Článek
Čtete poslední díl pětidílného výletu na motorce podél hranic Česka. Ostatní díly naleznete zde!
Kromě veškeré bagáže a věcí po kapsách tentokrát kontroluji i meteoradar. Ze severovýchodu se sem něco žene a já spekuluju nad tím, jestli zvládnu zavčasu projet. Na druhou stranu se musím poplácat po ramenou za rozvržení kilometrů na trase. Tím, že jsem si první dva dny udělal hodně intenzivní, můžu teď polevit a dneska mě čeká dokonce jenom 233 kilometrů. Nejméně, co jsem zatím jel. Ne snad, že bych byl tak znaven, že bych nedal víc, ale zejména moje sedací partie už se trochu ozývají.
Cestu dneska začnu právě v Klášterci a po silnici 13 dojedu téměř až do Mostu, než uhnu na silnici 27 a pojedu přes Litvínov a Dubí, abych jel blíže hranici. Pak se zase napojím na 13 do Děčína a za Českou Kamenicí to vezmu na sever, abych navštívil Šluknov a obloukem se přes Rumburk vydám zase na jih. A odtud se už přes Cvikov, Jablonné v Podještědí, Chrastavu a Frýdlant dostanu do Raspenavy.
Poslední den znamená nejméně kilometrů, ale poprvé od začátku výletu taky vidinu možného deště
První část cesty jde hladce, ale pomaleji, než bych si představoval. Silnice je sice pěkná, vede však jednou obcí za druhou, a tak často vzpomínám na druhý den cesty, kdy jsem přesně tímhle způsobem projížděl kompletně celou severní Moravu.
Dubí je město s nepříjemně pohnutou minulostí. Pamatuji si, že když jsem do Dubí občas před lety pracovně jezdil, bylo ještě město plné cedulí, které v němčině instruovaly, jak rozpoznat drogově závislé prostitutky. Chtěl jsem ty cedule letos vyfotit, ale už tu (naštěstí) nejsou
Najíždím zpátky na silnici číslo 13, míjím Ústí a projíždím Děčínem, za kterým zástavba citelně slábne a po hezké volné silnici se najednou jede o poznání lépe. Trochu spěchám, protože ač bylo nebe nad mojí hlavou ještě před chvílí jako vymetené, najednou se hemží temnými mračny a já bych nerad dostal ke konci výletu sprchu.
Šluknov je nejsevernějším městem Česka, a tedy i poslední městská zastávka na cestě
Zastavuji na rychlou fotku ve Šluknově a radši promptně pokračuji na Rumburk, odkud se dávám po silnici číslo 9 na jih. Je tu mimochodem pár moc hezkých zatáček a asi proto, kdybych se náhodou zapotil, dostávám ve Cvikově intenzivní sprchu deště. Ta naštěstí netrvá déle než pár minut, takže další hezký úsek cesty do Chrastavy už jedu po suchém asfaltu a suprové zatáčky od Mníšku do Frýdlantu už absolvuju dokonce se suchými kalhotami.
Přijíždím do Raspenavy a dostavuje se pocit úlevy a radosti. Zvládnul jsem to – objel jsem po hranicích celou republiku.
Zastavuji na pár fotek a taky na trochu bilancování. Dneska to bylo nejkratší – za sebou mám čtyři hodiny cesty a 247 kilometrů, dohromady jsem ale za těch pět dní proseděl v sedle nějakých 28 hodin a to nepočítám cestu z Prahy do Raspenavy a zpátky, což mě teprve čeká - v tom celkovém nájezdu se to ale zdá jako úplné nic.
Celkem jsem totiž ujel 1 907 kilometrů a musím říct, že i když toho mám za pět dní docela plné kecky, celé to bylo o dost méně bolestivé, než jsem čekal.
Když jsem vyjížděl, svítilo na budíku 7 040 kilometrů. A místo, kde jsem začínal, bylo oproti fotce ještě o kilometr dál
Svůj lví podíl na tom má motorka. Litrové GT od Suzuki mi za těch několik dní slušně přirostlo. Pominu-li, že se za celou dobu nevyskytl jediný problém (což je jediný očekávatelný výsledek vzhledem k tomu, že se jedná o skoro novou motorku), tak splnilo přesně to, co jsem od stroje na tuhle cestu chtěl. Pohodlí jsem měl dostatek, aby mi někde neupadl zadek nebo jiná část těla. Na druhou stranu jsem si ale užil každou pěknou zatáčku, kterou jsem po cestě potkal – a že jich bylo.
Suzuki mi byla naprosto skvělým parťákem, jela neohroženě a bez zaváhání a sežrala přitom jenom asi 114 litrů benzinu. Kdybych tady v Raspenavě stál znova nasměrovaný na východ jako před pěti dny, rozhodně bych nechtěl mít pod zadkem jinou motorku
Čímž se dostávám k cestě jako takové. Tak zaprvé – naše republika je prostě skvělá, mám ji vážně rád. Jasně, některé pohraniční oblasti na svou zlatou éru teprve čekají a mohou místy působit trochu neutěšeně, ale jako pravý opak působí oblasti, které jsou vyloženě nádherné, a kterých rozhodně nebylo málo.
Vím, že mnozí řeknou, že jsem to všechno projel strašně rychle, nikde se nezastavoval, a že jsem vlastně „nic neviděl“. Jenže to je velmi individuální věc a ne nadarmo se říká, že nejhezčí pohled na svět je z koňského hřbetu. Já měl pod sebou těch koní 152 a věřte mi, že průjezdy místy, jako je Jesenicko, Valašsko, Lednicko-Valtický areál nebo Šumava, jsem si užil ohromně – jak po stránce atmosféry, architektury a přírody, tak po stránce naprosto úžasných silnic, které skrz ně vedou a pro které musí zaplesat srdce každého motorkáře.
U jednoho z předchozích článků jsem byl nařčen, že prý mám na motorce málo much a že prý vás určitě vodím za nos. Chtěl jsem si motorku po pěti dnech a 1 907 kilometrech vyfotit na závěr posetou mouchami, jenže než jsem dojel do finiše, zmoknul jsem a značná část much vzala za své. Ale vážně tam byly!
Nemluvě o dalších výhodách, které taková cesta přináší. Hlavu jsem si vyčistil jako už dlouho ne, poznal jsem par fajn lidí, ochutnal pár fajn jídel a lokálních piv, a prostě si tuhle ne zcela tradiční dovolenou ohromně užil. Už teď přemýšlím, kam se vydám zase příště…