Mýtus jménem Nürburgring: 5 tipů, jak Zelené peklo přežít

Nikdo z nás nejsme ani Niki Lauda ani James Hunt. Všichni velcí kluci umíme být občas i rivalové, ale hlavně si to magické místo jedeme užít. Nikdo z nás nejsme ochotni zemřít, jen abychom vyhráli titul. James takový možná byl, když nastoupil do extrémně nebezpečného deštivého závodu v Japonsku roku 1976. Nechme však film „Rivalové“ stranou. I když se mi v každém projetém kole, po pravotočivé zatáčce vinoucí se prudce do kopce za „Ex-Mühle“ zjeví onen obraz – hořící Ferrari Nikiho Laudy, které skončilo ve svodidlech před těžkou zatáčkou s pozdním apexem, které se říká Bergwerk.

Vážně tu nejezdíme na krev. Na turistických dnech, takzvaných „Touristenfahrten“, už vůbec ne. Je potřeba si okruh nejprve zkusit, je skvělé tam být, a hlavně se o svůj zážitek podělit se svými blízkými. Nakonec večer u piva, po mnoha projetých kolech, probíhá právě to, co dnes dělá „ring“ ringem. Jezdíme prstem po mapce „Severní smyčky“, každý jen gestikulujeme, ruce svírají téměř autenticky volanty našich sporťáků a občasná divoká pravačka zběsile „zařadí“ další kvalt, div nevylije kámošovi poctivě odpracované pivo. Dny, kdy se veřejnost po legendární Severní smyčce může projet, jsou totiž především o zážitcích.

A víte, jak to je? Každý stejně řeší časomíru. Existuje velké množství „appek“ pro váš chytrý telefon, které vám onen klasický „BTG“ čas (což znamená bridge to gantry – kolo bez oné dlouhé rovinky Döttinger Höhe) změří a dodá další „profi“ údaje. Tu rovinku byste v závodě ujeli asi za 25 vteřin, nebýt uprostřed turnikety, kde je nutno zastavit buď vyjetím z trati, anebo se rozhodnout k pokračovaní dalším kolem.

Pro začátek by vám vážně měl být čas úplně ukradený. Jestli pojedete pomaleji než Sabine Schmitz v Transitu, je vážně jedno. Důležité je to nejzjevnější – nenabourat se, užít si to. Rozhodně si nepřejete ani odtah porouchaného auta. Třikrát jsem viděl bavoráka dojíždějícího na varovných blinkrech, od jehož výfuku šly regulérně jiskry. Viděl jsem i upadlá kola a další potíže, které vás na trati odstaví. Velké přetížení a celková extrémní náročnost okruhu si totiž vybírají svou daň na nepřipravených. Co bylo trochu načaté rzí, upadne, co mělo vůli, vytvoří si ještě větší, a pokud bylo něco jen tak „sflikované“, tak to už prostě nevydrží.

Kamarádovi při sjezdu z Kallenhardu prasklo na Caterhamu plynové lanko. To byla prostě smůla, která se stává. Naštěstí auto dojelo bez velké ztráty rychlosti až dolů k výjezdu do Breidscheidu a nepotřeboval odtah. Ten je totiž pekelně drahý. O pár stovek eur vás provozovatelé Nordschleife ochudí zcela spolehlivě. Nové lanko jsme spolu s místním doktorem, který měl v tom místě zrovna službu, natáhli. Já za nimi dojel po silnici mimo okruh. Stalo se to v šikovném místě. Už proto nemůžete jet sami. Je potřeba mít prostě parťáka.

Mít relativně čerstvě vyměněný olej před jízdou je samozřejmost. Podívejte se hlavně na brzdy, na stav kotoučů i destiček, vzpomeňte si, kdy jste naposledy u svého sporťáku měnili brzdovou kapalinu. Brzdy dostanou pěkně za uši a platí to dvojnásob, pokud máte relativně těžké auto. Pneumatiky by měly mít v sobě ještě dost života a podvozek je nutné mít taky v pohodě a bez vůlí. Ring vážně všechno do detailu prověří, co se techniky týká.

„Touristenfahrten“, čili jízdy pro veřejnost, jsou mimo vypsaného okruhového dne (kam je nutné se předem přihlásit) jedinou možností, jak se po legendární dráze projet. Mají svůj speciální dopravní status – placená veřejná jednosměrná komunikace. Auta musí mít značky, platnou technickou a samozřejmě i světla, blinkry, a rozhodně i zpětná zrcátka. Ta se totiž docela hodí. Předjíždí se zásadně zleva, pomalejšího jezdce nesmíte ohrozit riskantním manévrem, ale předjížděný by se také měl umět dívat do zrcátka a vhodně rychlejšímu autu uhnout z ideální stopy doprava. Naučte se také vlajkovou signalizaci a vůbec sledujte velkou obrazovku při vjezdu, na které jsou aktuální omezení a stav počasí na různých částech trati online aktualizované.

Pojištění vám tedy na trati platí, ale je potřeba se předem dohodnout se svou pojišťovnou, zda vaše havarijní pojistka platí i zrovna tady v plné výši. Některé pojišťovny zde škody nehradí pro některé typy pojistek, ideální je si vážně svoji situaci přesně zjistit. Povinné ručení zde fungovat bude. Ovšem pokud způsobíte škody na trati, musíte je nejprve na místě uhradit, jinak vás domů nepustí. Pokud se něco vážně hodně nepovede a poškodíte dlouhé desítky metrů svodidel, je to na rozbití prasátka nějakého stavebního spoření. Sumy, které vás incident na Nordschleife může stát, se snadno šplhají do tisíců v eurech. Doufejme, že tuhle pasáž vaše manželky číst nebudou, ale napsat jsem to musel.

Mám to najeté – ale na playstationu! Téměř naprosto každý, kdo přijede pokořit Severní smyčku, si myslí, že trať už předem zná. Nebo minimálně alespoň ví, do čeho se vrhá. Pravda je daleko krutější. Já si objel pár kol předloni, pár jich absolvoval jako spolujezdec, jednou mě s profesionální instruktáží provezl okruhem kolega Honza Červenka, který už tam doopravdy má „něco“ najeto. Minulý víkend jsem najezdil snad patnáct kol... A stejně si připadám jako naprostý nováček.

Když se minulý čtvrtek poprvé otevřela brána do prvního „pekelného“ kola, tušil jsem, co bude následovat leda tak do levotočivé zatáčky pod starými boxy. Odtud začíná ten pravý zelený tobogán.

Existuje mnoho skvělých komentovaných instruktážních videí, žádné z nich vám však neukáže onen profil trati. Je místy šílený. Najdete tu všechny typy zatáček a na každou se musí trošku jinak. Jsou tu „vývrtky“ z kopce, komprese i strmá stoupání. První kolo bylo vážně jen seznamovací. Žasl jsem, jak rychle mě někteří borci předjeli, jak moc jsem si musel hlídat zrcátka, abych se nepřimotal rozjetému Porsche 911 GT2 RS do jeho ideální stopy. Od dalších kol se přece jen dalo mírně zrychlovat. Na trati jsem si našel oblíbená místa i ta, kterých se stále upřímně trochu děsím. „Krizovku“ jsem naštěstí za celé dva dny ježdění neřešil ani jednu. Nejel jsem úplně na doraz a začátečníkům bych to ani nedoporučoval.

Od nějakého desátého kola má většina jezdců pocit, že už tu trať poměrně zná. Je to klam. Jsou talentovanější borci i ti, kteří mají rychlá kola přímo vydřená, ale dovolím si tvrdit, že se dlouhou dvaadvacetikilometrovou trať takhle rychle nenaučí nikdo. Nordschleife ani není dobré tréninkové prostředí. Své auto, jeho jízdní vlastnosti a vaši jízdní techniku trénujte někde, kde je okruh bezpečnější, přehlednější. Já si nesmírně oblíbil mostecký autodrom. Problémem zůstává, že „Ring“ se v Mostě nenaučíte. Jenomže naučíte se správně dívat tam, kam máte, zacházet správně s volantem, pochopíte slabiny i přednosti vašeho stroje, při brzdění, akceleraci, a zejména při průjezdu zatáčkou. A to jsou cenné zkušenosti, které v „Zeleném pekle“ zúročíte.

Druhý den se mi vážně chtělo jezdit daleko víc než ten první. Zpočátku jsem byl trochu vykulený. Ve druhém kole jsme při žlutých vlajkách objížděli docela ošklivě vypadající řetězovou nehodu v zatáčce Bergwerk a „Ring“ mě drobátko podlamoval kolena. Druhý den bylo tepleji, méně provozu, jelo se mi lehčeji, méně zatáček jsem technikou jízdy pokazil. Byť by se pořád oněch nedostatků v technice průjezdů našlo spousta. Chtělo se mi jezdit dál. Jenomže každé kolo vyjde o víkendu či ve svátek na 30 eur. Upřímně řečeno, tohle magické místo vážně leze do peněz. Je takovým „kasinem“ pro nás, benzinové hlavy. Nedivím se komukoli, kdo Nordschleife přímo propadl a neváhá každoročně utratit přes dva tisíce eur za sezónní permanentku, přičemž se sem vrací kdykoli, když najde jen trochu volného času.

Kamarád si auto přivezl na přívěsu, a mohl si tak zajezdit i v sobotu dopoledne. Já už po snídani vyrážel směrem k domovu. Německo má mnoho skvělých silnic a úžasných míst, která uvidíte cestou. Dálnici jsem skoro vynechal. Lotus Elise umí být totiž perfektním parťákem na závodní dráze, ale dá se s ním i cestovat po křivolakých silničkách údolím Mosely. Sotva jsem opustil onu tradiční vinařskou oblast, na horizontu se objevil starobylý Worms se svým nádherným dómem a monstrózním mostem přes Rýn.

Silničky v přilehlém Odenwaldu nebo pak zejména jižně od Norimberku, které bývají o víkendu takřka prázdné, ty by vydaly na celého turistického průvodce. Německá část Českého lesa je opět malebným místem, přitom to tam nemáme ani daleko. Na některá místa se určitě musím ještě někdy vrátit a do „Zeleného pekla“ snad vyrazíme znovu ještě letos. Jel bych ihned.