Nejlepší rakouské silnice, které možná neznáte

Jenže cesta do Rumunska je dlouhá a únavná. Nedávno jsem se vypravil k našim bližším sousedům a zjistil, že svůj oblíbený „Transfăgărășan“ najdu i zde, jen pár stovek kilometrů od domova. A nemusíme se hned jako všichni vypravit na cyklisty, motorkáři a karavany přeplněný Grossglockner. Najdou se totiž ještě zajímavější místa.

Než začneme, neodpustím si jedno upozornění, morální poučku či politicky korektní odstaveček. Zkrátka takovou tu věc, co najdete na každém balíčku cigaret. Povídání bude o veřejných silnicích. Vážně se nevyplácí na nich riskovat, strašit dědy na mopedu, případně ukazovat vztyčený prostředníček partičce cyklistů jedoucí v balíku. Jsme na silnicích všichni a měli bychom se umět tolerovat. Moc bych si přál, abychom se dokázali povznést nad jezdeckými chybami začátečníků a nad radostí svézt se rychleji těch zkušenějších. Nesnažme se nebezpečně vyškolit rychleji jedoucího motorkáře za námi a současně vy rychlejší, jeďte jen tam, kam vidíte, předjíždějte tam, kde je fakt volno. Za každou zatáčkou se může objevit traktor místního zemědělce. Je to taková ta věc, která by se neměla zrovna stát, pravděpodobnost je malá, ale víte, jak to je… Když se věci nepovedou, děje se všechno velmi rychle. A na silnici vážně nikdy nejezdíme na maximu našich schopností, ale tak, abychom si to užili se vším, co k cestování patří. Ať se večer celá partička sejdeme v penzionu u piva a můžeme si vyprávět zážitky ze skvěle stráveného dne.

Dobrá, glocknerskou horskou silnici jsem nevynechal. Představím ji hned jako úvodní tip z oněch silnic, které jsem pro vás dnes vybral. Má to své jasné důvody. Na Glockneru se jezdil kdysi velmi náročný závod automobilů a každoročně zde na jeho počest burácejí v září Stříbrné šípy od Benzu a šestnáctiválcové Auto Uniony v rámci závodu Grossglockner Grand Prix. Je to úžasná podívaná.

Glockner má navíc svoje dvě tváře. Když jedete v sobotu ráno z parkoviště od brány ve Ferleiten nahoru, nečekejte, že se svezete. Pojede se převážně v koloně různých dopravních prostředků. A ani cesta skalnatým vysokohorským terénem s úzkým tunelem mezi Edelweisspitze a odbočkou na Franz-Joseph Höhe nebude volně průjezdná. Dokonce jsem zažil na motorce situaci, kdy jedu za autobusem a mě i autobus předjížděl silniční cyklista! A to jsem se ten autobus radši předjíždět neodvažoval – na Suzuki 1250 Bandit!

Jenže ona druhá tvář Glockneru je dokonale jiná. Večer jsme se s kamarádem vraceli zpět. V Lienzu už bylo skoro 7 hodin večer. Mýtnou bránu nad Heiligenblutem jsme míjeli v půl osmé. Cesta nahoru na Edelweisspitze byla jedna z nejlepších jízd na motorce, jaké jsem v životě zažil. Slunce se sklánělo za obzor a celá hora patřila obrazně jen mně. Žádná doprava, jen já, skály a ozvěna silného čtyřválce mé suzuki, která klopí jednu zatáčku za druhou. Na vrcholku slunce již zapadalo. Motorku jsem zaparkoval, vydýchal se a slyšel jen horský vítr, občasné zapraskání v chladnoucím nerezovém výfuku a nádherný výhled na drsné Alpy. Člověk se v takových horách cítí vážně najednou hrozně malý.

B119 (Greiner Strasse) začíná již kousíček od českých hranic v malebném historickém městečku Weitra. Jihočeští motorkáři tu silnici, hádám, budou znát jako své boty. Kousek za Novými Hrady je malý hraniční přechod a do Weitry je to po malé silničce coby kamenem dohodil. Nikdo zde nejezdí, a pokud tu nějaké vozidlo potkáte, vážně to bude traktor místního zemědělce, takže fakt dávejte pozor.

Z Weitry do Gross Gerungs a Königswiesen vede malebná silnička zvlněnou krajinou rakouského Mühlviertelu. Třešničkou na dortu je pak sjezd úzkým údolím k Dunaji samými středně širokými serpentinami. Zatáčka střídá zatáčku, oblouky jsou docela čitelné a je zde málo zrádných „utahováků“. Je to ráj pro motardové motorky, lehké sporťáky s pohonem zadních kol a jako bonus si celou cestu můžete z Greinu na Dunaji projet zpět a dalším údolím si vytvoříte tak minimálně třicetikilometrový okruh. Proto píšu – Donauring!

V Rakousku není moc mostů přes Dunaj. Je to mohutná řeka, která se zařezává do ostrého údolí a protéká od Pasova (Passau), kde je hranice s Německem, směrem na východ k Vídni. Z malebného zámku na skále nad Dunajem v městečku Grein se přesuneme směrem na západ. Prodereme se průmyslovým Lincem a v úzkém údolí mezi ním a historickým Pasovem překlenuje řeku další malý most. Doporučuji jet přes most směrem na sever a užít si celý úsek silničky L587 směrem do kopce až do obce Lembach im Mühlkreis. Cestou jsme v protisměru potkali kolonu samých červených ferrari, porsche a dalších moc zajímavých sporťáků. Asi jely nějakou výletní jízdu, ne nepodobnou té, kterou v květnu absolvoval Honza spolu s partičkou zajímavých lidí a ve společnosti Porsche 911 Turbo s těmi zatracenými rudými sedadly. Myslím, že se za tu barvu interiéru styděl jen chviličku. Do prvního sledu zatáček, kousku volné silnice, kde mohl nechat oturbený plochý šestiválec rozeznít alespoň na pár vteřin na plno. Já jsem taky dal našemu skvěle vyváženému lotusu napít větší hlt vysokooktanového benzínu.

Celý Mühlkreis je nádherný a plný opravdu zajímavých silnic různých šířek, profilů a drtivá většina má navíc velmi dobrý povrch. Nakonec ve zdejším kraji se jezdí oblíbená zimní Jänner rallye.

Nestrávím přeci náš motoristický prodloužený víkend jen v podhůří Alp, byť je to tam fantastické. Přibližme se fofrem do Solné komory. Vybírám známější místo a i zde, stejně jako v případě Glocknerstrasse vás vstupní brána k silnici B999 připraví o pár eur. Zážitek však stojí za něco málo té finanční oběti. Silnice začíná nad městečkem Hallein, kousek od Salzburgu a vine se směrem do hor, kde kdysi pobýval na svém sídle na Obersalzbergu Adolf Hitler. Pokud vás historie druhé světové války zajímá, nevynechejte místní muzeum, kde vás provedou místy, kde kdysi bunkr a vila Berghof s proslulým velkým oknem a výhledem na vrcholky salzburských Alp stály.

Okružní silnice B999 je dalším řidičovým rájem. Projížděli jsme jí předloni s kamarádem na motorkách a místo nějakého ostrého řezání zatáček a náklonů na kolínko jsme si daleko víc užívali výhledů a zastavovali na odpočinkových parkovištích. Potkali jsme tehdy i krajany na historických strojích Indian. Prý si motorky vyvezli až tam v dodávce a jezdili kolem Obersalzbergu a vychutnávali si nádhernou horskou atmosféru za zvuku svých vzduchem chlazených amerických dvouválců.

Jestliže vám Obersalzberg připadá příliš turistickým či depresivním místem nasáklým spoustou nacistického zla, doporučím vám jedno daleko klidnější, které se nachází velmi blízko. Stačí z Halleinu pokračovat údolím řeky Salzach dál, až dojedete do městečka Golling an der Salzach. Tam odbočíte na silnici B162 a těsně před obcí Abtenau odbočíte doleva na malou silničku, která vede do lyžařského střediska Postalm. Nevedu vás na žádný z vysokých průsmyků. Silnička se vine z hlubokého údolí řeky Salzach jen do maximální výšky lehce přes 1300 m. Je úzká akorát tak pro našeho Lotusu Elise a má výborný povrch. Jen místy přejíždíte železné rošty, které jsou tam kvůli pasoucím se milým kravám. Na několika poutačích totiž míjíme kromě obligátního „Leise fahren“ pro motorkáře rovněž animovaný obrázek spokojené kravky s nápisem „Liebe Kühe“. Silnička se nejprve zařezává do krajiny mezi lukami a občasné vracečky projíždíme tak rychle, že to na sportovních pneumatikách Toyo R888R dokáže spolujezdci vytahovat nudle z nosu. Do zákrut je skvěle vidět. Nahoře v kopci je les a opravdu hned vedle silnice se pasou krávy a ovce. Tady je potřeba svůj sportovní rozlet zase krotit. Ale pro těch několik desítek zatáček tam v údolí v loukách jsem tuhle silnici musel do výčtu toho nejhezčího zařadit.

Ze střediska Postalm sjedete úzkými vracáky zařezanými do údolí a pak úzkým skalnatým kaňonem dolů k jezeru Wolfgangsee. Vlastně i obráceně to bude fantastické svezení. Bohužel z obou stran z ničeho nic narazíte na mýtnou bránu, kde vás také o pár eur zkasíruje automat. S ním jsem trochu bojoval, zatímco horký motor běžící na volnoběh měl co dělat, aby ho větráky uchladily. S mojí platební kartou se totiž nechtěl kamarádit.

Už vidím, že vyjde i pokračování. Rakousko je zrovna jako naše země a chce se mi říci jako prakticky jakákoli země tak krásné, že se o malebných místech, silnicích a zážitcích dá psát donekonečna. Tak dnešní povídání zakončím tím nejhezčím místem Solné komory, kterým je Hallstatt a stejnojmenné jezero. Do dalších částí Rakouska se podíváme třeba v srpnu.

Od Jezera Wolfgangsee se dostanete k Hallstattu přes Bad Ischl. Když se pokocháte krásami městečka, do kterého vjedete úzkými tunely vytesanými do černé skály – pozor, bývá v nich mokro, tak máte několik možností. Pokud byste chtěli zpět k Abtenau a směrem na Salzburg, silnice B166 přes Pass Gschutt je velmi pěkná. Problémem bývá silnější provoz.

Lepší nápad je vzít to kolem jezera do Obertraunu a pak pokračovat do prudkého kopce, lesem a samými zatáčkami lemovaným úsekem do Bad Aussee. Není to dlouhá trasa, asi necelých deset kilometrů, ale fantastická. Teď je na konci Bad Aussee nějaká oprava mostu a provoz řídí semafor, což znamená, že pokud nejste motorka a na semaforech první, budete se asi ploužit v koloně aut před vámi. Nevadí, doporučuji to otočit a projet si to ještě jednou, nebo dvakrát. Vážně je to skvělá řidičská silnice!

Doufám, že jsem nikoho nepohoršil nabádáním k závodění na veřejných komunikacích. Doufám, že nějaké tyhle silnice znáte a dáte mi za pravdu, že jste si z nich odnesli skvělé zážitky. Cestování je krásná věc. Když jedete na dovolenou a řízení je podstatná součást vašeho života, zrovna jako moje, k čemu by vám byla dálnice? Nechte navigace navigacemi, otevřete mapu, lahvinku dobrého vína a plánujte večer před odjezdem na dovolenou, která z těch klikatic by potěšila vaši autíčkářskou duši.

Příště se přesuneme do Tyrolska, a když už jsme v cestovatelském rozletu, přejedeme hranice do Itálie. Bude vás to bavit. A pokud máte ducati nebo alfu romeo, o to víc. Italové mají motorkáře a sportovní automobily moc rádi.