Článek
Čtete třetí díl pětidílného výletu na motorce podél hranic Česka. Ostatní díly naleznete zde!
Jsem přece jenom docela rád za to, že mě dneska nečeká taková porce. Navigace, nastavená ze Znojma podél hranic do Železné rudy, tentokrát ukazuje o poznání střídmějších 340 kilometrů. Ty navíc povedou dalším „silničním zlatem“ České republiky – Jižní Moravou, Jižními Čechami a hlavně Šumavou.
Tohle byl zatím jednoznačně nejlepší úsek celé cesty. Cesta přes Jižní Moravu, Jižní Čechy a hlavně krásnou Šumavu, je z velké části jednoduše perfektní
Silnice, která mě vede ze Znojma, je pro motorky v zásadě dokonalá. Perfektní asfalt váže jednu hezkou rychlou zatáčku za druhou. Můžu tak držet svižné cestovní tempo, přitom se ale nenudím na nekonečných rovinkách. S nadšením projíždím přes Slavonice a Novou Bystřici až do Třeboně a odtud na jih na Nové Hrady a Kaplici. Některé úseky jsou tak perfektní, že bych se klidně otočil a dal si je ještě jednou. Obávám se ale, že bych tu ve výsledku strávil celý den.
Dávám tedy raději krátkou zastávku v nejjižnějším městě ČR – Vyšším Brodu, které zároveň slouží jako hranice Šumavy
Přede mnou se rozprostírá pohoří a já svištím kolem vodní nádrže Lipno směrem na Horní Planou a potom na Volary. Pokaždé když se tu vyskytnu, pere se ve mně nadšení z toho, jak krásné svezení po zdejších silnicích je, s pocitem naštvanosti, že se kolem Prahy musí rozprostírat zrovna Středočeský kraj…
Stoupám do Kvildy, nejvýše položené obce v Česku, a ukazatel teploty na motorce poprvé od začátku výletu ukazuje pod 20 stupňů Celsia. Když potom klesám dolů, překračuji hranici z Jihočeského do Plzeňského kraje
Po blíže neurčené chvíli jízdy si uvědomuji pár věcí – tak například jsem už hodně dlouhou nepotkal žádné auto ve svém směru a taky jsem už několik desítek kilometrů nepřejel jedinou spáru či výmol. Silnice je prostě úplně bezchybná. V myšlenkách mě to přesune k podvozku mojí Suzuki.
Tak jako každé motorce, i litrovému cestovnímu GT samozřejmě nejlépe vyhovuje hladký asfalt, ale musím jí připsat nějaký kredit za to, jak ochotně se zvládá popasovat i se zvlněnou a rozbitou okreskou. I když potkám díru v náklonu uprostřed zatáčky, zachová motorka klid, nijak se nevlní a zůstává stabilní. Přední vidlice KYB jsou plně nastavitelné a být motorka moje, trošku bych si je na svou hmotnost přitvrdil. Na druhou stranu to pohodlí a fakt, že nedostávám od předního kola žádné nepříjemné rázy, taky není k zahození.
Schopnost zdolávat nerovnosti silnic je u motorky samozřejmě důležitá. Tady ale není co zdolávat
Co jsem si ovšem už na začátku výletu poladit přece jenom musel, to je zadní tlumič. V palubním nářadí pod spolujezdcovým sedátkem jsem našel vzorně přiložený klíč na nastavení předpětí zadní pružiny, kterou jsem o pár „cvaků“ přitáhl. Jsem přece jenom těžká váha, nemluvě o tom, že si vezu dva plné kufry, usazené až vzadu na podsedláku, kde mají největší páku. Přesný pokles (chcete-li „sag“) tlumičů při zatížení statickou hmotností jsem sice neměřil, ale poměrně rychle jsem pocítil, že se zadek motorky zejména na podlouhlých příčných nerovnostech nepříjemně houpe. Přitažení zadní pružiny nicméně pomohlo – motorka je teď mnohem klidnější a pevnější.
Jestli bych někam směřoval alespoň malou výtku, jsou to brzdy. Radiální monoblokové čtyřpísty Brembo na dvou předních kotoučích sice vypadají na papíře nezpochybnitelně, ale uměl bych si představit klidně i silnější prvotní zákus. Dávkování při samotném brždění je už v pohodě, ale ten nástup, když vezmu za páčku před zatáčkou, by mohl být o něco ostřejší. Po sérii svižně projetých zatáček, kterých je po cestě z Jižní Moravy na Šumavu nepočítaně, jsem navíc párkrát pocítil, že se přední brzda unavila a otupěla. Nemůžu sice říct, že bych ji „utahal“, ale pocítil jsem to.
Obcemi projíždím během třetího dne vlastně docela málo. A když už tady jsou, jsou většinou velmi malebné
Ani na brzdy si však nemůžu vyloženě stěžovat a na celou motorku už vůbec ne. Jsem na ní třetí den v kuse, dávno jsem překročil tisíc kilometrů nájezdu a vlastně mě vůbec ničím nenaštvala ani nezklamala. Litrový čtyřválec v nízkých otáčkách poklidně mručí, v těch vysokých naštvaně řve a síly má tolik, že by ji mohl rozdávat. Šasi se radostně vrhá ze zatáčky do zatáčky s agilitou naháče (protože jak už jsem psal, je to vlastně naháč), a tak se i na klikatých šumavských silničkách za řídítky naprosto královsky bavím.
S úsměvem od ucha k uchu sjíždím dolů z Kvildy a po pěti hodinách a necelých 350 kilometrech v sedle přijíždím do Železné rudy k soukromému apartmánu. Jasně, kilometrů bylo o poznání méně než včera, ale já bych si v tomhle prostředí dal skoro i víc. Tahle příhraniční oblast republiky funguje podobně jako Jeseníky… nehezkou silnici tady prostě nenajdete, spíš se budete (podobně jako já) divit tomu, jak krásné zdejší silnice jsou.
Jak blízko hranic je dostatečně blízko?
Už u prvního článku z prvního dne jízdy se objevily komentáře, že vlastně vůbec nekopíruji hranice, a že bych jim mohl jet ještě mnohem blíže.
Ano, ale…
Záměrně jsem trasy všech dní navrhoval tak, abych jel po silnicích maximálně druhých tříd (ty co jsou na Mapy.cz ještě vyznačeny žlutě). Důvodů je několik. Tím prvním budiž to, že se jedu svézt na motorce a objevovat hezké silnice je jedním z primárních cílů. Navíc zejména v příhraničních oblastech znamená okreska druhé třídy většinou slušnou cestu, na níž se dá držet i slušné cestovní tempo.
Kdybych se dále přiblížil hranicím za cenu toho, že bych přejel na okresky třetích tříd, často bych se pohyboval po zpevněných lesních či polních cestách, které bývají uzounké, rozbité a nezřídka kdy plné štěrku.
Co naplat, tohle byl zatím nejlepší den z celého výletu. Zítra mě čeká ještě zbytek Šumavy a přejezd do Karlovarského kraje, ale něco mi říká, že takhle pěkně se už nesvezu. Dosud jsem jezdil na motorkové víkendy hlavně do Jeseníků, příště ale určitě zamířím na trasu Jižní Morava – Jižní Čechy – Šumava.