Muzeum Trabantů v Nové Vsi pod Pleší – domov Žlutého cirkusu

Muzeum u hlavní silnice je na první pohled spíše skromnějším příbytkem, který však láká už z dálky charakteristicky žlutým Trabantem, vystaveným přímo na střeše nad vchodem. Tenhle střešní Trabant je však pouhou replikou – ty opravdické, pojmenované Egu a Babu, které objely s Danem Přibáněm a jeho „Žlutým cirkusem“ postupně celou zeměkouli, jsou vystaveny uvnitř.

Právě přítomnost „Žlutého cirkusu“, jehož velkolepé cesty mapuje několik filmů a dokumentů, je asi největším tahákem muzea. Vedle trabantů Egu a Babu, které jsou tu vystaveny bez příkras a přesně v tom stavu, v jakém se vrátily z poslední velké cesty z Indie do České republiky, je tu i zbytek bláznivé karavany. Nechybí tu Jawa 250 nesmrtelného Slováka Marka Slobodníka, Polski Fiat neboli takřečený Maluch, v němž jela původně polská posádka, ale ani ČZ 175/487, na které cestovala Austrálií Dominika Gawliczková.

Kompletní výstava, která vás přivítá hned za vchodem muzea, ale není jenom o cestou poznamenaných autech a motorkách. Je tu i nespočet fotografií, informace o jednotlivých členech „Žlutého cirkusu“, ale i další relikvie z cesty. Můžete si sáhnout na přidřené písty, vyndané z dvoutaktních motorů v trabantech, nebo se podívat na „poklady“ vytažené z aut po cestě.

To, že má Přibáňova cestovatelská karavana domov právě v Nové Vsi pod Pleší, má svůj důvod. Muzeum Trabantů tady totiž v roce 2017 otevřel jistý Miloslav Foukner – Přibáňův dlouholetý kamarád a trabantí mechanik. Oba se potkali kdysi dávno, když Dan koupil Trabanta svojí někdejší přítelkyni. Jakmile ho s ním totiž vyhodili z STK v nedalekém Mníšku pod Brdy, poslali ho tamní technici za Miloslavem Fouknerem – lokálním odborníkem přes východoněmecké dvoutakty. Když za ním potom Dan po letech přišel, že chce s Trabantem absolvovat první cestu Hedvábnou stezkou, ani mu to nepřišlo jako příliš pitomý nápad.

Právě Foukner tak postupně připravil žluté trabanty na všechny jejich strastiplné cesty, ostatně sám se věnuje východoněmecké značce už pár desetiletí. I proto se v dalších prostorách muzea nachází třeba závodní speciál trabantího autokrosu nebo obzvláště šílená tuningová kreace ze zlaté éry „plastového tuningu“.

Tyto speciální kousky pak doplňuje ještě pozoruhodná sbírka originálních náhradních dílů nebo velmi charakteristické módní a bytové doplňky, které jsou poplatné době. Koneckonců cit pro detail doprovází celé prostředí muzea – jen se podívejte na tuhle krásnou (a funkční!) pípu...

Venkovní expozice pak nabídne taky pár wartburgů, nějakého toho fichtla, ale hlavně další trabanty všech verzí a specifikací včetně kusu, v němž jezdil kvůli známé sázce moderátor Leoš Mareš. Ano, i tenhle Trabant pocházel od trabantího guru Miloslava Fouknera.

Do budoucna chce Foukner ještě vyměnit wartburgy za poslední chybějící varianty trabantů, aby byla sbírka definitivní a kompletní.

Nejvíc jsem však s Miloslavem Fouknerem a Danem Přibáněm, který se k nám připojil v zásadě náhodou, diskutoval o tom, jak se vlastně s Trabantem cestuje tisíce kilometrů nehostinnými krajinami celého světa.

Pro mnohé bude možná mírným překvapením, že jsou oba trabanty Egu i Babu pořád původní. Jejich nosné prvky jsou mnohokrát svařované a duroplastové karoserie mnohokrát opravované, ale pořád se jedná o ta samá auta, která vyjela na první cestu před více než dvanácti lety.

„Motory a převodovky se pochopitelně repasují před každou cestou,“ říká Foukner a dodává, že největším problémem žlutých trabantů je fakt, že jezdí dost přetížené. „Udávaná nosnost střechy je jen 50 kilogramů, ale každý Trabant veze zahrádku, kde je naloženo třeba palivo, oleje, ale i pitná voda. Další místo a kilogramy zabere kamerová technika nebo náhradní díly, které se na autech vezou i pro motorky.“

I proto byly trabanty vybaveny přídavným perem ke každému kolu, aby si pod zátěží moc „nedřepaly“. Problém byl i v tom, že jsou všechny stroje karavany dvoutaktní a potřebují vedle benzínu i olej. „Snažili jsme se vždycky vézt olej pro všechny na celou cestu, ale s výjimkou jedné cesty jsme stejně vždycky dokupovali místní,“ říká Dan Přibáň. A přidává historku o tom, jak se jednou sháněl olej i přesto, že Poláci stále vezli „zapomenutý“ dvacetilitrový kanystr na střeše „Malucha“.

Logicky musela následovat i poslední otázka – pojedete ještě někam? Na to Dan říká pouze „ano, ale zatím je to tajné.“

Muzeum má otevřeno ještě do konce sezóny, tedy do konce října, a to všechny svátky a víkendové dny od 10 do 18 hodin. I když po domluvě je možné otevřít i přes týden. Vstupné je pro děti do 130 centimetrů zdarma, děti do 15 let mají poloviční vstupné za 50 korun a plné vstupné je 100 korun.