Nadzvukový Bloodhound má za sebou první ostré testy

Až donedávna byl Bloodhound LSR, jak zní jeho nové oficiální jméno, testován v rychlostech „jen“ do 200 mil za hodinu, tedy 320 km/h. Proudový vůz na solné pláni Hakskeenpan v Jihoafrické republice dosáhl rychlosti 537 km/h, čímž úspěšně odstartoval vysokorychlostní část testování. Ano, zní to nevěřícně, nepovažovat rychlosti okolo 320 km/h za vysoké, ale nezapomeňte, kam až Bloodhound míří – na metu 1 000 mil za hodinu, tedy 1 600 km/h!

Někteří z vás projekt jistě znají pod starým názvem Bloodhound SSC. Název se však začátkem roku změnil poté, co původní provozovatel byl nucen vyhlásit insolvenci, načež se projektu chopil nový majitel, firma Grafton LSR, kterou vede Ian Warhurst. Začátkem roku se tedy řešily hlavně právní otázky, administrativa, stěhování do nového sídla a tak dále.

Jak se to vlastně stane, že takový velkolepý projekt zkrachuje? Lidově řečeno zkrátka „vyschla studna“. Finance došly, aniž se předešlému majiteli projektu podařilo sehnat dostatečně movité sponzory na další provozování extrémně nákladného projektu. Podle dostupných informací také obrovskou část peněz spolkla nutnost přestavby uspořádání motorů auta – podle původního plánu byl v zádi vozu proudový motor, na němž „seděl“ motor raketový, který se má sepnout až v úplně závěrečných fázích rekordní jízdy. Zjistilo se však, že takové uspořádání nebude správně fungovat, a tak byla raketa umístěna pod proudový motor. Inu, ne vždy se zkrátka zadaří hned napoprvé…

Je to sice jen špička ledovce, ale aspoň pro představu, jak je tento projekt náročný a komplikovaný si řekněme, že Bloodhound má celkem tři motory. Jeden konvenční – kompresorový pětilitrový osmiválec z dílen Jaguar Land Rover –, ten však „auto“ nepohání, slouží pouze jako palivová pumpa pro zbylé dva motory, a zejména pro ten raketový. Proudový motor rozjede Bloodhound na zhruba 800 km/h, a teprve pak přijde na řadu ten raketový. Tvůrci Bloodhoundu musejí počítat s ohromnými silami, které na auto působí, ale „nemusí se řešit“ dokonce ani u vozů F1.

„Měli jsme dva velmi úspěšné testy, jejichž účelem bylo bezpečně zrychlit z rychlosti 80 km/h na 500 km/h. Každý trval asi 13 sekund…,“ nechal se slyšet Andy Green, britský stíhací pilot RAF a jediný, kdo kdy usedne za volant Bloodhoundu a bude mu moci „šlápnout na krk“, jak se říká. „Potýkali jsme se s velmi silným bočním větrem, ale jsme moc rádi, že si auto poradilo a mohli jsme prozkoumat jeho limity i v této oblasti. Testy proběhly úspěšně, takže se můžeme soustředit na postup k vyšším rychlostem.“

Pokud je vám jméno Andy Greena povědomé, tak je to pravděpodobně proto, že tento ostřílený mazák z RAF už jedno nadzvukové auto řídil – byl to právě duchovní předchůdce Bloodhoundu, Thrust SSC, který je zatím stále držitelem „Pozemního rychlostního rekordu“, v angličtině Land Speed Record, což odkazuje na zkratku v názvu Bloodhoundu LSR. Green to tehdy v roce 1997 s Thrustem „rozpálil“ až na 1 228 km/h, čímž překonal nejen předešlý rekord vozu Thrust2, ale i rychlost zvuku. A přitom pořád jel po zemi… neuvěřitelné.

Pláň v jihoafrické poušti Hakskeenpan je speciálně upravena, přesto předešlé „nízkorychlostní“ testy probíhaly také v zájmu seznamování se s povrchem – nikdo totiž nevěděl, jak se bude chovat podloží, které kdysi bylo dnem jezera. Testy však ukázaly, že povrch je překvapivě pevný, ovšem místy se prý i tak objevuje jakási prehistorická „krusta“.

Každopádně celému týmu inženýrů patří náš hluboký obdiv a respekt pro účast, a hlavně neutuchající zápal na takto velkolepém projektu. „Od chvíle, co jsme v prosinci 2018 projekt odkoupili v konkurzu, jsme já a můj tým obklopování pozitivními reakcemi ze stran odborné i laické veřejnosti,“ nechal se slyšet hlavní mecenáš projektu Ian Warhurst. „Je to ta správná příležitost pro toho správného investora, aby pomohl zanechat dalším generacím nesmazatelný odkaz,“ doplňuje jeden z hlavních inženýrů Geoff Rowley.

Očekává se, že rekordní jízda se uskuteční už koncem roku 2020. Do té doby bude probíhat testování tak, že pilot Andy Green pod dohledem inženýrů a výpočetní techniky během každého testu navýší rychlost přesně o 80 km/h. Je to proto, aby na auto působilo zatížení postupně. Ne snad kvůli tomu, že by neustálo přetížení a tlak rychle proudícího vzduchu, ale auto, aerodynamika, a dokonce i kola se mohou na nevyzpytatelném povrchu zachovat docela jinak v rychlosti 800 km/h a pak třeba v rychlosti 900 km/h. A co teprve v rychlostech kolem 1 200, 1 300 nebo oněch cílových 1 600 km/h? To zatím nikdo neví.

Zatím se musí vycházet z pečlivých propočtů. Například kola Bloodhoundu jsou z důvodu odolnosti každé tvořeno jedním kovaným kusem hliníku a v rychlosti 1 600 km/h se bude každé z nich točit rychlostí 10 tisíc otáček za minutu, přičemž na každé z nich bude působit ohromné přetížení. Vzduchem plněná kola tu nepřipadají v úvahu pro obrovské riziko prasknutí. Kola samotná pak při pohledu zezadu mají profil jakoby do písmene V, aby se auto „zakouslo“ do povrchu. S trochou nadsázky se dá říct, že Bloodhound je takový pouštní vlak.

Samotná jízda pak bude probíhat zhruba následovně. Andy Green sešlápne plynový pedál a za pomoci proudového motoru Rolls-Royce Eurojet EJ200 dosáhne rychlosti zhruba 800 km/h. V tu chvíli už začne být odpor nejen vzduchu, ale i povrchu tak velký, že se do hry bude muset připojit raketa Nammo – i s ní to dává v přepočtu výkon okolo 135 000 koní (!). V tu chvíli se Andymu takřka všechna krev v těle nažene do hlavy a bude dále zrychlovat… vlastně kdoví na jakou rychlost. Prvním úkolem je zdolat stávající rekord 1 228 km/h, teprve pak se bude prý překonávat vysněná meta 1 600 km/h. Podle simulací by Bloodhound měl být schopen rychlosti až 1 690 km/h. A jen pro představu jeho ohromného zrychlení – pokud se to tedy dá vůbec představit – z nuly na tuto rychlost by se měl dostat zhruba za jednu minutu…

Tvar auta musí být speciálně uzpůsoben tak, aby měl zároveň co nejmenší odpor vzduchu, ale také aby pojal celé pohonné ústrojí, a ještě k tomu dokázal auto udržet na „silnici“ – a to i přesto, že auto váží samo o sobě 6,5 tuny. Velmi ostrý čumák má potom přesně nulový sklon – sklon, byť o jediný stupeň nahoru nebo dolů, by totiž znamenal zvednutí přídě, respektive „zapíchnutí“ čumáku do země… Na zádi potom je pro směrovou stabilitu obří stabilizátor jako z dopravního letadla.

Když Andyho udrží jeho pevné nervy a aerodynamika Bloodhoundu ve správném směru a na povrchu zemském, a dosáhne oné mety a zároveň obrovského milníku pro vědu moderních dějin, bude muset brzdit. Jenže na tak, jak to známe z osobního auta. Prvně bude muset Andy zavřít plyn. Díky tomu auto samovolně zpomalí přibližně na zhruba 1 300 km/h. Pak se zpomalí díky tzv. vzdušné brzdě pomocí zvýšení odporu vzduchu, což auto zpomalí na přibližně 1 000 km/h. Poté se spustí brzdné padáky, které auto zpomalí až na 400 km/h, a teprve pod rychlostí 400 km/h může pilot Andy Green sešlápnout konvenční brzdový pedál. Potom se musí otočit a celé to zopakovat v opačném směru. Panečku… držíme palce!