Nejúžasnější nálezy veteránů: Co se může válet ve stodolách?

V duši každého kluka je trocha té sběratelské vášně. Rádi řídíme, ale od malička jsme chtěli mít ve vitríně nebo v krabici s hračkami co nejvíc autíček. Když vyrosteme, lákají nás ta opravdová. Mám kamarády a známé, kteří mají doma nasysleno docela dost opravdových aut. A každý z nich nakonec potvrdí, že péče o ně zabere spoustu času. Když se však koníček vymkne kontrole a dotyčný nakupuje a nakupuje, stane se, že už ani z hlavy netuší, co za poklady mu doma, v garážích před domem a na okolních pozemcích vůbec parkuje. Některá auta pak končí bohužel velmi smutně. Jiná, pokud je objeví opravdový nadšenec a původní sběratel či jeho potomci s prodejem souhlasí, mohou být naopak zrenovována do původní krásy i lesku.

Ferrari Daytona je sama o sobě ceněnou legendou a plakátovým hrdinou mnoha z nás. Vyrobilo se jich celkově přes 1 200 kusů a ve světě Ferrari není zas až tak extrémně vzácná. Jenže nález, který se podařilo objevit až na dálném východě v Japonsku, je víc než jen „obyčejná“ 365 GTB/4 Daytona z roku 1969. Jedná se o závodní speciál s hliníkovou karoserií od Scagliettiho, kterých se vyrobilo pouze pět kusů, ihned z počátku výroby.

Šasi je teprve třicátý vyrobený kousek modelu 365 GTB/4 na světě a speciální karoserie s plexiskly na krytech předních světlometů vzpomíná na slavná vítězství tohoto automobilu v závodu 24h v Daytoně. Přesto konkrétní vůz nikdy nezávodil. Prvním majitelem byl šéf vydavatelství italského Autosprint magazínu, Luciano Conti, který automobil prodal hned po prvním roce jistému majiteli z Verony. Auto se během roku 1971 z Itálie odhlásilo na permanentní export a putovalo přes oceán až do Japonska.

V Japonsku auto vystřídalo pár majitelů. Dokonce se objevilo v lednovém vydání japonského automobilového časopisu Car Graphic, aby ke konci sedmdesátých let stopa zmizela. Poslední majitel automobil uskladnil na více než tři dekády a vědělo o něm jen velmi málo lidí. Znalci historických Ferrari už ani s existencí konkrétního vozu vůbec nepočítali. Před třemi lety se ale podařilo majitele přemluvit, aby vůz ze své „archivační kapsule“ pustil a Ferrari se podařilo nabídnout přes aukční síň RM Sotheby’s. Prodalo se za 1,8 milionu euro (47,4 milionu Kč) a pro šťastného nového majitele jistě nastalo velké dilema, jak tento vůz nechat citlivě zrenovovat zpět do plně funkční podoby.

Není Daytona jako Daytona. Pod tímto slavným názvem se totiž ukrývá jméno slavné závodní tratě, která hostovala jak slavnou čtyřiadvacetihodinovku, tak populární závody vozů série NASCAR. A zlý Charger s obrovským křídlem vzadu není nic jiného než designový i ideový protipól nádhernému a křehkému Ferrari. Chargerů v provedení „Daytona“ se v roce 1969 vyrobilo jen 503 kusů a prodávají se za stovky tisíc dolarů.

O to zajímavější byl nález jednoho z nich ve venkovské stodole kdesi v Alabamě, s koly z části zakrytými senem a karoserií pod nánosy prachu, mechů i lišejníků. Renovátor veteránů, Charlie Lyons, se do Glenwoodu v Alabamě vypravil původně koupit Chevy Chevelle ze sedmdesátého roku, ale tuhle zanedbanou závodní krásku nemohl u majitele nechat dál chřadnout. Sice zůstala uchráněna přírodním živlům, ale v otevřeném přístřešku na seno si na autě bohužel pochutnaly myši, kuny a další milá zvířátka. Vůz je v současné době již zrestaurován do původní slávy.

Dosud jsme se věnovali jen jednotlivým autům, které někdo někde zapomněl, zanedbal jejich údržbu a dostala se do smutného nepojízdného stavu. Díky aukčním prodejům ale nakonec skončila v dobrých rukou, díky kterým se vrátila do původního lesku a slávy. Ve Francii se před šesti lety objevil obrovský nález. Sbírka Rogera Baillona, někdejšího francouzského magnáta v nákladní přepravě, měla být původně rozprodána v sedmdesátých letech, ale nikdo netušil, že i přes insolvenční řízení Baillon mnohá auta schoval pod přístřešky a do malých garáží na své venkovské usedlosti.

Syn zkrachovalého podnikatele a vášnivého sběratele veteránů neměl k automobilům vztah a po smrti otce se aktivně o přeživší veterány nezajímal. Zůstaly na pospas svému osudu a v rámci pozůstalostního řízení je objevili až Baillonovi vnuci. Nález udivil úplně všechny, ale nejvíce kurátory společnosti Artcurial, kteří pomohli sbírku ohodnotit a nabídnout ji v rámci výstavy Rétromobile v Paříži v roce 2015.

Odhadní cena byla překonána o trojnásobek a všechna auta se prodala za šílených 52 milionů dolarů (1,1 miliardy Kč). Pro šťastné výherce aukce jsou tyto peníze jen začátek, protože mnohé vzácné vozy budou potřebovat kompletní renovace do posledního šroubku. Dva vozy ze sbírky, Maserati A6G Coupe z karosárny Pietro Frua a Ferrari 250 GT SWB California Spider zůstaly naštěstí v uzavřené garáži spolu s částí knihovny. Snažím se představit si, jaké to asi bylo, když se dveře garáže otevřely úplně poprvé a na objevitele vykoukly ony dva skvosty designu šedesátých let v úpravě se žlutými „francouzskými“ čelními světlomety.

Být vnukem Rogera Baillona, nikdy bych ta dvě auta neprodal. Ale věřím, že být opravdu oním vnukem starého sběratele veteránů, snad by nikdy nemohlo dojít k tomu, že ta auta nebudou mít svého pokračovatele, člověka, který se o ně dál bude starat, a ony takto nezpustnou. Na druhou stranu, renovace a údržba světově unikátních cenných veteránů stojí nemalé peníze a neexistuje možnost, jak si užívat unikátní klasiky zvučných italských automobilek, když by měl majitel problém do jejich provozu investovat další miliony.

Oba vozy se postupně představily na několika výstavách elegance a doufejme, že jejich další osud nebude čistě jen statického rázu. Mnoho dalších vozů Baillonovy sbírky postihl nešťastný osud, jelikož už mohly posloužit jen jako dárci dílů, ale přesto se některé z nich i přes mizerný nálezový stav podařilo zachránit. Nález celé sbírky v roce 2014 natočil tým specialistů na historické vozy na video. Stojí rozhodně za ono pětiminutové zhlédnutí.

Úchvatných, leč zanedbaných automobilových sbírek se vyskytuje po celém světě opravdu hodně. Takové nálezy jsou fascinující a je skvělé, pokud nakonec původní majitel či jeho potomci souhlasí s prodejem třeba části nebo přímo celé sbírky. Někdo další, který má finance a energii vozy zrenovovat, si jich dál užívá a uchovává je pro další generace.

Myslím, že až na určité procento světových sbírek slavných veteránů, které končí v rukou sběratelů v Asii nebo na Blízkém východě, se s ostatními občas opravdu jezdí a majitelé si užívají onu úžasnou techniku let minulých na vybraných veteránských akcích. V hlavě mám ještě příklady mnohých dalších slavných aut, která se v minulosti nalezla v neutěšeném stavu a dnes se renovují do původní podoby. Těšte se na pokračování ve druhém dílu.