Článek
V zemi, jako je Kanada, se našinec nevyskytne úplně běžně, takže když už jsem dostal příležitost svézt se ve Skalistých horách všemi generacemi Audi RS6, nedalo mi to a musel jsem si svůj pobyt ještě o pár dní prodloužit. Protože je kanadská provincie Alberta na jihu charakteristická svými prériemi a rovinatým terénem a protože v Badlands vyloženě dýchá duch Divokého západu, zvolil jsem pro tohle prostředí poněkud typický dopravní prostředek – Harley-Davidson Road King, který mi laskavě poskytli v Calgary Harley-Davidson.
Vyrážím
Cedulka „Dominik“ nalepená na světle Road Kingu před dealerstvím v Calgary dává celkem jasně najevo, že tohle je ta motorka, která mi bude dělat společnost
Svoje krámy jsem tedy přeskládal do kufrů a roztočil obří dvouválec, který je sice stejný jako ten v motorkách v Evropě, ale díky místním benevolentnějším hlukovým limitům se může projevovat o dost srdnatěji
Musím si zatleskat – zvládnul jsem se ztratit na prvních asi pěti stech metrech. Orientace v okrajových částech Calgary bez navigace trochu pokulhává. Nakonec se však nad wrapem u Tima Hortona zorientuji, osvojuji si zdejší systém značení kombinující názvy ulic a světové strany a o chvíli později vyrážím správným směrem vstříc pustinám.
Stará silnice číslo 11 vedoucí z Prahy směrem na Hradec je sice otravná, ale tohle je úplně jiná liga. V rovinatém terénu vede silnice, jako když střelí, nikde nic a nikde nikdo. Na každou křižovatku nebo nedejbože zatáčku koukám jako na zjevení
Asi po hodině a půl se však začíná ráz krajiny měnit. Přijíždím do údolí a vítají mě první vrásky země, způsobené tisíce let trvající erozí
Mířím na Drumheller, ale místo abych jel z Calgary přímo po hlavní, beru to drobnou oklikou. První zastávkou je vyhlídka Orkney Viewpoint, odkud je krásně vidět řeka
Jen o pár kilometrů dál potom beru sezonní přívoz Bleriot Ferry. Nejbližší most je až v Drumhelleru, jako alternativa slouží sluncem ožehlý frajer, který od rána do noci šoupe přívozem přes řeku tam a zpět. Popravdě mě docela zaujalo, že je tahle služba zadarmo
Cesta samotná trvá jenom pár minut a přijíždím přesně ve chvíli, kdy se přívoz vydal směrem ke mně. Během chvilky přijíždí další Harley a na něm mladý pár místních, kteří se prostě jen vydali na výlet po Badlands. Dáváme se do řeči a po chvíli se mě slečna ptá, jestli je můj přízvuk německý. Nevím, jak na to přišla, mluvím velmi příkladnou „czenglish“, ale udělalo mi to ohromnou radost!
Po chvíli stavím na další vyhlídce. Tentokrát je to „Horse Thief Canyon“ neboli „Kaňon zlodějů koní“. Ten si svůj nelichotivý název nese z dob, kdy tu bylo rančerství hlavní obživou. Nenechavci tehdy kradli z rančů koně, které pak ukrývali do spleti místních kaňonů
Pruhy na skalách všude okolo odhalují, jak šel čas během milionů let, během nichž se tvořila místní krajina. Barevné rozdíly, tvořené různorodostí přírodních úsad, jsou pro vědce ukazatelem, jak se země měnila v průběhu času
Máme tady dinosaury… Kdybyste si toho náhodou nevšimli
Největší bohatství místní topografie však nespočívá v erodovaných skalách, ale v tom, co vytanulo pod nimi. Právě údolí Red Deer Valley, konkrétně místa jako Dinosaur Provincial Park, je totiž jedním z nejbohatších nalezišť fosilií dinosaurů na celém světě.
Můžu si zkusit vykopat svého vlastního dinosaura, ale to by bylo poněkud na dlouho. Jen pár kilometrů od Drumhelleru vám rádi ukáží ty, které už někdo vykopal
Místní Royal Tyrrell Museum má ohromnou expozici originálů i replik fosilií dinosaurů
A dinosaury si rozhodně neužijete jenom v muzeu. Přilehlé městečko Drumheller je jedno z těch míst, které vybudovala místní těžba uhlí v první polovině 20. století. Když potom „uhelná horečka“ skončila, hrozil Drumhelleru – stejně jako mnoha dalším městům v jeho okolí – odliv obyvatel až do faktického zániku. Cesta ze zapomnění ale vedla právě přes dinosaury a Drumheller se dnes hrdě tituluje jako „Světové hlavní město dinosaurů“!
A dinosaury tady mají všude… jakože opravdu všude…
Jeden dinosaurus vás vítá už při samotném vjezdu do města
Dinosauři jsou v názvech ulic
Dinosaury mají lidé na zahradách a provozovatelé restaurací na zahrádkách
Dinosauři tady jezdí na motorkách!
A všechno to završuje „největší dinosaurus na světě“. 25 metrů vysoká samice T-Rexe se tyčí u turistického centra a slouží jako rozhledna
Na druhou stranu vkus na auta místním rozhodně nechybí!
Místní posedlost dinosaury je všudypřítomná, srdnatá, ale taky dost kýčovitá…
Relativní bezpečí před ostrými zuby veleještěrů jsem na noc našel v Badlands Motelu. Konečně ten správný motel jako z amerického filmu! Na druhou stranu musím říct, že ač jsem se tady nebál dinosaurů, trochu jsem se bál motelu samotného. Na to jsem těch filmů viděl přece jenom trochu moc…
Hoodoos, uhlí a návrat do školy
Přes noc mě nikdo nezabil ani nesežral, a tak jsem ráno na oslavu spořádal mexickou omeletu s lívanci a javorovým sirupem (zvláštní, ale velmi chutná kombinace!), natočil Harley, naposledy zamával dinosaurům z Drumhelleru a zamířil na východ. Moje první zastávka se nachází o pár kilometrů dál u silnice a říká se jí „Hoodoos“ – v česku pak existuje možná trochu popisnější výraz „skalní věže“.
Hoodoo je skalnatá věž s placatou „čepicí“ – jeden ze symbolů zdejších Badlands. V principu jde o to, že ona „čepice“ je z výrazně tvrdší horniny než věž samotná, a mnohem déle tak odolává erozi způsobené počasím
Bohužel takové Hoodoo nabírá svůj charakteristický tvar stovky a tisíce let a potom je samozřejmě dost křehké. Takže někdy spadne samo, někdy jej poničí vandalové
Na osvěžení do sebe hodím jednu šíleně sladkou ledovou tříšť a usedám zpátky do sedla. Musím se zas a znovu pochválit, že výběr stroje pro tuhle krajinu jsem nemohl udělat lepší. Na pohodovou jízdu po místních silnicích je velký Harley jako dělaný. Nikam se neženu, užívám si mocného krouťáku a zvuku obřího dvouválce a ta stovka, kterou místní úzkostlivé předpisy dovolují na otevřené silnici, je tak akorát. Dokonce jsem ani jednou neškrtnul stupačkou! A to se mi v Česku na Harleyi běžně stává na prvních pár kilometrech.
Mým novým cílem je jedno ze dvou „měst duchů“, které plánuji navštívit. East Coulee, přestože je od něj 20 kilometrů, dnes spadá pod správu Drumhelleru. Svého času to však bylo vzkvétající městečko, které mělo mezi lety 1928 a 1955 stabilně přes 3 500 obyvatel. Ti se verbovali převážně z řad maďarských přistěhovalců, jdoucích za prací.
Jenže jak postupně ubývala těžba uhlí v okolí, ubývalo i lidí a dnes je v ospalém East Coulee přibližně 160 stálých obyvatel
Historii města i jeho okolí ilustruje nesmírně zajímavé muzeum, nacházející se v budově školy. Ta poprvé otevřela v roce 1930
K prvním čtyřem místnostem školy přibyly ve čtyřicátých letech další čtyři plus sklep. Škola pak zavřela v roce 1971 a v roce 1985 byla zrenovována do podoby místního muzea.
A abyste neměli pocit, že vás na motoristickém webu zatěžuji vzestupem a pádem školství v kanadských maloměstech, račte se pokochat pohledem na tenhle dvojkový Firebird. Narazil jsem na něj ve městě náhodou a zaujala mě klasická cedule „na prodej“ za čelním sklem. Majitel ochotně přispěchal o chvilku později a prozradil, že má auto najeto jen asi 60 000 kilometrů, nikdy nebylo renovováno a že pod kapotou je sice nepříliš výkonný, ale relativně vzácný šestiválec. A že auto teď kvůli cenám benzinu používá místo svého osmiválcového pick-upu. Nakonec ale žádný obchod neproběhnul, auto by asi v letadle neprošlo ani jako nadměrné zavazadlo…
Místo toho jsem se vydal o další kousek dál k uhelnému dolu Atlas. Ten, podobně jako škola v East Coulee, už nějakou dobu neslouží svému účelu a místo toho se z něj stalo muzeum. Jeden z nejdéle aktivních dolů byl však v provozu až do roku 1979
Westernový salónek a hotel, ve kterém naštěstí nebylo místo
Dost bylo uhlí a studia, je čas se vydat za jídlem a zábavou. Vracím se po o kus zpátky a odbočuji na skoro nepoužívanou silnici 10X.
Kdysi důležitá hlavní vede na pár kilometrech přes 11 mostů. Většina z nich je původních dřevěných
Mířím do Wayne. Tohle městečko potkal podobný osud jako East Coulee, což prozrazuje už cedule u příjezdu: „Populace: Tehdy 2 490, nyní 27“
East Coulee má svůj uhelný důl a školní muzeum, Wayne má ale něco o kus lepšího. Bar, potažmo nefalšovaný westernový salón trefně pojmenovaný Last Chance Saloon
„Salón poslední šance“ otevřel poprvé roku 1913 a od té doby se v něm odehrála spousta příběhů. Ty vypráví enormní množství reálií, nahromaděné v interiéru
Dřív to byli koně, dneska jsou to motorky. Cestovatele můžou složit hlavu Rosedeer Hotelu, který je přímo součástí salónu. Chtěl jsem tady přespat, jenže pátky jsou tady plně rezervované na dlouho dopředu. Někde vzadu v hlavě jsem za to ale rád. V hotelu totiž prý straší a pokoje v nejvyšším patře byly prý kvůli bubákům na dlouhé roky úplně uzavřeny. Já sice na duchy nevěřím, ale to neznamená, že se jich nebojím…
Moje další kilometry tak směřují na hlavní a odtud klidnou cestou pryč z Badlands, zpátky do prérií a konkrétně do Strathmore, kousek od Calgary. Strathmore mimochodem vyniká v tom, že v něm není vůbec nic zajímavého. Na to abych se ubytoval v obyčejném B&B hotelu a došel si do nedalekého Walmartu pro novou nabíječku na telefon (protože tu starou jsem jako idiot zapomněl v Badlands Motelu), to ale docela stačilo.
Na druhý den jsem pak dotáhl poslední kus cesty zpátky do Calgary, chvíli se prošel po centru, ze kterého jsou reálně zajímavé hlavně výškové kancelářské budovy v centru, a kolečko po Badlands završil Burgerem u Five Guys
Když jsem potom definitivně Harley postavil na stojánek před dealerstvím, měli jsme spolu za dva dny najeto nějakých 500 kilometrů a loučil jsem se jenom těžko – na mých cestách mi dělal skvělou společnost. Vlastně si neumím představit, jak bych si ducha kanadských Badlands mohl vychutnat lépe než ze sedla dunícího Harleye. Duch toho místa je navíc ohromný a všudypřítomný. Skalní útvary nabízí úžasnou podívanou, napůl opuštěná města s historií, v níž se mísí pot a krev s černým uhlím, pak dýchají unikátní atmosférou. A všudypřítomní dinosauři připomínají, jak daleko sahá historie nejen těchto míst.