SUV. Rychlost vývoje je v automobilovém průmyslu obrovská a i zbrusu nový Defender dnes fascinuje fanoušky tradiční britské automobilové značky, která vyrábí již přes sedmdesát let auta, která putují cestou, necestou.