Navštívili jsme závod Škoda na výrobu převodovek

Továrna v průmyslové zóně ve Vrchlabí poprvé otevřela brány v roce 1864 a od roku 1946 se stala součástí mladoboleslavské Škody Auto. Do roku 2012 se zde vyráběla celá auta (mezi posledními byl model Roomster), ovšem právě v roce 2012 bylo zaměření výrobního závodu zásadním způsobem přesměrováno. I kvůli nedokonalé logistické dostupnosti Vrchlabí byla během 18 měsíců továrna zmodernizována a změnila se ve výrobní závod na komponenty.

Dnes zde každý den sjede z linky přibližně 2 200 kusů převodovky DQ200 – je to automatická sedmistupňová převodovka se dvěma spojkami, kterou nalezneme v nejrůznějších modelech koncernu VW pod označením DSG. Za rok 2018 se těchto převodovek vyrobilo ve Vrchlabí 538 000, z čehož 38 % šlo do škodováckých závodů a 62 % do ostatních značek koncernu – konkrétně do Audi, Seatu a Volkswagenu.

Ještě před koncem letošního roku sjede z linky jubilejní převodovka s pořadovým číslem 3 000 000. Kromě relativně malého závodu ve Vrchlabí (kde je zaměstnáno kolem 1 000 pracovníků) se převodovky tohoto typu vyrábí ještě v německém závodě Volkswagen Werk Kassel.

Továrnu na převodovky jsem měl možnost projít a stejně jako kterákoliv jiná továrna, kde se vyrábí auta či jejich komponenty, je i závod ve Vrchlabí místem, kde zaplesá každé technicky založené srdce. Pohled na sofistikovaná obráběcí hnízda, vakuovou kalírnu nebo na testovací linku prostě stojí za to. Byť samozřejmě ne vše bylo možné vyfotit – holt některá tajemství se musí střežit.

Ještě pozoruhodnější je, kolik přidružených procesů se za výrobou převodovek ukrývá. Během dne je například po tovární hale potřeba přepravit z místa na místo velkou spoustu jednotlivých drobných dílů, směřujících do měřícího střediska na průběžné kontroly extrémně citlivými měřícími nástroji. A aby s díly nemusel tam a zpátky běhat pracovník, je tu do sofistikované logistiky začleněn i plně automatický robot. Poslední z robotů, schopný vozit po továrně vozíky s díly, je celkem třetím „pracantem“ svého druhu – vedle něj zde jezdí ještě autonomní vysokozdvižný vozík a tahač palet. Malý vozíček se pohybuje úplně sám, k navigaci nepotřebuje žádné lasery nebo cívky, a případné překážce se sám vyhne. A navíc, aby o svém příjezdu dával vědět, hraje z něj hudba – občas diskotéková, občas rocková.

Další zajímavá robotická výpomoc se nachází na oddělené lince, kde je kompletována takzvaná mechatronika převodovky – elektronický mozek, který pomocí tlakových pístů hydraulicky ovládá řazení a spojky. Protože jsou jemné součástky extrémně náchylné na sebemenší poškození, zakládá pístky při montáži citlivá robotická ruka – takzvaný „kooperující robot“. Kooperující se mu říká proto, že pracuje na lince přímo vedle lidí a nemusí mít žádnou ochrannou „ohrádku“. Kdyby totiž narazil při svém pohybu do pracovníka, momentová čidla v jeho kloubech pohyb okamžitě zastaví. Zranění lidského pracovníka robotem tak nepřipadá v úvahu.

Kompletní cesta převodovky, od hrubých výkovků, jdoucích na prvotní opracování, až po finální produkt, procházející několika testovacími centry, je pozoruhodně sofistikovaná a hlavně neuvěřitelně efektivní. Právě efektivita práce je totiž jedním ze základních měřítek při automobilové výrobě.