Na Dakaru žil, vyhrával i trpěl. Zemřel Hubert Auriol

Byl tím chlápkem, který v roce 1987 soutěž vedl a pak se po ošklivém pádu v předposlední etapě dokázal s pomocí svého největšího soupeře Cyrila Neveuha vyškrábat zpět do sedla svojí cagivy. Dojel do cíle etapy a teprve pak závod vzdal. Se zlomenými kotníky do cíle celého závodu u Růžového jezera zkrátka nedojel…

Je mi to upřímně líto, osmašedesátiletý Hubert Auriol, trojnásobný vítěz Dakaru, v neděli ukončil ten nejdůležitější závod. Zemřel náhle, na srdeční příhodu ve svém domě na předměstí Paříže.

Středa 21. ledna 1987 a jeho pád dvacet kilometrů před cílem položily základ příběhu, na který budou všichni fanouškové vzpomínat navždy. Před startem předposlední etapy vedl Auriol v závodě o sedm minut před svým největším pronásledovatelem a soupeřem Neveuem. Jel, jak nejrychleji mohl, ale během nehody přeletěl přes řídítka, když přední kolo jeho cagivy klopýtlo o kořen stromu. Neveu u něj zastavil a pomohl mu zpátky do sedla. „Nevěděl jsem, jestli křičí bolestí, nebo ať si pospíším,“ popisoval později. „Skočil jsem zpátky do sedla a jel do cíle, cítil jsem příležitost.“

Auriol přijel do cíle pět minut po něm a z motorky spíš spadnul, než slezl. Když k němu přispěchal lékař a sundal mu boty, byli všichni v šoku – jezdec měl zlomené oba kotníky! Když mu řekli, že tohle je konec, opět se rozbrečel…

Pokud byste si mysleli, že tohle Auriola zlomilo, pak nejspíš o tomhle charismatickém chlapíkovi nic nevíte. Narodil se francouzským rodičům v etiopské Addis Abebě a od malinka měl rád motorky i Afriku. Na Dakaru startoval patnáctkrát, z toho devětkrát na motorce. Vyhrál ho v roce 1981 a pak znovu v roce 1983, o rok později pak vyhrál devět etap během jednoho ročníku, což je dodnes nepřekonaný rekord, ale nakonec skončil kvůli technickým problémům na druhém místě.

V roce 1988 přesedl do závodního Citroënu, pak se stal továrním jezdcem Mitsubishi. A když s Pajerem Evo v roce 1992 vyhrál (tehdy poprvé slavná rallye nekončila v Dakaru, ale v jihoafrickém Kapském městě), stal se prvním jezdcem, který získal vítězství v obou třídách.

Dakar mu učaroval natolik, že když opustil aktivní závodění, stal se ředitelem soutěže. V jejím čele byl dlouhých devět let, a když se A.S.O. rozhodla opustit z důvodu bezpečnosti Afriku, měl jim to za zlé. V roce 2008 založil závod Africa Eco Race, který kopíroval původní trasy Rally Paris – Dakar.

„Když bylo rozhodnuto o zrušení Dakaru a o přesunutí závodu do Jižní Ameriky z důvodu zabití francouzských občanů teroristy v Mauretánii, zklamalo mě to,“ líčil Auriol pro časopis TopGear. „Jsem sice Francouz, ale Afriku miluju, je to moje vášeň. To, co se stalo, se může stát kdekoliv, chce to jen lepší zabezpečení.“ Chtěl vrátit duch Dakaru zpátky amatérům, pořád v tom viděl víc dobrodružství než závod. „Pokud v Africe neuděláte něco sami pro sebe, neudělá to pro vás nikdo. Je to zcela odlišné od moderního života a je to vzrušující.“

Zpráva o jeho smrti ale pořadatele a závodníky na Dakaru v Saúdské Arábii zasáhla, všechno zlé bylo okamžitě zapomenuto. „Inspiroval celé generace jezdců a byl nedílnou součástí rallye v celé její historii,“ stojí v tiskovém prohlášení pořadatelů slavné soutěže. A Stéphane Peterhansel, aktuální leader Dakaru, napsal na svém Twitteru: „Byl to skutečný charakter. On a Cyril Neveu byli ti, kteří ve mně probudili vášeň pro tuto soutěž. Hubert byl třída. Věřím, že ho svět rallye bude ještě dlouho oplakávat. Mnoho mladých jezdců ho sice osobně nezná, ale jeho příběh znají všichni.“ Jistě, Dakar se se zlomenými kotníky nevyhrává každý den…

Odpočívejte v pokoji, pane Huberte Auriole.