Mongol rally – dobrodružnější už to být nemůže

Co vás to napadlo?!

Jakub Průša: „Asi před dvěma lety jsem u pražského výstaviště narazil na shluk podivných starých aut, která ale nevypadala jako veterány. Na internetu jsem dohledal, že šlo o akci Mongol Rally. A když jsem si přečetl slogan ‚Motoring stupidity on a global scale‘, tedy Automobilová hloupost globálních rozměrů, bylo jasno.“

To se odráží i na nezvyklých pravidlech pro soutěžní vozy.

Luboš Helcl: „Mongol rally se dá jet s jakýmkoliv autem do objemu motoru 1 000 ccm nebo na motorce do 125 ccm. My jsme sáhli po Fiatu Panda, protože je to jediné podobné auto s pohonem všech kol – což nám přišlo vzhledem k podmínkám jako dobrý nápad, i když to trochu ukazuje naši slabost.“

Jakub Průša: „Ale zase s autem z roku 1988 jsme patřili do té nejstarší části startovního pole.“

V tomto závodě jde čistě o dobrodružství. Přejet kontinent v klimatizovaném moderním off-roadu totiž není žádný výkon, ale ve staré plechovce s dýchavičným motorem, která se vám neustále sype pod rukama, se rozhodně nudit nebudete. Jakub s Lubošem však přípravu raději nepodcenili.

Luboš Helcl: „Před startem jsme měnili spojku, rozvody, alternátor, chladič, tlumiče, brzdy… V rámci úprav jsme na střechu přidali světelnou rampu a zahrádku a dozadu držák kanystrů na palivo.“

Jakub Průša: „Prostě jsme si řekli, že když už jsme tomu věnovali tolik času, bylo by hezké i dojet a neskončit hned někde na Slovensku. Teda nic proti Slovensku…“

Na startu Mongol Rally 2019 bylo přes 300 posádek z celého světa (jen jedna byla česká, druhá pak česko-slovenská), a někteří dobrodruzi tak museli kupovat auto až na místě. Jakub s Lubošem tedy chytře využili výhody domácího prostředí. To ale neznamená, že by se jim problémy zcela vyhnuly.

Jakub Průša: „Ještě před závodem se nám nejdřív zhruba ve stovce otevřela kapota motoru, pak nám začal kapat olej, ostřikovací směs i chladicí kapalina, den před startem jsme ještě řešili únik paliva.“

Luboš Helcl: „Při závodě samotném jsme až do Turecka měli klid, tam se ale objevily náhlé ztráty výkonu. Rukama, nohama a s online překladačem jsme se domluvili se servisem, který nám vyměnil palivovou pumpu, řídicí jednotku a cívku k zapalování, aby se zjistilo, že šlo o obráceně nasazený palivový filtr.“

Jakub Průša: „V Íránu to bylo dobrý, v Turkmenistánu nám pak zase začalo kapat chlazení, v Pamíru jsme dvakrát prorazili nádrž – to jsme měli spotřebu asi šedesát na sto – a odešly nám tlumiče, zlámala se nám listová pera a kvůli vibracím ke konci hodně odcházely svíčky. Vyměnili jsme jich snad dvanáct.“

Luboš Helcl: „Taky nám upadlo přední zavěšení – vypadalo to, jako by auto chtělo přejete své vlastní kolo. Opravovali jsme to u silnice ve tři v noci kdesi v Mongolsku, geometrii jsme už ale neřešili, takže jsme měli volant natočený o čtvrt otáčky a jeli rovně.“

Jakub Průša: „A občas nám taky upadl výfuk, ale to šlo vždycky přichytit stahovákem.“

Takže kvalita silnic směrem na východ asi nic moc, že?

Jakub Průša: „Zhruba polovinu jízdního času jsme trávili mimo asfalt. Vibrace jsou nepředstavitelné. 800 kilometrů jedete tři dny a tři dny to s vámi neustále klepe jako blázen. Někdy byly vyjeté koleje tak hluboké, že kdybychom do nich zajeli, kompletně bychom očesali spodek a auto tam nechali. Takže se jezdilo kolem po poli. No, a kousek od Bajkalu jsme to málem utopili v louži.“

Zjevně jste trochu tušili, do čeho jdete – proto ta Panda ve čtyřkolce. Vzali jste s sebou i nějaké náhradní díly?

Jakub Helcl: „Vezli jsme náhradní řemeny k alternátoru, svíčky, pojistky, žárovky, olejové a vzduchové filtry. A k tomu relativně náhodně poskládanou sadu nářadí.“

Což nezní vyloženě sofistikovaně – byla to prostě taková zlatá střední cesta mezi absolutně dokonalou přípravou a naprostým punkem. Stejnou strategii jste zvolili i při výběru trasy?

Jakub Průša: „V zásadě jsou tři základní trasy: Severní přes Finsko nebo Ukrajinu a Rusko. Střední je určená hodně pro lidi, kteří nedostanou vízum do Íránu – ta vede přes Ázerbájdžán, trajektem nad Íránem a vylodit se v Turkmenistánu, Uzbekistánu nebo až v Kazachstánu, a pak buď přes Pamír nebo kolem. A pak je ta nejdelší jižní cesta, kterou jsme jeli my. Ta vede přes Turecko, Írán a přes Pamír, což je Turkmenistán, Uzbekistán, Tádžikistán, Kyrgyzstán a dál.“

Poctivá příprava trasy je důležitá hlavně kvůli vízům. Bylo těžké je získat?

Jakub Průša: „Vlastně jako Češi jsme to s vízy měli jednodušší než jiné posádky ze zbytku světa, ale přesto jsme je museli mít předem. Díky záštitě Mongol Rally jsme se také dostali do Turkmenistánu, což je uzavřenější stát než Severní Korea, kam se podívá jen pár tisíc lidí ročně.“

Za dva měsíce na cestách překonali skoro 19 tisíc kilometrů a projeli 13 států, jejich dojmy by tak vydaly na celou knihu. Třeba v Íránu palivo nemá cenu počet dolarů za litr, ale počet litrů za dolar – konkrétně 12 litrů za dolar. Plná nádrž do Pandy tak stojí pouhé tři dolary. Uzbekistán je zase orientovaný na produkci bavlny, takže v době sklizně jsou úplně všichni (i učitelé nebo státní zaměstnanci) na polích a veškeré palivo je rezervované pro zemědělské stroje. Také tam jezdí výhradně vozy Chevrolet, protože tam automobilka má vlastní továrnu. Prostě čím víc na východ, tím víc je okolní svět plný paradoxů.

Tým He//o Wor/d kvůli detailnímu mapování cesty osadil svou Pandu dvěma základními GPS jednotkami pražské firmy Xmarton. Díky nim mohli jejich pouť přes internet sledovat rodiče obou dobrodruhů i jejich podporovatelé a fanoušci. Pro Xmarton to zároveň posloužilo jako zátěžový test v extrémních podmínkách – velké výkyvy teplot mezi -20 a +60 stupni, výjimečně prašné prostředí a otřesy v těžkém terénu na cestě dlouhé 19 tisíc kilometrů, to vše jednotky zdárně přežily. U pořadatelů díky tomu vzbudily jednotky Xmarton zájem, v příštím ročníku by jimi proto měl být osazen mnohem větší počet startujících aut.

A nejsilnější zážitky?

Jakub Průša: „Mě okouzlil Írán. Říkali mi, že tam jsou velmi milí lidé, ale co přesně to znamená, jsem pochopil až na místě – všude, kde jsme zastavili, se k nám sbíhali lidé a chtěli si povídat a fotit se, zvali nás k sobě na jídlo nebo abychom u nich přespali, nebo nám pomáhali sehnat hotel. Vůbec nic od nás za to nechtěli. Chtěli nám prostě ukázat, že Írán je krásná země, na turisty tam totiž nejsou moc zvyklí.“

Luboš Helcl: „Pro mě byl největší zážitek Turkmenistán. Ta nepřístupnost zvenčí vytváří velké očekávání, pak kousek za hranicemi narazíte na obrovské město, krásné, čisté, skoro celé z mramoru a prakticky úplně prázdné. Stadion velký jako Strahov z mramoru a zlata, kde nikdo nesportuje. Nebo letiště za miliardu dolarů, kam ale nikdo nelítá, protože nevydávají víza. Pak na ulici klidně uvidíte snad šedesát metařů vedle sebe, ale nikoho jiného kolem. Je to hodně surrealistický zážitek.“

Cítili jste se na cestách bezpečně?

Jakub Průša: „Slyšeli jsme, že na jeden tým zkoušeli na ulici v Isfahánu habaďůru a snažili se jim ukrást peněženky, dalšímu týmu prý někde ukradli kolo ze střechy… a jinému rozbili okýnko a vykradli auto přímo v Praze. Takže tak.“

Jenže každé dobrodružství musí jednou skončit. Ale proč to nebylo v Mongolsku, jak napovídá název rally, ale v Rusku?

Jakub Průša: „Dřív se končilo Ullanbátaru v Mongolsku, ale teď se cíl přemístil do ruského města Ullan-Ude, které je známé snad jen největší bustou Lenina. Ten přesun byl čistě kvůli administrativě, protože odvézt vlakem auto z Ruska je jednodušší než z Mongolska. Původní idea byla nechat auta na východě farmářům a chudým lidem, aby v nich dál jezdili, jenže potom Mongolsko i Rusko zavedly vysoké poplatky na import starých aut a už to nejde, což je strašná škoda.“

Luboš Helcl: „Takže naše Panda teď čeká na autovlak, a pokud nám ji po cestě nikdo neodstrojí, tak ji tady trochu přeleštíme a začneme přemýšlet, co s ní dál.“

Takže byste si Mongol Rally dali s chutí znovu?

Luboš Helcl: „Přímo v plánu to pro příští rok není, ale určitě nás láká zase někam vyrazit.“

Jakub Průša: „Vlastně si myslím, že se takové dobrodružství dá snadno podniknout i bez záštity Mongol Rally, ale bez podpory organizátorů bychom se zase nejspíš nedostali do Turkmenistánu a rozhodně bychom nepoznali tolik bezvadných lidí…“

Jakub s Lubošem v nejbližší době plánují pár přednášek, kde budou vyprávět o svých dobrodružstvích na Dálném východě, takže pokud budete moci, určitě si je jděte poslechnout naživo. Do článku se totiž vešel jen zlomek z jejich vyprávění neuvěřitelných zážitků. Anebo pokud můžete, skočte do auta (ať už je jakékoliv) a vyrazte poznávat svět na vlastní kůži. Není to tak složité, jak se možná bojíte, a budou z toho naprosto nesmazatelné vzpomínky.