Nejošklivější auto, které jsme dnes našli na internetu II.

Poválečné Německo nutně potřebovalo laciná auta. Nic velkého – stačí, aby to jelo jako motorka, ale nepršelo do toho a nemohli jste z toho spadnout pokaždé, když jste zastavili. Takže kabina pro dva členy posádky, dvě kola vpředu a jedno vzadu, motocyklový motor – ten recept je až nepříjemně povědomý. Proslavila ho přece Isetta a Messerschmitt KR200, o českém Velorexu ani nemluvě. Jenže problém je v tom, že nebyli zdaleka první…

S tímto konceptem totiž přišel hned po válce novinář Norbert Stevenson, který i bez technického vzdělání dokázal navrhnout celé auto. Jediné, co mu chybělo, byly peníze – a ty mu poskytl průmyslník Karl Schmitt, inženýr, velkoobchodník firmy Bosch a průmyslník, který sídlil ve městě Fulda. A tak se zrodil Fuldamobil.

První prototypy vyjely na silnice v roce 1949, sériová výroba začala v únoru 1951 a skočila až v roce 1969 (došlo i na licenční výrobu pod jinými značkami). Fuldamobil za tu dobu prošel dlouhou a rozsáhlou evolucí – začínalo se s karoserií kombinující překližku a látku, rychle ale přešli k rovným hliníkovým plechům, které následně zaoblili, a poslední verze využívaly sklolaminát. S motory se celou dobu žonglovalo (dvoutakty od 175 do 360 cm3), výkon se pohyboval někde kolem 10 koní, maximálka dosahovala až 80 km/h a hmotnost se pohybovala mezi 300 a 400 kg podle verze (došlo i na 2+2 modely a některé verze měly vzadu dvě kola těsně u sebe, což pomáhalo stabilitě). Za dlouhých 18 let výroby však vznikly řádově jednotky tisíc kusů.

Svou roli v tom nepochybně sehrál i fakt, že Fuldamobil nikdy nepobral moc krásy. První verze připomínaly tehdejší dětské kočárky (byť má jisté art deco kouzlo), pozdější bublinovité verze na malinkatých kolečkách vypadaly jako něco, co ukáplo sfinze z nosu (zvlášť v té zelené). Ale upřímně, nedokážeme ho s čistým srdcem odsoudit jako vyloženě ohavné auto. Ačkoliv si zároveň nejsme jistí, že bychom chtěli být na ulici viděni za jeho volantem…