Historie motocyklů ESO a Jawa, které z Divišova dobyly svět

Nová politická situace po roce 1948 vyloučila import ze západoevropských zemí za tvrdé valuty. Simandlova nástrojárna v Divišově u Benešova byla sice komunistickým režimem znárodněna, ale její zakladatel v ní naštěstí směl pracovat až do roku 1956. V roce 1949 byli ještě Simandl se Stanislavem na Šestidenní soutěži ve Walesu, cestou zpět však chyběly peníze, a tak si Stanislav koupil jen náhradní ojnici na svůj JAP, na více dílů prostě neměl. Když to Simandl viděl, tak řekl, že mu chybějící díly motoru vyrobí.

Jaroslav Simandl začal náhradními díly, ale měl rozhodně na víc. První motor S jako Simandl vyrobil v roce 1950, z písmene S pak vytvořil značku ESO a nakonec jeho ESO pokořilo celý svět. Stařičký JAP, který vycházel z konstrukce třicátých let, už stejně nestačil, závodníci se záhy obrátili do Divišova a nakonec stroje s visačkou Made in Czechoslovakia putovaly i do zahraničí, kde je musel mít každý, kdo chtěl vítězit na ploché dráze! JAP totiž tiše skončil, dvouventilová Jawa se stala nástupcem motocyklů ESO a nadále vládla závodům až do doby, kdy vyjely první čtyřventily Weslake a Godden z Velké Británie.

Také Jawa přešla na čtyřventilový rozvod, ale v osmdesátých letech se šance vyrovnaly, britští konstruktéři sice postupně zmizeli a vlády se ujaly italské jednoválce GM, což neznamená General Motors, ale Giuseppe Marzotto, tedy jméno dalšího úspěšného konstruktéra.

Konstruktér Simandl dodržel slovo, po náhradních dílech se ale pustil do celých motorů. Nejprve vyrobil šest (některé zdroje uvádí osm) kopií dlouhozdvihového jednoválce JAP 500 (vrtání x zdvih 80 x 99 mm), dva zabudoval do rámů pro plochou dráhu (jezdci V. Stanislav a J. Holub) a tři do motocyklů pro silniční závody (F. Veselý, Jar. Simandl a jeho syn Jiří).

První typ nesl označení S45 podle výkonu motoru v koních. Později vsadil na vlastní krátkozdvihovou koncepci (vrtání x zdvih 88 x 81,7 mm) a nový půllitrový jednoválec OHV 2V, malosériově vyráběný od roku 1953, hned překonal historický JAP. Spolu s nástupci ESO 500 DT (později Jawa 500 DT) byl nejrozšířenějším a nejúspěšnějším plochodrážním motocyklem. V roce 1966 dobyl Barry Briggs (NZ) první titul mistra světa na Jawě 500 DT, desítky dalších následovaly. V lednu 1964 byla malá továrna v Divišově, tehdy závod OPK (Okresního průmyslového kombinátu) Vlašim, oficiálně začleněna pod národní podnik Jawa z Týnce nad Sázavou. Značka ESO se totiž rozšířila do celého světa, ale začala mít problémy pro podobnost s globální ESSO (čerpací stanice), a proto byla změna na věhlasné označení Jawa vcelku logická.

Výroba plochodrážních motocyklů v Divišově dosáhla jedné tisícovky strojů ročně a pokračovala až do nového tisíciletí pod značkou Jawa (a krátce JRM). Zrodily se verze pro dlouhou pískovou i travnatou plochou dráhu, které místo jediného převodu dostaly dvoustupňovou převodovku a dlouhozdvihovou verzi motoru (vrtání x zdvih 83 x 91,5 mm), a také typy pro ledovou plochou dráhu s klasickým motorem, dvoustupňovou převodovkou a pneumatikami s hřeby (120 vpředu, 150 vzadu).

V roce 1954 do podniku nastoupil konstruktér Jaroslav Červinka, který se významně podílel na vývoji plochodrážních, silničních i terénních motocyklů ESO a je tvůrcem čtyřventilové verze plochodrážního motoru, která dvouventilovou OHV v osmdesátých letech částečně nahradila. Poslední vývoj pod značkou Jawa pak přinesl nové motory se stojatým i šikmým válcem, rozvody OHC 2V a 4V i DOHC 4V a různé varianty vrtání a zdvihu.

Méně známou kapitolou jsou terénní motocykly ESO, které dokonce bodovaly v závodech mistrovství světa v motokrosu! Miloslav Souček se vklínil mezi tehdejší švédskou elitu a v roce 1961 obsadil čtvrté místo ve světovém šampionátu třídy 500 kubických centimetrů, Ervín Krajčovič byl tehdy devátý. Na domácích tratích strojům ESO patřilo osm titulů mistra republiky ve třech třídách 250, 350 a 500 v letech 1958–1964 (hlavně Miloslav Souček a Vlastimil Válek).

Konstruktér Červinka uvádí, že v letech 1957–1962 vzrostly výkony čtyřdobých jednoválců ESO ze 15,2 na 25,4 koní (třída 250), ze 20,6 na 32 k (350 cm3) a z 28,6 na 41 k (500 cm3). Do roku 1958 se závod ESO zabýval i jinými zajímavými projekty včetně silničních závodních motocyklů, stavby závodního automobilu tehdejší Formule 3 a vývojem lodního motoru; po roce 1958 se ale soustředil na motocykly pro motokros a plochou dráhu, než se v roce 1964 zcela zaměřil na plochodrážní stroje.

Čtyřdobé vzduchem chlazené jednoválce ESO s ventilovým rozvodem OHV 2V byly vysokootáčkové, bezpečně snesly přetočení přes 8 000 otáček za minutu. V roce 1966 plochodrážní ESO, resp. Jawa 500 DT-6 (typ 890), dosahovalo výkonu 51 koní (37,5 kW) při 7 700 ot./min, převodné ústrojí bylo se suchou lamelovou spojkou s trvalým převodem 7,6 až 10,3:1 (výměnná ozubená kola) a nekrytými řetězy primárního a sekundárního převodu.

Silniční závodní motocykly ESO 350 a 500 bodovaly v mistrovství ČSR na okruzích v letech 1954 až 1956, k jejich jezdcům patřili Jiří Simandl, Miroslav Berkman, František Helikar, Bořivoj Sedlák, Jan Pták, Miroslav Čada, Robert Janka a Tibor Deliman z Košic. Stejně jako terénní stroje se silniční jednoválce od plochodrážních lišily montáží vícestupňové převodovky.

Odkaz motocyklů ESO žije na plochých dráhách dodnes. Po mnoha peripetiích se divišovská továrna v roce 2019 změnila na společnost Jawa Factory coby součást podnikatelských aktivit Zdeňka Grómana a prezentuje se především na Zlaté přílbě v Pardubicích. Zde vyhrál Australan Jason Doyle (už potřetí v řadě) a jako cenu získal nejen Jawu 350 OHC Scrambler, ale také kompletní plochodrážní rám z produkce Jawa Factory Divišov.