Tracer Rally je trochu jiný výlet na motorkách. Na nejkrásnějších silnicích se navíc naučíte řídit

Holanďan s karavanem konečně trochu uhýbá ke straně, řadím dvojku, kontrolka trakce se rozbliká a motorka vyrazí hladově za další zatáčkou. Brzdy, opatrný náklon a zase plný plyn, abych ihned brzdil, klopil motorku na druhou stranu a celé to opakoval snad už po padesáté. Bolí mě zadek, nohy, ruce, v botách mám mokro, teče mi do helmy a začíná mi být zima.

V přeplněné a předražené hospůdce nahoře v průsmyku, kde mraky turistů hledají úkryt před naprosto příšerným počasím, jsem jen jeden z mnoha promočených a prochladlých motorkářů, kteří si tu protahují své bolavé údy. Přesto je tento výjezd na Passo di Giau ve výšce 2 236 m n. m. jeden z nejintenzivnějších motorkářských zážitků, jaký si pamatuji.

Celé to ale začalo naprosto nevinně někdy v půlce prázdnin, když mi do e-mailu přišla od Yamahy zpráva, zda se nechci projet na motorce v Alpách. Jelikož jsem zahlédl datum září, nějak mi sepnulo, že tou dobou se chystají novinky na další rok, takže jsem si vytvořil představu, že je to pozvánka na testování nových motorek v Itálii, neboť na podzim se vždycky v Miláně koná každoroční velký veletrh.

Až později jsem zjistil, že to není testování nových motorek, ale skupinový výlet. A hlavně že na motorce do těch Alp musím také dojet. Představa, že dřepím deset hodin v sedle, se mi začala zajídat. No co, sbalil jsem si věci, vyzvedl testovací Yamahu Tracer 9GT+ (o které jste si tu už mohli přečíst) a vyrazil do Písku, kde byl u velkého prodejce Yamahy sraz s dalšími podobně postiženými blázny, kteří ještě nepochopili výhody automobilu jakožto ideálního dopravního prostředku na dlouhé vzdálenosti.

Celá tahle akce se jmenuje Tracer Rally a od roku 2019 ji pořádá velký písecký dealer a servis Yamahy, Motoshop Kabourek. Registrace je jednoduchá jako facka. V e-shopu prodejce si ji zaškrtnete úplně stejně, jako když si kupujete třeba náhradní díly nebo příslušenství. Pak vám jen přijdou propozice a instrukce a můžete vyrazit.

„Když přišel první MT-09 Tracer, všiml jsem si, že vzbudil zájem u podobné kategorie lidí. Byli to navracející se motorkáři po pauze z důvodu budování rodiny, bydlení a kariéry, kteří dostali chuť se zase vrátit do sedla. Chtěli motorku, která bude pohodlná, svižná a zábavná, a přesně to jim nový Tracer nabídl,“ říká Tomáš Kabourek z písecké Yamahy, jenž za celou akcí Tracer Rally stojí.

„Tím, že se se zákazníky bavím a sdílím svoje zážitky i třeba při následném servisu nebo na sociálních sítích, začala se mi z více stran vracet odpověď: Také bych někam jel, ale neumím jazyk, netroufám si, nemám s kým, nevím kam… Tak jsem v roce 2019 uspořádal první Tracer Rally, která byla třídenní a vedla na Grossglockner a zpátky. A od té doby jezdíme někam každý rok. Itálie, Švýcarsko, Sardinie, Slovinsko… A příští rok bych rád vyrazil až do Španělska. Kolem téhle akce se vytvořila skvělá komunita, což je zřejmě hlavně díky tomu, že stejný typ motorek si kupují nějakým způsobem podobní lidé,“ doplňuje Tomáš Kabourek.

Účastník akce tak vlastně nemusí nic řešit. Jen to, co si vezme s sebou, případně koho. Bydlení máte zajištěné, stejně tak nezbytné servisní zázemí. Když jsem ve středu večer po skoro deseti hodinách v sedle na místo setkání u příjemného penzionu v italském Caranu dorazil, přijela i doprovodná dodávka, jakýsi pojízdný servis.

Na tu se ostatní motorkáři hned vrhli a jako hladoví psi se poprali o těch pár plechovek spreje na mazání řetězu. Od Brenneru totiž pršelo, a i když je Tracer skvělá cestovní motorka, pořád má klasický řetěz, který aspoň nějakou základní údržbu vyžaduje. Zejména, když se jede několik set kilometrů v dešti.

Už je to dlouho, co jsem absolvoval takové dlouhé etapy na motorce. Ale devítistovka Tracer je opravdu skvělá a pohodlná, aspoň tedy na poměry sportovně-cestovních motorek. Jediné, co mě víc bolí, jsou nohy, které má člověk celý den skrčené. Jak už jsem ale psal v testu, těch pár set nudných kilometrů rovně přežijete v sedle Traceru v pohodě.

A o to víc si pak užijete alpské zatáčky a průsmyky, protože pod sebou pořád máte relativně lehkou sportovní motorku a ne nemotorný těžký autobus, který vám sice při jízdě rovně masíruje a vyhřívá zadnici, ale do vraceček v horských průsmycích pak musíte před motorkou posílat expediční vozidlo s majáky a červeným praporkem. Na tyhle vysokohorské silničky ale bude čas zítra. Teď potřebujeme všichni nezbytné pivo. A hlavně teplou sprchu a čisté suché ponožky.

Asi víte, že ježdění na motorce není jen o nudném dopravování se z bodu A do bodu B. Lidé na motorce jezdí především proto, že je to baví. Někteří motorkáři jsou sice spíše samotáři, ale prakticky vždycky, když někde zastavíte, vás některý pozdraví, případně se s vámi dají další motorkáři do řeči.

Skupinové výlety mají vždycky něco do sebe. Je fajn, když si lidé můžou vzájemně pomoci, sdílet svoje zážitky a odsunout stranou běžné starosti denního života. Zároveň je však prima, že přesun do cíle nebyl striktně organizovaný, jako když se přesouvá parta motorkářského gangu. Každý si může jet po své ose, vlastním tempem. Kdo rád valí po dálnici, nikdo mu bránit nebude. A stejně tak se nikdo nebude zlobit na „kochače“, kteří chtějí v každé druhé vesnici zastavit a vyfotit si místní zdobený kostel.

Tady ale není na celodenní postávání a tlachání kolem motorek moc prostoru, protože hned druhý den ráno po brzké snídani vyrážíme na velkou etapu po místních horských průsmycích, na což se všichni těšíme. Organizátoři totiž vybrali docela náročné trasy a čeká nás skoro 300 horských kilometrů.

Kazí nám to ale počasí. Sotva jsme se propletli příšerně ucpanými městečky v údolích Val di Fiemme a Val di Fassa, neboť se tu chystaly nějaké cyklistické orgie, začalo pršet. A pokud pršet přestalo, tak snad jen proto, aby mohlo začít sněžit. Vskutku, nahoře v průsmycích přes 2 000 metrů vysoko už byla taková zima, že v těch pěti stupních nebylo do sněhu daleko.

Ještěže má Tracer ty vyhřívané rukojeti a od horkého motoru fouká na nohy trochu tepla. Na svém naháči bych tu příšerně trpěl. Ale i tohle k tomu všemu patří. Jako jezdec jste vystaveni okolním vlivům, což samozřejmě celý zážitek umocňuje.

Začínám mít pocit, že jsem nějaký bůh deště. Kamkoli jedu na motorce, prší. Vlastně si nepamatuji, že bych v posledních deseti letech, kdykoli jsem měl dopředu domluvenou nějakou cestu na motorce, která nešla odvolat nebo přesunout, nezmokl. Motoškola, výlet do Alp, dovolená i jen obyčejná cesta ráno do servisu. Vždycky prší.

Když ale vynechám náladové počasí, silnice jsou tady opravdu krásné. Povrch sice není místy naprosto špičkový, ale pořád je to ve srovnání s tím, na co jsme zvyklí ve Středočeském kraji, paráda. Výhledů jsem si ten den přes husté mraky moc neužil, ale pokud jde o svezení, i v dešti to byl skvělý zážitek.

Překvapilo mě, jak spousta místních motorkáře ochotně pouští, někdy až příliš horlivě. Dokonce i řidiči náklaďáků a autobusů. Od německého, rakouského, francouzského a nizozemského turisty s karavanem nebo naftovým SUV se sice takové velkorysosti nedočkáte, ale jinak se tu jezdí opravdu pěkně. Až na těch pár nesmyslných radarových pastí mimo obec tu tak žádné hrozné nástrahy, kromě nebezpečných a agresivních cyklistů, nejsou.

Třetí den jsem se musel vrátit, neboť jsem měl na sobotu už domluvenou zase jinou akci, z jejíž účasti jsem se vymluvit nemohl. Aspoň nebudu účastníkům Tracer Rally 2024 kazit počasí až do neděle. A skutečně, sotva jsem přejel zpátky po staré silnici Brennerský průsmyk, přestalo pršet a ostatní začali skupinový chat na whatsappu plnit krásnými fotkami z dalších průsmyků. Ostatně na spoustu fotek se můžete podívat v přiložené galerii.

Na jednu stranu mě mrzí, že jsem si ty další krásné silnice nestihl užít (například výjezd na Timmelsjoch a prohlídku místního muzea motorek a závodů), ale aspoň jsem s sebou odvezl ten otravný mrak. Vypršel se definitivně nad Brennerem, znuděně mi zamával na Innsbruck a pak se rozplynul.

V Rakousku jsem si to „zkrátil“ po dálnici, kde se ale musíte plížit kvůli „ekologickému“ limitu IG-L stovkou. To si tak člověk říká, jestli by té ekologii nepomohl třeba tím, že by zařadil dvojku a nejel ještě pomaleji s motorem vytočeným do 9 000 otáček. Pořád je to ale rychlejší než se ploužit podél dálnice vesnicemi, což by cestu protáhlo tak o hodinu a půl. V Německu jsem pak našel docela hezké silnice, kde jsem skoro nepotkal auta, takže jsem se parádně projel i na suchu. Ten Tracer je fakt špičková motorka! Až jsem z toho zapomněl tankovat… Naštěstí má velkou nádrž na 19 litrů a dojel jsem až „domů“ na hranice.

Po těch skoro 1 700 km na motorce za tři dny jsem si odnesl moc pěkné zážitky a následující poznatky.

1) Ze sedla motocyklu vnímáte cestu mnohem intenzivněji.

2) Je fascinující, jaké silnice Italové postavili před více než 70 lety ve 2 000 m n. m. a že u nás se 500 metrů okresky v rovině „opravuje“ tři čtvrtě roku.

3) V Německu jsou opravdu pěkné okresky a přes den na nich skoro nepotkáte auto. Na motorce jeďte raději po nich než po dálnici.

4) Rakouský IG-L limit na dálnici je jen ekofašistická šikana motoristů a s ekologií nemá nic společného.

5) Vykašlete se na Brennerskou dálnici a jeďte po staré silnici, na motorce je to parádní cesta.

6) Pokutový byznys skrze nesmyslné rychlostní pasti kvete všude, nejen u nás.

7) Cyklisté jsou nebezpeční, agresivní a arogantní po celém světě.

8) Kvalitní moderní motocyklové pneumatiky vám toho i v dešti dovolí opravdu hodně.

9) Tři dny v Alpách vám dají po jezdecké stránce víc než celý rok ježdění „doma“.

10) Yamaha Tracer 9 GT+ je výborná sportovně-cestovní motorka, na které přežijete i 700 km jen se zastávkami na tankování.

Ačkoli je výlet Tracer Rally pořádaný píseckým dealerem Yamahy určený primárně pro majitele těchto cestovních motorek, určitě vás nikdo nebude vyhazovat, když přijedete na jiné. Ostatně i s námi jelo pár lidí na odlišných motorkách. Je to především o tom udělat si hezký výlet s partou podobně „postižených“ lidí a užít si opravdu krásné silnice, které u nás nemáme. Pokud ostatním nebude vadit, že jim příští rok zase zkazím počasí, klidně bych jel znovu.