Příběh Moskvičů, které konkurovaly Octavii

Továrna MZMA (Moskovskij Zavod Malolitražnych Avtomobilej) rozběhla velkosériovou produkci automobilů Moskvič koncem roku 1946, přičemž první generace vycházela z německých vozů Opel Kadett 1938, jejichž výrobní linku Rusové odvezli v rámci válečných reparací.

Druhá generace Moskvičů dostala v roce 1956 novou pontonovou karoserii oblých tvarů nejprve u typu 402 s původním čtyřválcem (ještě ventilový rozvod SV; objem vzrostl z 1 074 na 1 220 kubických centimetrů); teprve po rekonstrukci na nový motor 1 357 kubických centimetrů (a s ventilovým rozvodem OHV) se vůz proměnil na základní typ Moskvič 407 (1958).

Těmito automobily začal import Moskvičů do bývalého Československa, kde vedle domácí Škody Octavia nebylo na trhu mnoho alternativ vozů střední třídy s motorem vpředu a pohonem zadních kol, snad kromě omezeného dovozu typů Simca, Ford a Hillman.

Osobní automobily Moskvič si u nás vydobyly dobré jméno pro svou robustnost a spolehlivost, a tak se v různých typech prodávaly dlouhá léta. Moskvič 408 se představil na podzim roku 1964, plná výroba se rozběhla před 55 lety, kapacita moskevské továrny tehdy činila kolem osmdesáti tisíc ročně.

Ředitelem závodu MZMA v letech 1963 – 1965, kdy nabíhal nový Moskvič 408, byl Viktor Poljakov, pozdější ministr automobilového průmyslu SSSR a ředitel obrovské automobilky VAZ (Volžskij Avtomobilnyj Zavod) v Togliatti. Základní typ Moskvič 408 se představil jako čtyřdveřový sedan se dvěma nebo čtyřmi hlavními světlomety, v roce 1966 přibylo odvozené pětidveřové kombi Moskvič 426 a nakonec třídveřová panelová dodávka Moskvič 433.

Kuriozitou (a nesplnitelným snem automobilových nadšenců) byly dva prototypy 408 Tourist, dvoudveřové kabriolety s nasazovací pevnou střechou hardtop, postavené s nezměněným rozvorem 2,4 metru a shodným motorem (jeden prototyp se zkoušel se vstřikováním paliva).

Moskvič 408 měl opět vpředu podélně uložený čtyřválec OHV 1 357 kubických centimetrů, nejprve s výkonem 37 kW (50 k), jenž později u modernizovaných verzí vzrostl, převodovka byla čtyřstupňová se synchronizací na druhém až čtvrtém stupni s řadicí pákou pod volantem. Přední kola zavěšena nezávisle na příčných ramenech, zesílená náprava také pocházela z mezitypu 403, vzadu zůstala poháněná tuhá náprava, vedená a odpružená podélnými listovými pery.

Sedan dlouhý 4,1 metru měl pohotovostní hmotnost 990 kg, dosahoval rychlosti 120 km/h a výrobce uváděl základní spotřebu benzinu 8,25 l/100 km. V roce 1968 byla výroba Moskviče 408 zahájena také v tisíc kilometrů vzdáleném Iževsku, kde si vozy během let upravili, na nové masce označili logem IŽ, přidali novější Moskviče 412 (v podstatě 408 s novým motorem OHC 1 478 cm3) a nakonec odvodili vlastní karosářské verze.

V roce 1968 byla továrna MZMA přejmenována na AZLK (Avtomobilnyj Zavod Leninskovo Komsomola) a už v květnu 1967 vyrobila miliontý Moskvič. Od roku 1968 souběžně vyráběla typy 408/426/433 (sedan/kombi/dodávka) společně s novou řadou 412/427/434, která ve stejné karoserii využila zmíněný čtyřválec OHC, na jehož konstrukci (hlava válců) údajně přiložil pomocnou ruku Renault.

Státní francouzský koncern totiž spolu s dalšími partnery spolupracoval na výstavbě nového provozu AZLK hned vedle stávající továrny, ale i na vybavení Iževského závodu. Kapacita tak vzrostla na 200 tisíc vozů ročně v Moskvě a 150 tisíc v Iževsku. Dvoumiliontý Moskvič 408 následoval v roce 1974.

Modernizace Moskviče 408 na typ 412 s novým motorem přinesla automobil na svou dobu velkého výkonu 55 kW (75 k), ale dobře si pamatuji, jak síle motoru nestačil zastaralý podvozek. Výrobce na další vývoj prostředky neměl, a tak vozy procházely jen průběžnou modernizací. V roce 1974 také typy 408 dostaly obdélníkové světlomety jako novější 412, dalším faceliftem byly v roce 1976 typy 2 138 (nástupce 408) a 2 140 (nástupce 412), odvozená kombi nesla typová čísla 2 136 a 2 137, zatímco panelové dodávky byly 2 733 a 2 734.

V létě 1980 vyjel ze závodu třímiliontý vůz, na exportní trhy putovaly faceliftované 2 140 coby Moskvič 1500 SL (Lux) a SR (sportovní), ale dovoz do Československa právě končil.

Do konce roku 1969 se k nám dovezlo 39 tisíc Moskvičů, nakonec celkem téměř 150 tisíc. V létě 1988 vyjel z výrobní linky v Moskvě poslední typ 2 140 a tím tam výroba klasických Moskvičů končila. V Iževsku pokračovaly až do roku 1997.

Zajímavostí jsou automobily se vznětovými motory, britské čtyřválce Perkins 4-99 (šestnáctistovky) o výkonu 32 kW (43 k) se montovaly už do prvních Moskvičů 408 pro prodej na západoevropských trzích. Belgická společnost Scaldia-Volga smontovala například v roce 1968 celkem 1 476 ruských automobilů (nabízela také Volhy GAZ-21 se vznětovým čtyřválcem Land Rover a později Peugeot Indenor). Moskvič 2 140 měl pak větší čtyřválec Perkins 4-108 o výkonu 37 kW (50 k).

V roce 1971 byla základní cena Moskviče 408 na československém trhu 50 500 Kčs, kombi bylo o pět tisíc dražší a silnější 412 se prodával za 58 400 Kčs. Pro porovnání: poslední Škoda Octavia Combi vyšla na 63 000 Kčs a Polski-Fiat 125p 1300 z doprodeje na 75 000 Kčs.