Mini One First 1.2 TwinPower – Ani Mr. Bean neměl Coopera

Alec Issigonis by určitě zíral na to, co pánové v oxfordském Mini pod křídly BMW vymysleli a jaké výrobní postupy tato moderní továrna využívá. Nové Mini si koupí v různorodých variantách tisíc zákazníků denně! Můžeme kverulovat, že z původního nápadu zbyla jen předražená pojízdná kabelka, prodejní výsledky však říkají něco jiného.

Naše Mini je již třetí generací v pořadí novodobé historie označené německým „bavoráckým“ kódem (F56). A každé nové z těch moderních je postupně větší a větší. Nejdramatičtější skok se udál mezi klasickým Mini vyráběným ještě Roverem a tím novým, které si zákazníci objednávali poprvé v roce 2000. Když Frank Stephenson a tým designerů postavili hliněný model nového Mini při výběrovce na podzim 1995, byli s ním vážně spokojeni. Odpoledne už popíjeli a najednou si Frank všiml, že tomu modelu poněkud chybí výfuk. „A sakryš,“ pomyslel si Frank a jeho kolegové. Místo zbytečného panikaření někdo z týmu pohotově vzal prázdnou plechovku od piva, obalil jí jílem a najednou byl design výfuku na světě. A právě tento model opravdu zvítězil. Chris Bangle, tehdejší šéf designového oddělení BMW se dokonce podivoval, proč modelář věnoval tolik času právě stylizaci koncovky výfuku. Život občas takové legrační příhody přináší.

Vzniklo opravdu fenomenální dílo. Evoluce je evoluce, co je nové je nové a zkrátka lepší. Jenže na historii se nezapomíná. A jestli se v původním vítězném Mini Cooperu S dokáží lišácky šklebit i staří pardálové Paddy Hopkirk s frontmanem AC/DC a automobilovým nadšencem Brianem Johnsonem v jeho vlastním pořadu o autech, dokáže ponoukat k lumpárnám i jeho nová verze? Nové Mini mi stále stojí venku před garáží a kulatý plastový klíček leží vedle notebooku na stole. Budu z něj mít po zbytek týdne podobnou radost jako Paddy ze svého závoďáku či Mr. Bean ve svých nepřekonatelných skečích?

V lednu 1964 vyrazil Paddy Hopkirk se spolujezdcem Henrym Liddonem v miníkovi připraveném Johnem Cooperem na hvězdicovou jízdou z Minsku do Monte Carla. Ujeli dva tisíce kiláků a pak zvládli ještě náročnou zimní rallye, kterou s přehledem vyhráli. A to se stalo před padesáti čtyřmi lety s Mini, u kterého se pořád v zimě mlžilo čelní okno a jehož motor do větších stoupání moc netáhnul. Z kopce se s ním dalo závodit hodně na srdce a před zatáčkami nebylo potřeba brzdit. Mohla za to jeho revoluční konstrukce s koly přímo v rozích, nízké těžiště a muší váha.

Tohle auto totiž váží asi jako dva původní Austiny Mini 850 z 60. let. A kvůli tomu jsou nové i to původní pomalé a táhlých kopců se přímo bojí. Schválně jsem si totiž vypůjčil auto, které žádný novinář téměř jistě netestoval. Jde o základní dvanáctistovku s výkonem 75 koní ve výbavě, která je doslova osolena (paket „salt“) klimatizací a vkusnými černými koly o trochu širším rozměru. Jsem přesvědčený o tom, že po boku Paddyho závoďáku bych čistě s podvozkem nového miníka věhlasné Monte Carlo v roce 1964 vyhrál taky. Jenže ten můj se těší na ranní cestu do práce ucpanou metropolí. Široké 195mm pneumatiky se zakusují do asfaltu, lehký tříválec vpředu nepřetěžuje přední kola a zadní víceprvkový závěs kopíruje precizně volenou stopu. Zrovna jako Paddyho Cooper, ani já nemusím před zatáčkami brzdit. A dokonce si dlouhým stiskem jednoho tlačítka mohu vypnout veškerou stabilizaci. A nemám tu jízdní módy, žádné tlačítko Sport ani nic dalšího. Což se mi jako staromilci líbí. Nakonec i rádio si na velkém středovém kruhovém přístroji můžu ladit ručně kolečkem, protože na volantu žádná tlačítka nejsou. A to se mi fakt líbí. Proč dělat věci složitě, když se dají dělat jednoduše a ještě se ušetří za přípravu a tisk manuálů.

Já mám fakt rád Mini. V téhle žluté barvě, kterou jsem již v nabídce aktuálního konfigurátoru neobjevil, je vážně perfektní. A mám rád variantu One, přestože jakákoli jiná Mini, která jsem řídil byly přeplňované Coopery S. Mini nemá být o vysokých výkonech silných hot-hatchů ani o přemrštěné cenovce, za kterou si bez potíží koupíte velkoryse vybavené Mondeo. Základní nabídka mi proto přijde sympatická. Tohle lehce ojeté Mini totiž koupíte za cenu nové Fabie. A to už jde. Průšvih je jeho motor.

Anebo je to ještě jinak. Totiž přímo vstřikový motor řady B38 od BMW je špičkový technický výrobek. Je to polovina klasického řadového celohliníkového šestiválce o objemu každého z válců 500 cm3. Zde tedy s lehce sníženým zdvihem i vrtáním. Je vybavený přímým vstřikem paliva a twinscroll turbodmychadlem vyvinutým firmami Bosch a Mahle. Co se týká technologií i spolehlivosti, je to docela úspěch. Ve futuristickém BMW i8 je jeho varianta vyladěna až na 230 koní a taky běžná patnáctistovka umí s vozy BMW/Mini docela zahýbat. Jenže ne tahle testovaná dvanáctistovka. Je ve svém projevu tupá jak starý krumpáč ze stodoly. Můžou za to dvě věci.

Šestistupňová převodovka má nesmyslně dlouhé převody. A motor management je vyladěný přesně tak, abyste zanedlouho navštívili specializovanou firmu, která vám dokáže nějaké další koně z přeplňovaného motoru vykřesat. Ani se nedivím, že se tahle nejslabší varianta motoru už aktuálně neprodává. Na druhou stranu, po počáteční tuposti a reakci na plyn ve stylu napruženého lana se auto rozjede docela obstojně. Může za to poměrně solidní točivý moment jednotky už od absurdně nízkých otáček. Chce to jen trošku otevřít stavidla a nechat motor pořádně nadechnout. Ono tam po softwarové optimalizaci bude ukryto minimálně sto koníků. V sériovém provedení bude reakce na plyn a zvuk agregátu opět lepší až v dražším Cooperu, který nabídne už nějaké to magické tlačítko „Sport“.

Jak račte vidět z fotek, tohle konkrétní mini úžasně ladí k mému nejoblíbenějšímu sporťáku, Lotusu Elise. A je také anglický, když přejdeme veškeré skutečnosti o původu a vývoji automobilu v té zemi bílých grilovacích klobás a tupláků silného ležáku. Když ráno přijedu do práce, zamknu vůz v podzemních garážích, žluté mini kvíkne, zabliká a já se za ním ještě dlouze otočím. A když odpoledne jedu domů, sedím příjemně nízko a mám vážně chuť to vzít oklikou přes silnici plnou úzkých zatáček do vrchu. Podvozek je vážně dobrý. Zvládl by dvakrát tak silný motor. Dokonce dovolí lehce odsadit záď, když chci miníka trošku provokovat, rád se nechá. A do toho vyhrabu doma z poličky cédéčko s Herman’s Hermits. A cítím to stejně jak kluci zpívali v polovině šedesátých let: „I am into something good“. Zkrátka něco mi říká, že život je fajn, s miníkem je člověku jednoduše hezky.

Nové Mini není nejlepší auto svého segmentu. Je tvrdé a má malý kufr, přitom když do něj sednete, tak je zbytečně veliké kolem vás. Jen velkými světly maskuje svojí vlastní baculatost, takže vám z fotek připadá děsně sympatické. Tento automobil je učebnicovým příkladem skvěle zvládnutého marketingu. Dnes osloví lidi, kteří vůbec neví, jaká hudba se hrála v polovině šedesátých let a už vůbec netuší, kdo to byl Paddy Hopkirk. Přesto si Mini s chutí objednají a já se jim vůbec nedivím. Mám ho taky hodně rád, i když v poslední verzi zase trochu přibral.