Článek
Čtete druhý díl pětidílného výletu na motorce podél hranic Česka. Ostatní díly naleznete zde!
Možná jsem odvážný, možná přehnaně ambiciózní, možná prostě jenom zkouším, co všechno v sedle modré Suzuki snesu. Anebo jsem jenom magor. Na druhý den výletu jsem se totiž rozhodl podél hranice objet kompletně celou Moravu. Vyrážím z Javorníku, úplně na severu Jeseníků a kousek od polských hranic. Čeká mě cesta přes Opavu, Ostravu, Karvinou, Český Těšín a odsud si udělám zajížďku do Mostů u Jablunkova na úplně nejvýchodnější cíp republiky. Odsud to střihnu do Frýdlantu nad Ostravicí a přes Beskydy a Valašsko se přenesu na Jižní Moravu, kde přespím ve Znojmě. Je to sice pořádná dálka, ale zamyslel jsem se nad tím. Jedu druhý den, a když dneska zvládnu skoro 600 kilometrů, budu moct další dny zvolnit.
Druhý den cesty jsem si dopředu zvolil jako „krizový“ den. Najedu nejvíc, a pak můžu zase trochu povolit
Jeseníky jsou prostě super. Téměř není možné narazit tady na nehezkou silnici, navíc projíždím ve dnech, kdy je provoz úplně minimální. První úsek cesty absolvuji ve svižném tempu a jednou nohou v Polsku. Část silnice vede přímo po státní hranici, takže kdybych si chtěl z pole vzít trochu kukuřice, bude se jednat o mezinárodní krádež…
To si takhle jedete po české okresce a narazíte na odbočku, za kterou po pár metrech začíná polská obec
Každopádně legrace brzy končí. Dojíždím do Opavy a zástavba houstne, kompletní trasa Ostrava – Bohumín – Karviná – Český Těšín se mi slévá prakticky do jedné velké obce, kde většinu času hypnotizuji kufr auta před sebou. Žádná velká sranda. Do Jablunkova potom jedu po hlavní, tedy po dálnici obsazené převážně kamiony, mířícími na Slovensko.
Mírnej vztek, s mírnou hlavou, duši často mění v alkohol. TAM V KARVINÉÉÉ
Výlet do Jablunkova sice žádné hezké svezení nepřinesl, ale mám „odškrtnuto“
Co naplat, tohle je prostě dost pruda. Někdy kolem 420. kilometru dne zažívám menší „krizi“ – ne že by mě něco vyloženě bolelo nebo jsem jinak trpěl, ale když projíždím za několik hodin bůhvíkolikátou obec, už mě to vyloženě nebaví a musím se nutit, abych pořád dával pozor na to auto před sebou.
Na druhou stranu mám čas se zamyslet nad jednou důležitou věcí, související s motorkou, na které jedu. Jak už jsem zmínil ve včerejším článku, je to litrový cestovní naháč Suzuki GSX-S 1000 GT. Pokud občas čtete moje testy motorek tady na Garáži, možná víte, že nejsem úplně „čtyřválcová nátura“. Otáčkami vyhoněné čtyřválce s obrovskými výkony mi přijdou na normální silnici poněkud přehnané. Jenže kromě motorky samotné záleží i na způsobu, jakým se používá.
Většinu času se jezdím na motorce svézt. Chci se svižně projet, a tím pádem využít všechno, co v motorce je. A když budu takhle chtít využívat motorku, která má třeba těch 152 koní jako Suzuki, pojedu tak rychle, že mi to nebude komfortní.
152 koní na sportovní svezení? To je sakra hodně… Ale 152 koní na cestování? Proč ne, rezerva je vítána
Jenže tenhle výlet není jenom o projíždění se – tady už se dá mluvit o tom, že na motorce cestuji. A jakmile cestuji, je rezerva výkonu naprosto skvělá a žádoucí. Drtivou většinu času samozřejmě nevyužiji těch 152 koní naplno, ale taky pořád vím, že je můžu využít kdykoliv, kdy budu potřebovat. Samozřejmě nejde jenom o maximální výkon, který leží až v 11 000 otáčkách. Litrový čtyřválec, který svůj původ datuje až k superbiku GSX-R 1000 K5 z roku 2005, je totiž pro použití v cestovním naháči naladěn tak, aby svůj výkon a točivý moment podával efektivně a použitelně v celém ohromném spektru otáček.
Na šestku můžu jet od městské padesátky, při níž motor točí lehce přes 2 000, až po maximálku – která se nachází kdesi daleko za hranicí dvoustovky. Prakticky v každých otáčkách začne motor po otočení plynu svižně a pružně zrychlovat, nezávisle na zařazené rychlosti. A když je potřeba, můžu tam ve stovce kopnout dvojku a teleportovat se…
Normálně spotřebu u motorek trochu zanedbávám, ale když za necelý týden najedu skoro dva tisíce kilometrů, je i tohle téma důležité. Do devatenáctilitrové nádrže tankuji zhruba po 250 kilometrech, kdy už chvíli svítí rezerva. A většinou natankuji kolem 15 litrů. Vychází to tedy téměř přesně šest litrů na sto. Což je naprosto luxusní hodnota vzhledem k tomu, jaký výkon a dynamiku mám na povel. Taková zajímavost – při pohotovostní hmotnosti 226 kilogramů a výkonu 152 koní to dělá 672 koní na tunu. Ferrari 458, které před pár týdny „adoptovala“ policie, má 359 koní na tunu.
Konečně mi mizí za zády Frýdlant nad Ostravicí, silnice už není lemována zástavbou a místo toho se v krásné přírodě začíná vlnit vzhůru do Beskyd. Tahle změna na mě působí jako polití živou vodou. Radostně tahám za plyn, posílám motorku do zatáček a po chvíli si střihnu taky jedinou návštěvu přes hranice během celého výletu. Abych si nemusel zajíždět dál od hranic, přesně na 3 minuty se ocitám na Slovensku.
Hraniční přechod v horách je více turistickou destinací než vytíženým přechodem
Tuhle fotku dělí od té předchozí přesně tři minuty jízdy po okresce. Krátký výlet na Slovensko mi však umožnil pokračovat přímější cestou, více natěsno k hranicím
Beskydy naváží na Valašsko, a i když i tady projíždím značnou část času na sebe navazujícím obcemi, díky mnohem volnějšímu provozu a parádní okolní scenérii si to vyloženě užívám. Ze Zlínského kraje se po chvíli dostávám na ten Jihomoravský a Lednicko-valtickým areálem projíždím radši rychle a bez zastávky, než do mě někdo nalije litr a půl vína a já budu mít zase týden překyselený žaludek jako posledně.
Když sesedám ve Znojmě u nedávno renovovaného penzionu Zlatý vůl z motorky, mám popravdě už docela dost. GT je sice pohodlné, ale na 8 hodin jízdy téměř v kuse, s jednou krátkou přestávkou na pozdní oběd, jsou tu přece jenom jiné motorky. Žádná část mojí tělesné schránky nicméně neprotestuje nijak zásadně a hlavně je tu velké zadostiučinění – ten nejdelší den a nejnudnější část cesty mám za sebou. A hlavně – přede mnou je na zítřek Šumava.