Článek
Žijeme ve zvláštní době. Pomalu ale jistě nahrazujeme auta se spalovacími motory těmi elektrickými, zároveň se však snažíme, aby nám vydržela co nejdéle a leckdo by možná řekl, že „si jich konečně začínáme vážit“. Jednoho dne se už totiž vyrábět nebudou. Dokonalým příkladem jsou klasická auta. Ta s minimem elektroniky, jednoduchou konstrukcí a ideálně třemi pedály. Auta, která se naprosto odevzdávají svému řidiči – nespoléhají se na žádné systémy.
Málokteré auto má kolem sebe takovou auru jako právě F40. Svou roli hraje i fakt, že šlo o poslední model značky, na který osobně dohlížel zakladatel automobilky
Jenže ceny takových aut rostou, a to zejména těch dobrých a vzácných, zároveň však i těch relativně obyčejných. Ovšem u těch opravdu ikonických, vzácných a opravdu žádoucích se nám rozmohl takový nešvar – sběratelé soutěží v tom, kdo s nimi bude méně jezdit. Protože i když se jim třeba podařilo zdědit jmění po tetičce z Kanady, případně se jim vydařilo krátce po revoluci zariskovat, stejně taková auta pro jistotu zavřou do garáže a nechají na ně sedat prach – aby neztrácela na hodnotě.
Podobným případem je i tohle Ferrari F40 z roku 1989. Jde o kus v prakticky 100% původním stavu, koupen byl jako nový u prodejce Garage Francorchamps a od té doby najezdil jen směšných 1 780 kilometrů.
F40 vznikla jako oslava 40. narozenin automobilky Ferrari. Jde o poslední kus, na jehož vývoj ještě dohlížel sám Enzo Ferrari osobně. Ferrari se tehdy chtělo ukázat. Jak ostatně jednou zavzpomínal Giovanni Perfetti, vedoucí marketingového oddělení: „Chtěli jsme, aby bylo opravdu rychlé, sportovní a extrémní, skoro až spartánské. Zákazníci totiž tehdy říkali, že jsme vyměkli a že naše auta začínají být příliš pohodlná a usedlá. Proto přišla F40 – auto, které nabízí ryzí řidičský požitek pro ty nejzarytější nadšence.“
Tato F40 má velmi krátkou servisní historii. To je však dáno tím, že dalšího servisního intervalu se vlastně nikdy nedočkalo
F40 si vysloužila ohromné renomé, paradoxně právě proto, jak byla extrémní – a svého času šlo o nejrychlejší silniční auto světa. Tento konkrétní kus poznal svého prvního majitele v červnu 1989. Jde o velmi vyhledávanou verzi bez katalyzátoru, protože je o kus výkonnější než verze s ním. Kupodivu však má příplatková elektrická okna, původní majitel je považoval za praktičtější.
Dle informací v inzerci bylo auto pořízeno na leasing, který byl psán na jednu z jeho firem. Ten však byl v roce 1992 ukončen, protože auto bylo odhlášeno z registru a značky byly odevzdány do depozitu. Trochu bizarní je potom fakt, že na dveřích zevnitř visí upomínka pro řidiče, aby se dostavil k příštímu servisu v 6 000 km – k čemuž mělo dojít v roce 1993.
Během let 1987 a 1992 vzniklo celkem 1 315 vozů, každý z nich přitom měl levostranné řízení a každý z nich z továrny vyjel v typické barvě Rosso Corsa. Šlo také o jedno z prvních silničních aut, která měla karbonové panely karoserie. Všechny odnímatelné díly jako dveře, přední kapota nebo kryt motoru byly z tohoto tehdy kosmického materiálu. Zbytek pak byl z kevlaru.
Tohle ikonické auto v nesmírně žádané variantě bez katalyzátoru bylo zakoupeno jako nové u belgického prodejce Garage Francorchamps, podnik tehdy patřil jistému Jacquesovi Swatersovi, který se s dosavadním majitelem osobně znal – byl totiž nadšený autíčkář a od 70. let si koupil hned několik nových Ferrari. Když byla představena F40, rozhodl se, že ji prostě musí mít.
Auto dnes ukazuje nájezd 1 780 kilometrů, přičemž má plnou servisní historii, ta ovšem vzhledem ke kilometráži není nikterak bohatá – servisní knížka ukazuje jeden servis 11. 6. 1990 při nájezdu 1 226 kilometrů a… to je vlastně všechno. Tohle auto je opravdu jedno z mála, proto není divu, že se vydražilo za 1 840 000 eur, tedy 46,7 milionu korun. Ale vlastně novému majiteli ani moc nezávidíme – protože tohle už je opravdu auto, se kterým se člověk bojí jezdit.