Nejkrásnější koncepty z počátku milénia

I české sportovní úspěchy stojí za připomenutí. Česko si z LOH 2000 v Sydney přivezlo dvě zlaté medaile (Hilgertová ve vodním slalomu, Železný v hodu oštěpem), desetibojař Šebrle tehdy dovezl stříbro. Na ZOH 2002 v Salt Lake City získal Aleš Valenta zlato v akrobatickém lyžování a o čtyři roky později v Turíně Kateřina Neumannová po epickém závěru v běhu na lyžích urvala zlato. A když už si tak připomínáme ducha doby, podívejme se taky na několik skvělých konceptů, které se (bohužel) nikdy nedočkaly sériové výroby.

Spolupráce Daimleru a Chrysleru trvala od roku 1997 do roku 2007. Takže když v roce 2004 Chrysler připravoval koncept svého prvního supersportu, věděl, u koho se zeptat na díly. Placatý Chrysler ME Four-Twelve dostal 6,0l V12 s označením M120, který známe z Mercedesů S600 nebo SL600, tedy těch s atmosférickým plněním. A mimo jiné tento motor poháněl také italský supersport Pagani Zonda.

Což nás přivádí k označení Four-Twelve: čtyři turbodmychadla a dvanáct válců. Není potom divu, že taková strojovna disponovala na svou dobu fantastickým výkonem 850 koní a 1 150 Nm. Díky tehdy revoluční dvouspojkové převodovce se sedmi rychlostmi auto dokázalo zrychlit na stovku i přes pohon pouze zadních kol za skvělých 2,9 vteřiny. Sto šedesátka potom dle dobových pramenů byla otázkou pouhých 6,2 vteřiny. A co maximální rychlost? Kulatých 400 km/h.

Díky monokoku z karbonu a hliníku ve tvaru včelích pláství byl „ME 4-12“ dokonce poměrně lehký, ale vznikly jen dva prototypy. Z neznámých důvodů byla nakonec výroba v roce 2005 odvolána. Člověk by skoro řekl, že ten pravý důvod se možná nachází zde.

Cien se v roce 2002 těšil poměrně vřelému přivítání jak odborné, tak laické veřejnosti, ale je to přesně jeden z těch případů, kdy to „zkrátka nevyšlo“, respektive mu (asi) nepřály hvězdy. Což je poměrně škoda, protože uprostřed karbonového šasi oděného do karbonové karoserie se ukrýval 7,5l V12 o výkonu 750 koní s přímým vstřikováním a vypínáním válců.

Byť jde o americký koncept, tak hlavní zásluhu na designu a technologiích má britský Prodrive. Cien se objevil dokonce v pár filmech a hned několika počítačových hrách, ale v reálu vznikl pouze jeden jediný prototyp.

Maserati chtělo v roce 2005 pořádně oslavit 75. narozeniny dvorního designového studia Pininfarina, a tak vznikl tento úchvatný koncept Birdcage jako pocta vozům Tipo 60 a Tipo 61 z padesátých let minulého století.

Za tímto úžasně futuristickým vzhledem stojí Ken Okuyama – člověk, který navrhoval třeba Ferrari Enzo. Podvozek pak poskytl blízký příbuzný modelu Enzo, tedy Maserati MC12 – Birdcage dokonce pohání jeho 6,3l atmosférický dvanáctiválec ze závodní verze o výkonu 700 koní.

Bernd Rosemeyer byl slavný jezdec z meziválečné doby, kdy Audi ještě vystupovalo pod názvem Auto Union. Rosemeyer zahynul 28. ledna 1938 při pokusu o rychlostní rekord se šestnáctiválcovým aerodynamicky upraveným vozem. Ještě předtím však stihl sesbírat řadu závodních úspěchů – svoji první Grand Prix vyhrál v roce 1935 na starém Masarykově okruhu v Brně.

Ačkoliv koncept Rosemeyer z roku 2000 nikdy oficiálně nejezdil ani jako prototyp, Audi tehdy slibovalo pohon všech kol, šestistupňovou manuální převodovku a maximální rychlost 350 km/h díky monstróznímu 8,0l W16 o výkonu rovných 700 koní. A dlužno podotknout, že tato čísla nebyla vůbec daleko od pravdy – varianta onoho motoru doplněná o čtyři turbodmychadla později poháněla slavné Bugatti Veyron.

Pohledný koncept GR-1 poháněl celohliníkový 6,4l V10 a u jeho zrodu dokonce stál samotný Carroll Shelby. Minimálně z jeho siluety je pak patrná inspirace slavným závodním vozem ze šedesátých let – Shelby Daytona Coupe.

Nedávno předtím ještě Ford představil poctu legendární Shelby Cobra jménem Shelby Cobra Concept, kterou poháněl tentýž atmosférický desetiválec. Do sériové výroby to však nedotáhl ani jeden z konceptů.

Dokonalý sen všech bankovních lupičů, kteří mají běžně za zády houkající policejní stíhače. Koneckonců koncept svalnatého Fordu z roku 2007 se jmenoval právě „Interceptor“ (stíhač), což je označení, které se v Severní Americe pro policejní auta používá dodnes.

Muskulaturní americký sedan ikonických tvarů stál na prodloužené platformě Mustangu páté generace a z Mustangu měl i základ motoru – byť se tehdejších 4,6 litru osmiválce rozšířilo na rovných 5 litrů. Výkon činil 400 koní a agregát uměl spalovat jak klasický benzin, tak ethanol E85. Zajímavostí byla i klasická šestistupňová manuální převodovka, byť adekvátnější by byl vzhledem k charakteru auta automat.

Jeden z tvůrců Interceptoru se svého času nechal slyšet, že zavést vůz do výroby by vzhledem k použité technice vlastně nebylo nijak složité, a dávalo by to dokonce logiku. Značné popularitě se v dané době těšil Chrysler 300C SRT-8 a Spojené státy měly slabost i pro německý supersedan BMW M5. Právě proti této konkurenci chtěl Interceptor mířit, jeho potenciál však zazdily finance a ve výrobním programu na něj prostě nezbylo místo.

Mazda Furai se od ostatních konceptů kromě nezvykle organických tvarů designového jazyka Nagare lišila ještě jednou věcí – opravdu jezdila. A jak, panečku!

Podvozek v roce 2008 poskytl závodní tým Courage, který můžete znát z vytrvalostních závodů, pohon potom zajišťoval dvourotorový Wankel o výkonu 450 koní. Ten poháněl zadní kola přes sekvenční převodovku. To vše bylo zabaleno do excentricky tvarované karbonové karoserie. Bohužel ani tomuto konceptu hvězdy nepřály, jak si ostatně můžete přečíst zde.

Jak dnes víme, koncept zvaný Le Mans to do sériové výroby nakonec dotáhl jako Audi R8. Přestože však Audi spustilo v roce 2007 výrobu benzinové verze, už v roce 2009 přišla také plně elektrická varianta. Audi vyrobilo pouhých deset prototypů modelu e-tron – vývoj baterií nebyl tak rychlý, jak v Ingolstadtu původně očekávali, a tak projekt nakonec nadobro uspali.

Nebo ne? Elektrická R8 na prodej skutečně byla po představení druhé generace R8, avšak pouze na vyžádání přímo v centrále Audi. Nejtišší R8 údajně dělala stovku za 3,9 vteřiny a ujela neslyšně až 450 kilometrů, za pouhý rok výroby však vzniklo ani ne 100 kusů – podle všeho hrála hlavní roli cena, která byla okolo dvaceti milionů korun za kus.

Auto, které oficiálně neslo jméno „GT by Citroën“, možná znáte ze závodní hry Gran Turismo. Není divu, protože toto GT od Citroënu opravdu vzniklo ve spolupráci s firmou Polyphony, tedy tvůrcem slavné závodní simulace.

V reálném světě se GT poprvé objevilo na pařížském autosalonu v roce 2008, a přestože ve hře vůz jezdil na elektřinu, v reálu měl plně funkční koncept benzinový motor Ford o výkonu přes 600 koní a sedmistupňovou sekvenční převodovku. Citroën dokonce svého času zvažoval limitovanou výrobu pro hrstku bohatých šťastlivců, ale nakonec z plánů sešlo.

Některá auta přijdou s ohledem na situaci zcela očekávatelně, některá jsou jako blesk z čistého nebe. Jednoznačně do druhé skupiny se řadí fascinující koncept Peugeot 907, který způsobil poprask na autosalonu v Paříži v roce 2004.

Dvoumístné cestovní kupé se šestilitrovým dvanáctiválcem o výkonu 500 koní, sekvenční převodovkou a zadním pohonem od Peugeotu skutečně nikdo nečekal. Pozoruhodnost celému vozu dodával i jeho vzhled, kdy byla elegantní silueta s dlouhou kapotou a odkrytými „trumpetami“ sání zakončena přídí, která jasně odkazovala na tehdejší designový jazyk francouzské značky. Nakonec však poměrně očekávatelně zůstalo jen u konceptu.

Najdou se jeden nebo dva vroubky, které skalní a ortodoxní fanoušci modrobílé vrtule svému oblíbenému výrobci nikdy neodpustí – jsou jimi především zrod splašených SUV X5 M a X6 M, a potom rozhodnutí nevyrábět neuvěřitelně povedený koncept BMW M1 Hommage.

BMW tehdy oslavovalo 30 let od vzniku slavné M1, zároveň šlo o poctu (anglicky homage) konceptu BMW Turbo ze sedmdesátých let. I přes gramatickou chybu v názvu byla M1 Hommage trhákem a nebyl téměř nikdo, komu by se nelíbila. Přesto se slavná M1 nástupce nikdy nedočkala.